První otázka je nasnadě, jaké byly vaše začátky v soboru?
Paní farářka přinesla zvonky ze Zelowa (v polském Zelowě založila v roce 1999 farářka Wiera Jelinek soubor Zelowskie Dzwonki – pozn. redakce) a přišla s nápadem, že podobný soubor založí v České republice. Požádala Richarda Pinkertona z Ameriky (dirigent Southminsterských zvoníků v Pittsburgu – pozn. redakce), aby k nám přijel a ukázal nám, jak se na zvonky hraje a jak máme hru na ně cvičit. Na zvonky tu nikdo nehrál, všichni jsme se to učili od píky. Pomalu se začínal vytvářet soubor. To byly začátky.

Jak se tvářilo okolí na vznik něčeho, co nebylo známé v celé republice.
Soubor vznikl pod záštitou evangelických sborů Ratiboře i Kateřinic. Na první sadu zvonků obec Kateřinice vyhlásila sbírku a celá vesnice se nám na ně postupně skládala. Bylo to dojemné, když jsme viděli, že skoro všichni nás podporují a jsou otevřeni novým věcem.

Můžete trochu podrobněji přiblížit začátky samotné hry na zvonky?
Nejdřív jsme se museli naučit noty. Ze začátku jsme hráli podle barev. Pak podle rukou, střídali jsme levé a pravé a nakonec jsme začali hrát podle not. Je to na stejném principu, jako hra na klavír – jedna klapka je jeden zvonek.

Jenže na klavíru ovládá všechny tóny jeden člověk, tady je vás třicet?
Proto je nejtěžší na hře na zvony souhra. Musíme se všichni naladit na stejnou vlnu a poslouchat dirigentku. Každý ovládá nejmíň dva zvonky, je těžké na sebe navazovat a napojovat se tak, aby to neznělo sekaně, ale šlo to v jedné velké vlně. Musíme se pozorně poslouchat, dívat se kolem sebe, respektovat se. Na dnešním koncertu hraju C5 a D5. Musím přesně sledovat noty a přesně v určitou dobu na sekundu cinknout, aby to sedělo. Jako klapky na klavíru. Ve zvonkách není každý sám za sebe, musí přesně zapadat do puzzle, aby to byl jeden velký obraz a ne nahodilá čmáranice.

Zvonky dobré zprávy. 10. výročí vzniku oslavil netradiční hudební soubor koncertem v kostele v Ratiboři 17. července 2021.
VIDEO: K oslavě výročí skupiny cinkalo přes 200 zvonků

Zmínila jste, že každý ovládá nejmíň dva zvony. Je to někdy i více?
Většinou má každý dva až čtyři zvonky, někdo hraje i na osm. Záleží také na tom, jakou hrajeme písničku. Na větší, basové zvonky se hraje míň, jednu oktávu zvládne jeden člověk. Na menší zvonky musí hrát víc lidí, na jednu pozici aspoň dva zvonky, abychom to stíhali a z celku šly slyšet kompletní melodie. Nejtěžší je zahrát to, co lidi znají. Jakákoli drobná chyba jde totiž slyšet. Když hrajeme písničky ne tak známé, drobné chyby se tam ztratí. Na těch nejmodernějších je nejtěžší rytmus. Není to klasicky jedna-dva-tři-čtyři, ale hrajeme tam šestnáctinové noty. Jak každý ovládá dva zvonky, je těžké na sebe navazovat a napojovat se tak, aby to neznělo sekaně, ale šlo to v jedné velké vlně.

Kolik písniček mají Zvonky dobré zprávy v repertoáru?
Hodně. Netroufnu si odhadnout – kolem stovky? Před deseti lety jsme začínali na jednoduchých skladbách ve stupnici obtížnosti level jedna. Byly to většinou písničky křesťanské. Postupem času jsme se vypracovali na proslulé písně, které zná početnější publikum. Ty už jsou samozřejmě těžší, level tři až čtyři.

Jaké skladby tedy hrajete?
V současnosti se snažíme v repertoáru brousit do novodobé hudby. Letos hrajeme například od ABBY Dancing Queen, Růžového pantera, hudbu z filmu Piráti Karibiku nebo seriálu Hra o trůny. Snažíme se mít ve výběru od všeho něco. Dřív písničky vybírala paní farářka. Teď už nás tři nebo čtyři roky vede Emilka Adámková, naše dirigentka, která studuje konzervatoř. Hledá noty, které jsou přístupné, napsané v originálu. Většinou je rozepisují lidé z Ameriky. Když noty nejsou dostupné, Emilka je schopná je napsat.

Už několikrát jste zmínila Ameriku. Měli jste tu čest jet po této zemi turné. Jak na ně vzpomínáte?
Týdenní turné po Americe, kterou jsme navštívili před dvěma lety na pozvání našich přátel z Pittsburgu, je bezpochyby nezapomenutelným zážitkem. Poznali jsme nový kus země, navštívili jsme dokonce i hlavní město Washington. Musím uznat, že za tak krátkou dobu jsme toho stihli opravdu hodně a upřímně děkujeme všem, kdo nás podporovali a my mohli odjet. Kdyby se to posunulo o rok, tak jsme nic takového nezažili.

Posluchačům na vašich koncertech neunikne, že hrajete v rukavicích. Proč?
Rukavice máme, abychom neměli mozoly. Ale hlavně proto, že se nám potí ruce a zašpinili bychom zvonky. Dřív za námi po koncertě lidi chodili a prohlíželi si je, brali do rukou, až byly úplně zamatlané. Teď už to nechceme, protože čištění zvonků a údržba je hrozně náročná. Když se něco pokazí, musíme je odeslat do opravy do Ameriky a dlouho pak čekat. Proto máme dvě sady zvonků, abychom měli náhradu. Na dnešním koncertě budeme potřebovat obě sady, protože zahrají obě skupiny, starší i mladší.

Dají se u nás tyto zvonky koupit?
Nedají. Vím o firmě v Anglii, před dvěma lety jsme navštívili výrobnu v Americe, odkud jsme si jednu sadu přivezli.

Jste ve vašem souboru hudebně vzdělaní?
Nejsme, dirigentka nás učí, máme nějaké hodiny nauky. Někteří přišli do Zvonků s tím, že vůbec neuměli noty, nevěděli, jak vypadá houslový klíč, co znamená pomlka. Teď už doufáme, že jsme se za těch deset let něčemu naučili a na koncertech přinášíme lidem radost.

Který koncert vám zůstal v srdci nejhlouběji?
Se souborem hodně cestujeme a poznáváme nová místa. Každý koncert je jedinečný a my jsme rádi, že můžeme lidi potěšit, na chvíli je vytrhnout z každodenního shonu a vykouzlit úsměv na tváři. Ale určitě nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že nejsilnější moment v naší "kariéře" byl koncert na pražském Vyšehradě. Bazilika svatého Petra a Pavla se během pár minut naplnila k prasknutí, vitrážemi svítilo slunce a na konci jsme dostali nejkrásnější odměnu - vřelý potlesk. To se vám do paměti zapíše na celý život.

Hana Malovaná, 20 let
- žije v Ratiboři
- má za sebou podnikatelskou školu, nyní studuje VUT Brno
- hraje na klavír
- ochotničí v divadle