Kliknutím zvětšíteTakto začíná svou vzpomínku na významného etnografa, národopisného pracovníka a publicistu vedoucí oddělení programů a propagace Valašského muzea v přírodě Radek Hasalík. V pondělí 28. září uplyne od úmrtí Jaroslava Štiky rovných deset let.
Štika zasvětil dobré tři čtvrtiny svého téměř osmdesátiletého života výzkumu karpatského salašnictví, v němž mělo moravské Valašsko jako jeho rodiště nezastupitelné místo. „Zorné pole badatelského zájmu pana doktora Štiky bylo široké jako karpatský horský oblouk, který ho vymezoval,“ sahá k metafoře Radek Hasalík.
V první polovině 50. let 20. století, ve svých začátcích, měl Jaroslav Štika možnost setkat se s osobnostmi, jež jsou dnes považovány za postavy dávné historie. Na radhošťských salaších se dvacetiletý student Štika setkal s bačou Blinkou, synem pověstného bači téhož jména, jehož působení na přelomu 19. a 20. století se na Rožnovsku stalo takřka příslovečným.
Rod Blinků ale nebyl jediným ani prvním, jenž na radhošťských svazích pásl ovce a kozy. Mezi jeho předchůdci lze najít i jméno v úvodu zmíněného Jana Hrkodaje, postavy z druhé poloviny 16. století, po němž byly v pozdějších historických pramenech pojmenovány košáry (ohrady pro pastvu ovcí a koz) rozkládající se na rožnovské straně radhošťského úbočí.
„Jméno bači Hrkodaje (Hekodaje) jsem našel v kroměřížské Zámecké knihovně v jednom z rukopisů pavlovického faráře Jana Jiřího Středovského. Středovský napsal několik děl, v nichž se místy dotýkal také minulosti hory Radhošť,“ připomíná Radek Hasalík, který řádky o Hrkodajovi z kroměřížského rukopisu poskytl doktoru Štikovi v době, kdy připravoval monografii Valaši a Valašsko (vyšla v roce 2007). Úryvek z nich Jaroslav Štika v monografii také využil.
Ceněné jsou také Štikovy dřívější publikace Etnografický region Moravské Valašsko, jeho vznik a vývoj (1973), Život kolem valašské pece (1975) nebo Lidová strava na Valašsku (1980). Jeho práce vnesly nové pohledy na historii regionu, zejména na průběh takzvané valašské kolonizace.
Štika jako ředitel skanzenu
Jaroslav Štika navazoval na práci svých brněnských učitelů – etnografů, profesorů Antonína Václavíka a Josefa Macůrka. „Často na ně vzpomínal. Někdy s dávkou nostalgie, kam by se ubírala jeho životní pouť, kdyby býval přijal Macůrkovu nabídku habilitovat se v Brně a zakotvit na tamější univerzitě,“ připomíná Radek Hasalík.
Nestalo se však a Jaroslav Štika po šestnáctileté vědecké dráze v letech 1956 až 1971 zakotvil v Rožnově pod Radhoštěm, kde vyrůstal. Od ledna 1972 působil sedmadvacet let jako ředitel Valašského muzea v přírodě.
Pod jeho vedením se pokračovalo ve výstavbě a rozšiřování muzea, došlo k rozšíření Valašské dědiny a vybudování nového areálu – Mlýnské doliny. V duchu zakladatelů muzea bratří Jaroňků rozvíjel Štika koncepci tzv. živého muzea.
Přispěl i k rozvoji valašského folkloru – vyhledával neznámé písně v archívech i v terénu, popularizoval je na festivalech, v rozhlase i televizi. Programovou skladbu skanzenu obohatil o řadu nových národopisných a folklorních pořadů. V roce 1972 založil a dlouhá léta vedl vedl pěvecký sbor Polajka. Jako ředitel Mezinárodního folklorního festivalu Rožnovské slavnosti otevřel Valašské muzeum souborům z blízkého zahraničí a po roce 1989 i krajanským spolkům.
V roce 2004 byla Jaroslavu Štikovi udělena Cena ministra kultury ČR za celoživotní přínos rozvoji tradiční lidové kultury. Zemřel v Rožnově pod Radhoštěm a pochován je na Valašském Slavíně ve Valašském muzeu v přírodě, v jehož čele stál déle než čtvrt století.
VZPOMÍNKOVÝ POŘAD
Zezulkových koní doma není
KDY: neděle 27. září 2020 od 15 hodin
KDE: Dřevěné městečko, Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm
Vzpomínkový pořad věnovaný desátému výročí úmrtí PhDr. Jaroslava Štiky, CSc. Účinkovat budou cimbálové muziky Kotár, Polajka a Zezulkova nota, Soubor písní a tanců Javořina s muzikou, Ženský pěvecký sbor Polajka, Eva Porubová, Ludmila Vašková, Karel Petružela, Pavel Ptáček, Vít Kašpařík a další hosté.
AUTOŘI: Michal Burda, Radek Hasalík
66
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
