Už kolem osmé hodiny jsou na místě desítky lidí, někteří v krojích. Každý ze sekáčů má na louce vymezenou plochu, kterou musí v co nejkratším čase pokosit. To ale není jediné hodnoticí kritérium. Jde také o výšku strniště, jeho kvalitu a nezanedbatelnou roli hraje i ustrojení soutěžících. „Každá kosa má určitou délku, chlapi používají třeba osmdesátky, ale jsou i stovky. Někdo má větší, jiný menší záběr," popisuje mi spoluorganizátor Oldřich Štroblík. „Každý vidí, že sekání není nic snadného, ale pěkná dřina," dodává.

Protože si mám dnes sekání vyzkoušet na vlastní kůži, volím nejprve teoretickou přípravu. Kosu jsem neměla nikdy v ruce a s ohledem na vrozenou nešikovnost mám k nářadí tohoto typu jistý respekt.

Výběr správného nářadí je důležitý, ptám se proto Oldřicha Štroblíka, jakou kosu by mi doporučoval. „Důležité jsou fyzické dispozice. Pro vás je to úplně jedno," odpovídá mi s úsměvem. Důležité je, aby mi kosu vůbec někdo půjčil. Někteří si totiž přinesli i takzvané rodinné, a pokud dostal někdo kosu od staříčka, asi si na ni nenechá jen tak sáhnout.

S úvahou, že sympatický mladík „z chalupy" už s ohledem na vrozenou zdvořilost starší ženu neodmítne, mířím za Petrem Miniarikem, který se též soutěže účastní.

Ukazuje se, že jeho rodina do toho půjde se mnou. Bereme tedy všechny kosy, co mají, a jdeme na louku. „Pomalinku, nedělal bych to pod velkým úhlem, ať neztupíte ostří," radí osmnáctiletý Petr. Další rada přichází od dědečka. „Musíte se snažit, aby kosa nešla špičkou do země. Začátečníci tohle dělají. A levou ruku spíš dozadu," učí mne Jaroslav Olšák. Dozvídám se také, že není potřeba se kosou příliš ohánět.

Původně jsem neměla v plánu zapojit do testu širší okruh lidí. Ovšem už není kam utéct, a tak se pouštím do sečení. Jistá jsem si pouze v jedné věci že do země kosu nezabodnu. Protože při zemi se nedržím v žádném případě. „Zásek byl docela dobrý. Jen větší švih a kosu trošku níž," udílí rady Jaroslav Olšák. Nálada je dobrá a místní nakonec zhodnotí, že můj výkon nejhorší nebyl, což překvapilo i mě.

V Semetíně potkávám i místního starostu Jiřího Čunka, který má podle vlastních slov se sečením bohaté zkušenosti. „Doma jsme měli až sto králíků. Já jsem jich v průměru musel obstarávat třicet," spočítal. „Když mně bylo deset, každé ráno jsem musel nejdřív séct a poklidit, a pak jsem teprve šel do školy," vzpomíná.

Nutno dodat, že i přes velké horko panuje v Semetíně skvělá atmosféra. Tihle lidé si připomínají tradice ze srdce a je to cítit ve všem. „Vezměte si, kolik lidí se vrací na chalupy. Začínají chovat ovce, kozy a tady na Valašsku zvlášť. Tradice bude, ta nevymizí," ujišťuje mne Oldřich Štroblík.

Na odchodu si ale musím jednu věc připustit. Jsem ráda, že než jdu do práce, nemusím řešit, zda bude mít přes den co spásat mých sto králíků. Zároveň jsem moc ráda, že vůbec ještě jsou lidé, kteří se umí s láskou věnovat čemukoliv a půjčí i vlastní kosu.

TÁŇA MARKOVÁ

Související Sekáči z Valašska předvedli v Semetíně, co umí. Někteří vzali kosy po předcích