Aktivně pracovala v Českém svazu bojovníků za svobodu, Tělovýchovné jednotě Slovan a dalších neziskových organizacích. Až do svých posledních dnů plná vitality a stále se zapojovala do veřejného života.

Blanka Andělová se narodila 19. prosince 1941 ve Vsetíně, kde také prožila celý svůj život. Válečné období zažila sice ještě v předškolním věku, přesto jí tvrdě zasáhlo do života. Její otec Ladislav Prokeš totiž 4. května 1945 zemřel v koncentračním táboře v Plattlingu – shodou okolností právě v den, kdy bylo město Vsetín osvobozeno.

Otec Blanky Andělové absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích, aktivní činnost v armádě zahájil jako poručík dělostřelectva. Po mnichovské dohodě a obsazení pohraničí nacistickým Německem byl stažen do vnitrozemí a poté převeden do civilní služby.

„Byl od počátku rozhodnut, že bude bojovat, ale jeho krédo bylo, že vlast se v ohrožení neopouští,“ vzpomněla před časem pro iniciativu Paměť národa Blanka Andělová.

Ladislav Prokeš získal místo cestmistra ve Vsetíně, díky tomu se mohl volně pohybovat i v době stanného práva. Využil své styky a znalost několika jazyků a začal organizovat pomoc lidem přecházejícím přes hranice na Slovensko nebo do Polska. K tomu využíval cestářský domek pod Dušnou, u něhož nechal v roce 1943 vystavět bunkr, který využívali partyzáni a lidé ukrývající se před gestapem.

JAKO MALÁ NOSILA PARTYZÁNŮM JÍDLO

Malá Blanka tehdy nosila partyzánům jídlo, aniž by přitom vůbec tušila, že se tím vlastně sama stala malou odbojářkou.

„Děda nám vyrobil nádherné loutkové divadlo. Vždy vymyslel pohádku a řekl, že si na ni budeme druhý den hrát. Dostali jsme například do ruky košík s jídlem a měli jsme za úkol ho donést kousek k potoku a tam ho položit třeba aby vlk nesežral karkulku. Až potom jsem se dozvěděla, že jsme to nosili partyzánům, kteří si to večer vyzvedli,“ vyprávěla Blanka Andělová.

Ladislav Prokeš byl také spojka karlovských partyzánů a blízký spolupracovník Josefa Sousedíka, který na Vsetínsku vybudoval rozsáhlou odbojovou organizaci. Cílem odbojářů bylo mimo jiné ozbrojené povstání, které mělo začít ve vhodnou chvíli v celém okrese.

Gestapu se ale díky zradě konfidenta podařilo odbojovou organizaci rozkrýt a začalo rozsáhlé zatýkání. Došlo také na otce Blanky Andělové.

„Těsně před jeho zatčením, kdy už to věděl, jsme o Vánocích roku 1944 spolu sáňkovali. Byla velká zima a spousta sněhu. Táta tam stál, měl na hlavě klobouk a na sobě dlouhý kožený kabát a černé papuče. Vždycky když jsem sjela, tak jsem ty papuče viděla. Pro mě vypadal hrozně vysoký. Nevzpomínám si, že by na mě někdy zakřičel, vždycky se se mnou smál, vozil mě na koni, na motorce s maminkou,“ vzpomínala Blanka Andělová.

NA PRAVDU O SMRTI OTCE MUSELI ČEKAT PŘES DVACET LET

Ladislava Prokeše zatkli ve čtyři hodiny ráno 5. ledna 1945 a po tvrdých výsleších ve Vsetíně jej převezli nejprve do Kounicových kolejí v Brně, později do koncentračního tábora v Plattlingu.

Od té chvíle už o něm rodina neměla žádné zprávy a když byl 4. května 1945 osvobozen Vsetín, u Prokešů převládal žal nad radostí. V tu chvíli ještě rodina netušila, že právě tento den otec zemřel.

V roce 1948 úřady Ladislava Prokeše prohlásily za mrtvého a až za dalších dvacet let se rodině prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže podařilo vypátrat, že otec Blanky Andělové skutečně zemřel v Plattlingu v noci z 3. na 4. května 1945.

Blanka Andělová netajila, že tatínek silně ovlivnil její životní cestu.

„Byla jsem vychována, že je to můj vzor, že pravda je na prvním místě,“ říkala. Po studiích na průmyslové škole zdárně absolvovala stavební fakultu Vysokého učení technického v Brně. V roce 1962 se provdala za Dušana Anděla a společně pak vychovali dvě děti.

Do míst posledních dnů jejího otce v Plattlingu se mohla podívat až po pádu komunistického režimu.

„Pořádně jsem pochopila, co otec dokázal, až v okamžiku, když jsem stála v místech, kde má možná hrob. Došlo mi, že o tom moc nevím a že si nedovedu představit, co to muselo být za hrůzu, za odvahu a respektování životního kréda, protože bez toho se prostě žít nedá. Uvědomila jsem si, že to musím dát najevo, že se s tím musím dostatečně seznámit a že musím hledat pravdu.“ V té době se Blanka Andělová pustila do zjišťování informací o odboji na Vsetínsku.

Shromáždila desítky svědectví odbojářů, písemně zaznamenaných v uvolněných letech kolem roku 1968.

Za aktivní přístup k životu a neúnavnou práci pro rozvoj veřejného a kulturního života získala Cenu města Vsetína za rok 2017. 

„Paní Andělová byla velkou osobností našeho města. Je mi ctí, že jsem měl tu čest se s ní mnohokrát setkat a hovořit. Rád vzpomínám na její proslovy při pietních aktech a významných vzpomínkách na naši historii. Vždy jimi motivovala zejména mladé lidi a osobitě připomínala události, jež už jsou, díky Bohu, za námi. Nečekaného odchodu této výjimečné dámy je mi nesmírně líto. Čest její památce,“ uvedl starosta města Vsetín Jiří Růžička.

(s využitím databáze Paměť národa)