„Je neuvěřitelné, jak je obyčejné zelí potřebné pro každého z nás. Je plné vitamínu a potřebných látek pro tělo,“ líčí Spurný.

Zelí podle něj sehrálo i významnou úlohu v dějinách. Jako jeden za všechny uvedl příklad z válečného období. „V Leningradu během obléhání německými vojáky za druhé světové války si touto zeleninou lidé zachránili život. Zryli parky a pěstovali zelí, čímž se vyhnuli kurdějím,“ vzpomíná.

Zelí začíná zpracovávat na konci října nebo začátkem listopadu. Tajemství dobré chuti podle něj spočívá ve správné kombinaci ingrediencí. „Je to otázka vzájemného množství. Někdo má rád například víc soli, cibule a v tom jsou jednotlivé niance,“ popisuje. Zatímco jiní mají raději česnek či koření, on sám k tomu používá cibuli, křen, kopr, kmín a sůl.

Významným pomocníkem je mu jeho manželka Vlasta. Společnými silami zelí nakrájí. Výsada dochutit zelí pak náleží manželce. Ta zelí přilepší po chuťové stránce. Na dvě hrsti zelí přidává hrst cibule, trochu kmínu, kopru a posype křenem. Následně přichází chvíle k tlačení do zelňáku. „Bez manželky by to nešlo. Vždy to musí být týmová spolupráce,“ pochvaluje si manželčinu přítomnost při zpracování zelí.

Viktor Spurný je proslulý především svou neměnnou technikou šlapání. Zásadně ho totiž do zelňáku tlačí levou nohou. „Dělám to tak už deset let. Když jsem to tak dělal poprvé, hned jsem se umístil na třetím místě,“ říká.

Natlačené zelí zaleje zelnou šťávou. Položí dvě půlky dřeva, zatíží kamenem a zhruba dva týdny ponechá zeleninu svému osudu v teplé místnosti. Pak následuje její přemístění do sklepa. Na prvním kysaném zelí si u Spurných pochutnávají kolem Vánoc.

Neplatí podle něj totiž, že čím starší, tím lepší, jako u slivovice. „Podle mé zkušenosti bych to netvrdil. Nejpozději v dubnu už máme zelí snězené a nedá se říct, že více uležené je ještě lepší,“ vysvětluje.

Přes geniálně promyšlenou techniku na své vítězství teprve čeká. „Čekám už devět let a moc už tomu nevěřím. Rád bych, kdybych si to své alespoň poznal,“ neztrácí optimismus.

Do boje o nejlepší zelí jde ale vždy s cílem dosáhnout co nejlepšího umístění. „Realita je pak jiná. Záleží na více vlivech. Například na tom, jak se lidem podařilo a také jaká byla úroda v daný rok.“ Spolusoutěžící jsou ale rok od roku lepší. „Podobné dobré chuti jako děláme my, je tu více zelí. Už není jednoduché je rozlišit,“ podotýká.

Kriteria při hodnocení má několikerá. Především ho zajímá barva zelí, chuť, čili kyselost a jemnost strouhání.

Dává přednost zaručené kvalitě. „Používám jedině české zelí, které nekupuji ve velkých supermarketech, ale v zelenině,“ upřesnil původ svého zelí. Podle něj se vyplatí počkat na pozdní sklizeň.

Dříve si zelí také pěstoval na zahradě. Od roku 2002 od této záliby však upustil. „Bylo to neekonomické, housenky mi ho většinou sežraly,“ podělil se se smíchem o své pěstitelské neúspěchy.

„Dříve Valaši zelí s kúskem chleba jedli ráno, odpoledne a večer. A byli zdraví. My děláme například kyselicu, segedínský guláš, či jen tak namísto okurků. Pijeme i šťávu,“ uzavřel.