Po třech předchozích deskách, z nichž první – To se to hraje (2006) získala prestižní hudební cenu Anděl, druhou s názvem Přituhuje ohodnotila akademie taktéž cenou Anděl 2009 a třetí – Pól nedostupnosti z roku 2014 se dostala do nominace na Anděla, je tady čtvrté album.

Výsledek čtyřletého shromažďování materiálů a desetiměsíční práce ve studiu.

Deska vyšla vlastním nákladem14. prosince. Tentokrát bez podpory fanoušků dopředu. Je nezávislá, na jejím vzniku se nepodílel žádný sponzor.

Prodává se v e-shopu na stránkách Zambosi.cz za 300 korun. Digitální distribuci zajišťuje od 31. prosince Supraphon.

Křest alba plánují členové hudebního tria Jan Žamboch, Stanislava Žambochová a Jiří Nedavaška na jaro.

S autorem hudby a textů, zpěvákem a fenomenálním kytaristou Janem Žambochem jsem se setkal v předvánočním čase a povídali jsme. Především o nové desce. Ale řeč přišla také na bilancování, vize i přání do nového roku.

Všechny tři desky dělí rozestupy tří až pěti let. Je to ta správná doba pro tvůrčí shromažďování?
Od posledně vydaného alba uplynuly čtyři roky, což je ideální doba, kdy by člověk měl mít materiál a písně na nové. Odjel jsem vloni na chatu v Beskydech, kde jsem dopsal asi sedm písní, které mi chyběly. A vznikla deska Louvre.

Co je pro ni charakteristické?
Ve stejnojmenné písni, která dala albu název, se zpívá, že „Láska je Gauguin, Touha je Dalí, Volnost je Cézanne a Pravda je Goya“. Což je metafora tvorby zmíněných malířů, která se dá přirovnat k lásce, touze, volnosti a pravdě. Tyto čtyři věci celé album charakterizují.


Čemu se v písničkách věnujete?
Kromě písní vztahových o lásce nebo touze, je tam třeba téma cesty s humanitární pomocí za války v bývalé Jugoslávii. Příběh, který prožil bubeník Jura Nedavaška, mě zaujal a zhudebnil jsem ho. Jmenuje se Obrazy z Osijeku. Nebo písnička s ekologickou tematikou s názvem O dunách. Píseň Sílu! jsem věnoval Václavu Havlovi. A také jsem v písničce Málem bych zapomněl zavzpomínal na svoji maminku, která už tu není. Hanina káva je rozlitá je o domácím násilí. Vsetíňany by mohla zajímat balada V šeravých pěšinách, což je příběh adjunkta, kterého pravděpodobně zastřelil nadřízený, protože mu chodil za ženou. Má pomník nad Horní Jasenkou.

Kdy a kde jste točili?
Základy jsme natočili v únoru, poslední práce probíhaly v listopadu. Dlouhá pauza byla v létě, kdy jsme nenatáčeli, protože jsme koncertovali. A jako poslední tři desky i tentokrát jsme nahrávali ve Zlíně ve studiu V. Za pultem seděl Marcel Gabriel a Petr Vavřík. Ti také oba na desce hrají, na bicí, respektive na basu.

Vždycky jste spolupracovali s několika hosty. Je tomu tak i u této desky?
Ano, kromě dvou jmenovaných hraje na albu třeba ještě David Konvičný na cimbál, Petr Uvira a Norbi Kovacs na kytary i Milan Nytra na klávesy.

Jak byste charakterizoval Louvre po stránce hudební?
Deska je jiná. Od základu vychází z jiné rytmiky. Předcházející je na linii bubeník kontrabasista, byla víc jazzová. Toto je vyloženě bigbeatový základ. Každá deska je trochu odlišná, ale svazuje ji dohromady kytara a akordeon, to je takový podpis a samozřejmě zpěv. A také používám kytarové efekty, které jsem si vymyslel, a je to taky takový podpis.

A jak to vypadá s autorstvím?
Textově je celé album moje, hudebně má jednu píseň moje žena Staňka, jmenuje se Verdun a je to její prvotina.


Na obalu se opět podílel František Segrado…
František Segrado nám dal na první desku akvarel, který namaloval. Nevím, koho napadlo, že budeme dál pokračovat v jednotném obalu. Pokaždé za ním přijedeme a pokoušíme se z něho vydolovat akvarel na další desku. František vždycky něco pěkného má a vždycky něco vybereme. Máme z toho radost.

Dvě dosavadní desky získaly Anděla, třetí byla v nominaci. Jakou šanci má podle vás Louvre?
V žánru, ve kterém se pohybujeme, je velká konkurence. Folk se smísil s world music i s folklorem. Pravděpodobnost získat zase takové ocenění je ještě menší. Ale pokud se podaří, bude to pěkné.

O cyklu vzniku vašich alb jsme mluvili. Mohou čekat fanoušci za čtyři roky další?
To můžou. Říká se, že inspirace přichází pořád. I kvůli tomu tvůrce nejde nikdy do důchodu. Protože inspirace ho nenechá na pokoji. Doufám, že ani mě nenechá a budu v tom pokračovat.

Jaký byl uplynulý rok pro vás i pro Žambochy?
Co se týče muziky, byl velmi zajímavý. Díky své sólové desce jsem dostal pozvánku zahrát si v Sofii v českém centru, kde byl křest knihy Václava Havla. Užil jsem si, že jsem na koncert letěl letadlem. S kapelou jsme objeli v létě festivaly, na jaře a na podzim kluby. Víc jsem se věnoval tvorbě a pak jsme společně nahrávali. Koncertů bylo dost a spíš povedené. Muzikantský život byl docela plný, já jsem navíc začal aktivně dělat více pro TV Noe.

A co plánujete na ten další?
Začátkem roku chci udělat mezi fanoušky kampaň na podporu našeho klipu, který konečně chceme natočit. To je mé černé kapelní svědomí - za patnáct let co jsme na světě, jsme nenatočili pořádný klip. K této desce to chceme udělat. Čeká nás křest v Praze, Brně a Ostravě a samozřejmě na Vsetíně, na jaře, asi někde na Ohradě u splavu, venku, s hostem.

Čeká nás vstup do nového roku. Vaše poselství?
Chtěl bych vzkázat lidem, kteří si klestí cestu k muzice, která nezní moc v rádiích a vůbec ke kumštu, který není moc vidět, že jim moc děkuju. Přeju všem, kteří objevili, že to tak lze dělat, aby v tom pokračovali a vytrvali. Aktivně hledat muziku, nebo film, či obraz a knihu a zajímat se o to, to jsou úplně jiné světy a obzory, než když vám to někdo nasype v televizi.

A co byste popřál?
Přál bych všem čtenářům Valašského deníku, aby si objevovali aktivně nové, zajímavé a krásné věci. Pokud sleduju život kolem, není to žádná sranda. Přál bych lidem, ať se míň bojí, ať nemají strach z věcí, které někde zazní, a přitom je to jen strašák v poli. Ať mají sílu všechno přemoci.