A tak jsem se ptala svých známých, kteří Honzu znají, aby mi o něm pověděli víc. A taky jsem si poslechla album Přituhuje. Na kafe jsme nakonec nešli, skončili jsme v redakci a ani si nedali nic k pití. Nicméně hovor kvůli tomu neplynul o nic pomaleji. A kdo ví. Kdybychom nespěchali k rodinám, možná bychom si povídali mnohem déle.

Žamboši byli původně duem. Byl jste jen vy a vaše žena Stanislava. Kdy se to změnilo?

Vznikli jsme v roce 2002 jako dva hlasy pro jednu kytaru. V tomto složení jsme v roce 2005 vydali první album To se to hraje… Pak se k nám přidal bubeník Jiří Nedavaška, který nás slyšel na nějakém festivalu a zaujali jsme ho. Teď je s námi už desátým rokem a musím říct, že nás za tu dobu hodně přetvořil. Celkový sound už zní jinak, kromě kytary máme i bicí a Staňka se naučila hrát na akordeon.

Jak byste charakterizoval hudbu, kterou hrajete?

Myslím, že je to pořád folk, ačkoli jsme teď trochu jinde než před deseti lety. S příchodem Jury se zvuk stal špinavějším a lidé říkají, že už to ani folk není, protože se v naší hudbě objevují prvky rocku nebo snad jazzu. Nicméně co tím myslí? Že nezníme jako bratři Nedvědové? Folk je ale přece i Merta, Třešňák, Redl, Dareband, Klus. Je to veliká bedna, do níž se toho hodně vejde. Všichni vědí, co je dechovka, co je hip-hop. Ale folk? Jak přesně zní jeho definice?

Kapela Žamboši má tři členy: Honzu Žambocha, Stáňu Žambochovou a Juru Nedavašku.

Kapela Žamboši má tři členy: Honzu Žambocha, Stáňu Žambochovou a Juru Nedavašku. FOTO archiv kapely Žamboši

Jste dvojnásobní držitelé ceny Anděl. Čím si vysvětlujete, že každá vaše deska sklidila takový úspěch?

Ceny Akademie populární hudby jsou rozdělené do dvou kategorií. Na hlavní a žánrovou. V té první hlasuje na dvě stě akademiků a je obrovský úspěch se v té obrovské konkurenci probojovat aspoň do nominací. Ve druhé kategorii ale hlasují odborníci na žánry a těch je jen kolem dvacítky. Vyhrát Anděla v menšinovém žánru proto není až taková sláva.

Zaznamenali jste po prvním Andělovi zvýšený zájem fanoušků, kteří skupovali vaše desky nebo vyprodávali sály?

Ne, takhle to nefunguje. Ocenění upozorní lidi na to, že ta která kapela existuje a stojí za poslech, ale neznamená to, že přijde na koncert více lidí. Ale samozřejmě nás začali do svých pořadů zvát osvícení dramaturgové, takže jsme se párkrát objevili i v televizi.

Uživí vás hudba?

Ne, máme všichni civilní zaměstnání. Já jsem si teď u chápajícího zaměstnavatele domluvil, že mám dva dny v týdnu volno, takže od pondělí do středy jsem amatér a od čtvrtka do neděle jsem profík. Ty ceny až tolik neznamenají. Kdybychom se chtěli živit hudbou, museli bychom jít po stezkách, které nám nejsou příjemné. Museli bychom se podbízet a dělat ústupky. Dnes vyprodávají sály hlavně travesti show. Pokud má ale koncert normální kapela, je poloprázdno. Pokud to teda není vyloženě provařená skupina.

Možná ale ani tohle neplatí, protože jsem byla ve valašskomeziříčském M-klubu na koncertu Anety Langerové, bylo taky poloprázdno…

A to je přesně ono. Když Aneta přestala dělat, co jí diktovala korporace, které se upsala poté, co vyhrála Superstar, stala se víceméně klubovou zpěvačkou. Dělá muziku podle svého, a proto už není tak často slyšet z rádií.

Mluvil jste o ústupcích showbyznysu. Co jste tím myslel?

Vyhýbat se tématům, která lidi bolí, nejít na dřeň, ale klouzat po povrchu a skládat chytlavé melodie. Tohle se hraje v rádiích, nic jiného se do playlistu nedostane.

Dříve jste skládal hudbu pro kytaru a dva hlasy, nyní musíte počítat s více nástroji. V čem je to jiné?

Mnohem méně jsme se hádali. (Smích.) Ale jiný rozdíl v tom není. Aranže vznikají někdy lehce, jindy bolestně, někdy se povedou a jindy ne.

Máte jako autor poslední slovo?

Kdybych bazíroval na blbostech, věřím, že by mě Staňka s Jurou přehlasovali. Mám nějakou představu, jak by měla písnička znít, ale myslím si, že to všechno vzniká až ve zkušebně. Nebráním se tomu, aby každý do hudby vtiskl to své. Upřímně, já bych nejraději skladby hrál pořád stejně. Jura by rád improvizoval a moje žena stojí někde mezi námi. Sem tam udělá při hraní na akordeonu krok bokem.

Je druhá deska jiná než první?

První deska je čistě folková. Když jsme ale natáčeli druhé album, svěřili jsme se do rukou producenta. Ten desku zaranžoval tak, že zní kapelněji. Od jejího vydání v roce 2009 jsme se ale posunuli, takže teď jsou ty písničky mnohem energičtější. Zvolili jsme filozofii, že každá deska bude jiná a že lišit se budou i koncerty, ať je to pestré.

Slyšela jsem, že už pracujete na třetí desce…

Vymyslel jsem si sólový projekt Guitar & Forest. Jsem totiž nejen muzikant, ale i lesník, a tak celý loňský rok jsem měsíc co měsíc vyrážel do přírody, kde jsem nahrával instrumentální skladby a zvuky lesa. To jsem smíchal dohromady. Je to dvanáct skladeb, na lednové křupe sníh a křičí sojka, v únorové hučí řeka Morava a začínají zpívat ptáci. Deska by měla vyjít v únoru, ale myslím, že to bude jen pro fajnšmekry. V rádiu vám přece nepustí instrumentálku s ptáčky. Na webu ale už máme všechny skladby k poslechu. Dělá mi to radost.

Kdy vyjde?

Třetí žamboší deska by měla vyjít asi na podzim 2013, tedy pokud se mi podaří napsat všechny písničky. Album by mělo být jiné než předchozí, s jinými aranžemi. Myslím, že lidé budou překvapeni, možná ale nemile, uvidíme.

Proč?

Vysvětlím vám to. Na druhé desce nám například hraje basa. Na třetí se ale může stát, že party pro basu převezme tuba. Na první desce zpíváme jen my se Stáňou, ale na té třetí by třeba mohly zaznít sbory. A třeba i čistě mužské. Možná použijeme i elektroniku, kdo ví.

Seznámil jste se svou ženou přes hudbu?

Ano, to už je dávno. (Smích.) Byl jsem ve Šluknově na lesnické škole a když jsem tam s kamarádem založil kapelu, sháněl jsem zpěvačku. A vychovatelé nám doporučili Stáňu, to bylo v devadesátém třetím. Trvalo nám deset let, než jsme „založili" Žambochy, ale to proto, že jsme se hodně míjeli. Nejprve jsem já byl na škole v Čechách, pak jsem byl na vojně v Praze, mezitím Stáňa studovala, jezdila po světě jako au pair. Hudební společné hraní začalo v roce 2002.

Kolik jste prodali desek?

První se prodalo tak dva tisíce a druhé zhruba taky tolik. Cédéčka ale prodáváme hlavně na koncertech, protože si nás hodně lidí stahuje přes internet.

Jak vás napadají texty?

To je život. Něco si vyslechnu, něco si přečtu, něco si prožiju. A pak to přetvořím v rýmy. Například jsem si nedávno přečetl knihu Roberta Fulghuma Drž mě pevně, miluj mě zlehka, což jsou příběhy z tančírny Century. A ten text mě natolik zasáhl, že jsem složil píseň. Zavěsil jsem ji na web a stalo se nečekané. Nějaký náš fanoušek písničku poslal manželce Fulghuma, která mu okamžitě napsala, že se jí moc líbí a chtěla by vědět, o čem je. Tak jsem text s pomocí přátel přeložil a zaslal jí ho. A pár dní na to se ozval sám Robert Fulghum s tím, že jeho knihu bude uvádět divadlo ABC a že by byl rád, kdyby se píseň v tom představení objevila. To mi přijde úžasné, ačkoli si od toho nic neslibuju.

Ta píseň je někde k mání?

Ano, je na našem webu www.zambosi.cz a jmenuje se Miluj mě zlehka, drž mě pevně.

Kdybyste nebyl hudebník, je nějaký umělecký žánr, který by vás oslovoval?

Těžko říct. Malovat neumím, jedině že bych snad jako valašský kubistický umělec maloval slunce našišato. Takže bych asi zůstal u své profese lesníka. Taky by mě zajímala dendrologie. Spisovatelem bych ale být nechtěl, protože to je těžká práce, a přestože si nemyslím, že bych se s texty k písním flákal, není to taková dřina jako napsat knihu. Já pořád bojuju s leností. (Smích.)

Kolik koncertů ročně odehrajete?

Je to tak sto koncertů ročně. Jezdíme po celé republice i Slovensku.

Doslechla jsem se, že jste napsal písně Zavřou nás všechny, Pane Nohavico a Basama s fixama. Můžete popsat, o čem jsou a je to váš styl vyjadřovat se k aktuálnímu dění?

Tyto písničky jsou takové „aktuálky" na téma, které lidi momentálně zajímá, možná bolí. Dříve jsem takové písničky nepsal, ale asi se měním. Zjistil jsem, že mi jdou velice lehce. Asi mne také spousta věcí bolí a nechci v tom zůstat sám. Hudba a písničky mají velkou moc. Umí s něčím v nás pohnout, změnit prostor, ve kterém se potkáváme. Věřím v to.

Jan Žamboch

• 38 let
• žije ve Vsetíně
• vystudoval lesnickou školu
• v roce 2002 zakládá s manželkou Stanislavou kapelu Žamboši
• dvojnásobný držitel ceny Anděl