„O kousek dál trénuje naše rota, tady nacvičují strážníci zneškodnění pachatele,“ uvádí mě do obrazu voják. Policejní specialista ze zásahové jednotky z Ostravy, jehož jméno podléhá utajení, městské policisty při nácviku chvatů zjevně nešetří. Podle grimas je jasné, že to strážníky občas pořádně zabolí. „Jsou to věci, které nestačí jen ukázat, je třeba je nacvičit. Naši muži musí dokonale zvládat techniku poutání a eskortování. Musí umět profesionálně zasáhnout ve vypjatých situacích,“ poznamenal Jan Camfrla, ředitel meziříčské městské policie. Vojáci se mezitím po nácviku skupinového ústupu přesunují do nedalekého opuštěného domu.

Instruktor Aleš Pilař ze speciální pořádkové jednotky v Praze je od pohledu profesionál. Nejprve záložníkům vysvětluje zásady boje v budově a pak sám vyzbrojen samopalem předvádí vpád do místnosti. Po chvíli policista demonstruje účinek speciální zásahové výbušky P1. Z vedlejší místnosti se ozývá rychlá série explozí, doprovázených silnými záblesky. Nemít klapky na uších, nejspíš bych přišel o sluch. „Chudáci zločinci, po tomhle musí pustit do kalhot,“ zavtipkoval jeden z vojáků. „Tyto výbušky jsou papírové, neměly by způsobit vážnější poranění, ale pachatele dokonale paralyzují,“ vysvětluje Aleš Pilař.

Další překvapení v podobě mohutného výbuchu, který rval omítku ze zdi, nám přichystal rotný Kostelný. Tlaková vlna po odpálení dělobuchu V5 mi řádně zahýbala bránicí a budova se otřásla až v základech. „To by mě zajímalo, co by na tohle řekl statik,“ ozvalo se ze skupinky, když se rozplynul dým a všichni jsme se zasmáli.

Odpoledne čeká obě skupiny přesun na sportoviště a nácvik slaňování. Strážníci i vojáci jeden po druhém vylézají na cvičnou věž a spouští se dolů. Instruktora Aleše Pilaře začínám podezřívat, že alespoň některé části těla má z gumy. Za čísla, které na laně předváděl, by se nemusel stydět ani artista. Z výšky odpovídající třetímu patru se spouští dokonce po hlavě.

„A teď by si to měl vyzkoušet novinář,“ hodil mi rukavici jeden z mužů v maskáčích.Právě, když jsem se chystal slézt po žebříku dolů. Aniž by čekal na můj souhlas, podává mi výstroj. Tak z toho se už nevykroutím, bleskne mi hlavou. Za chvíli se dívám do hloubky pod sebou a tělem mi projíždí chvilková slabost. „Napněte si lano, zapřete se nohama o zeď,“ radí mi jeden z vojáků.

V momentě, kdy je lano jako struna, získávám pocit jistoty a spouštím se dolů.„Bylo to dobré, nejdůležitější je překonat první okamžik,“ ocenil můj výkon Evžen Petřík, velitel roty. Sešup se mi zalíbil, a tak si ho opakuji ještě dvakrát. Rozhodně je to rychlejší a pohodlnější než lézt z třetího patra po úzkém žebříku. „Náš úkol spočívá spíše v ochraně obyvatel, takže taková cvičení jsou pro nás opravdu přínosná. Jsou nad běžný rámec výcviku a účastní se jich jen dobrovolníci,“ dodal Petřík.