Středa se ničím výjimečným od předchozích dní nelišila. Platilo to i pro dnešní Sokolskou ulici vedoucí od náměstí k balírnám kávy. „Ten den jsem dostala od tety na starost její dvě malé děti. Byly jim tehdy asi dva a čtyři roky. Bylo hezky, tak jsem s nimi šla na procházku. Když jsme se blížili k sokolovně, začaly houkat sirény," vzpomíná na začátek náletu před sedmdesáti lety Zdenka Glózová.

To byla chvíle, jak Zdenka Glózová vzpomíná, kdy přemáhala beznaděj. „Nevěděla jsem, co mám dělat. Všechno bylo strašně rychlé. S dětmi jsem ale stačila vběhnout do nějakého přístřešku," vybavuje si okamžiky hrůzy dodnes aktivní valašskomeziříčská sokolka.

V přístřešku pak celý nálet přečkala. „Schovalo se nás tam tenkrát asi patnáct. Byli jsme namačkáni jeden na druhého. Starší dítě jsem držela za ruku. Druhé jsem měla v náruči. Blízko kolem nás vybuchovaly bomby," uvědomuje si nejhorší chvíle svého života Zdenka Glózová. To ještě netušila, že další strašné chvíle ji ještě čekají. Když nálet skončil a mohla se svěřenými dětmi vyjít z úkrytu, před očima se jí objevila apokalypsa. „Byla to hrůza!" vykřikla i po sedmdesáti letech Zdenka Glózová.

Všechno kolem bylo rozbité. „Na ulici leželi i zabití lidé," vybavuje si Zdenka Glózová chvíle, kdy opustila přístřešek. „V tom děsu jsem ale uviděla tetu, jak k nám běží. Ještě dnes vidím její oči a v nich otázku, co bude. Naštěstí jsme se všichni setkali. Měli jsme, na rozdíl od několika jiných, štěstí," ukončuje nit vzpomínek Zdenka Glózová.

Kdyby tenkrát s dětmi zůstala na ulici, dopadlo by to podle ní nedobře.

Podobně na hrůzný zážitek z dětství vzpomíná také letos osmdesátiletý Pavel Hromádka. „Chodil jsem do třetí třídy. Už jsme se ale neučili ve škole na dnešní Šafaříkově ulici, kde byl také Státní učitelský ústav. Tu zabrali Němci a udělali z ní lazaret pro svoje zraněné vojáky. Paní učitelka Svozilová nás učila v hostinci za Modrou hvězdou v blízkosti náměstí," vzpomíná tehdejší školák.

Vybavuje si, že 11. dubna 1945 začaly asi hodinu až dvě po obědě houkat sirény. „Paní učitelka nás poslala domů. Na obloze se už ale v tu dobu objevila první letadla. Přidal jsem do kroku. Utíkal jsem. Chtěl jsem být co nejdříve doma. U maminky," popisuje vzpomínku na chvíle těsně předtím, než na Valašské Meziříčí spadla první letecká puma. Ve vzduchu podle Pavla Hromádky poletovaly staniolové lamety, které měly zabránit zaměření letadel radary.

„Od nádraží se začaly ozývat první výbuchy. Bydlel jsem v tehdejší Králové ulici 29. V blízkosti dnes stojí Základní škola Vyhlídka," říká Pavel Hromádka.

Stačil ale doběhnout jen k domu gymnaziálního profesora Davida. „Výbuchy bomb už ale byly tak silné, že jsem se položil na chodník a přitiskl se ke zdi profesorova domu. Hlavu jsem si přikryl aktovkou. Tak jsem celé to bombardování prožil. K domu, ve kterém jsem s maminkou bydlel, mi zbývalo asi jen sto metrů," pokračuje ve vzpomínkách na svá válečná klukovská léta.

Když výbuchy odezněly, doběhl ke svému domu. „Nemohl jsem se ale dozvonit. Dům byl zamčený. Sedl jsem si na rohožku a začal z prožitého šoku usilovně plakat. Po chvíli ze sklepa domu začali vycházet lidé. Mezi nimi byla i moje maminka," usmívá se i po sedmdesáti letech Pavel Hromádka.