To už ale o zahraniční pracovníky přestával být zájem, česká strana jim rušila smlouvy, a proto odešel prodávat na tržnici.

Nyní je majitelem restaurace v centru Vsetína. Má českou manželku Evu, dvě děti a na život na Valašsku už si zvykl. Se zájmem sleduje dění ve Vietnamu i v České republice, kterou považuje za druhý domov. Mluví plynule česky.

Jak na vás naše země poprvé zapůsobila?

Bylo to úplně jiné, než jsem si představoval. Přijeli jsme v březnu, byl tady ještě sníh a zima, zažíval jsem opravdu zvláštní pocity. První týden se mi líbil, ale pak se mi začalo stýskat po rodině a chtěl jsem letět zpátky. Měl jsem ale smlouvu, že po vyučení budu tři roky pracovat tady.

Takže domů jste se podíval kdy?

Až v devadesátém šestém roce. Tehdy nebylo moc práce, rušily se smlouvy a nás posílali domů. Já jsem v té době ale už měl živnostenský list a po návratu na Valašsko jsem prodával na tržnici. Práce to nebyla vůbec lehká, ve stánku jsme pracovali od rána do večera za každého počasí. Nic jiného nám ale nezbývalo.

Bylo pro vás, jako pro cizince, složité získat živnostenský list?

Naopak. Bylo to velice jednoduché. Žádné pracovní povolení jsem nepotřeboval, akorát jsem musel prokázat, že mám dost peněz na podnikání. Hotovost do začátku mi poslala rodina z Vietnamu.

Usilují vaši krajané spíše o trvalý pobyt, nebo si jen přijíždějí vydělat s tím, že se po čase vrátí?

Někteří přijíždějí opravdu jen za výdělkem, jiní si tady zvykli a chtěli by zůstat. Ona je teď ale úplně jiná doba. Hodně Vietnamců ví, že na tržnici už se neuživí, zkrátka to spěje ke krachu. Proto se vracejí zpátky do fabriky, podniká jich jen minimum.

Je ve Vietnamu stále zájem o práci u nás?

Česká ekonomika jde nahoru a potřebuje pracovní síly. To Vietnamce láká a chtějí tady pracovat, takže na vízum stojí před českým konzulátem v Hanoji fronty. Bohužel, z toho zájmu těží úředníci a různí prostředníci, kteří vyžadují velké úplatky.

Kolik musí žadatel zaplatit?

Jenom aby si mohl podat vízum, musí zaplatit čtyři tisíce dolarů zprostředkovateli. Celkově dá tak devět až deset tisíc dolarů, přitom oficiální poplatek není ani pět set dolarů. Všichni to vědí, ale nemohou s tím nic dělat, tak platí.

Berou úplatky i čeští pracovníci ambasády?

Já věřím, že Češi si svoji práci dělají poctivě. Problém je v systému, který umožňuje, aby se vietnamští úředníci a různí zprostředkovatelé takto obohacovali. Po poslední návštěvě pana Topolánka snad dojde k nějaké nápravě. Je to veliký nepořádek, který kazí jméno oběma státům.

Zlepšil se vztah zdejších obyvatel k cizincům?

Je to o hodně lepší. Češi nejsou tak přísní, jsou více společenští než třeba Němci nebo Belgičané a už si zvykli na lidi z jiných států. Já ze svého pohledu tyto vztahy vnímám jako bez problémů. Najdou se takoví, kteří třeba závidí, ale není jich moc. Všiml jsem si, že Češi berou hůře spíše Romy než Vietnamce.

Jaké máte pocity, když v televizi vidíte zátahy celníků na vietnamské trhovce, kteří prodávají padělané zboží?

Určitě to škodí naší pověsti. Je třeba si uvědomit, že všichni Vietnamci nejsou stejní. Opravdu se mi nelíbí, jakým způsobem televize podává informace veřejnosti. Lidé nás pak házejí do jednoho pytle a to mi vadí. Já jsem od začátku pracoval poctivě a i nyní, kdy podnikám, pracuji čtrnáct hodin denně.

Plánujete návrat do Vietnamu?

Žiji tady už skoro dvacet let, mám manželku Evu, dvě děti a třetí je na cestě. Kdybych byl sám, asi bych se vrátil, ale rodina je na prvním místě. A taky jsem si na Valašsku zvykl.