Vánoce roku 1989 byly v naší zemi plné radosti a nadějí vyvěrajících ze znovunabyté svobody. V Rumunsku se ale střílelo. Komunistický režim tam byl nejtužší, revoluce nejkrvavější a lidé žili v největší chudobě.

„Chtěli jsme jim pomoci. Občanské fórum a kněží ze Vsetínska věnovali peníze a ošacení, mně se od ředitele nynější továrny Deza podařilo získat kamion i s řidičem a naftu na cestu. Do Rumunska odjel 26. prosince, po záchrance z Brna to bylo první auto s materiální pomocí, které přejelo tamní hranice,“ vzpomíná Milan Orálek, jenž se mise nezúčastnil, protože sháněl dary pro další zásilku.

Když prosincový kamion dorazil do cílového města Sibiu, z okolí se ozývala střelba a v ulicích hlídkovali mladí příslušníci domobrany se samopaly.

„Ráno přijel obrněný transportér a doprovodil nás do vojenského učiliště. Vojáci naházeli samopaly pod auto a začali z korby vykládat materiál. Potom nás pozvali na televizi. Viděli jsme i záběry z popravy diktátora Ceaușescua a jeho ženy,“ popisuje své zážitky řidič výpravy Jaroslav Janyška.

Druhé auto s potravinami, zdravotnickými potřebami, lehátky a spacáky dobrovolníci vypravili na Tři krále.

„Řekli jsme si, že dojedeme na rumunské hranice, a pak se uvidí. Potkali jsme ale další dvě auta, utvořili konvoj a vjeli do vnitrozemí,“ vybavuje si Janyška.

Humanitární pomoc usměrňovali lékaři z nevládní organizace Médecins du Monde. Na jejich pokyn Valaši zamířili do župy Alba.

„Kdykoli jsme cestou viděli nějaké děti nebo chudé chalupy, něco jsme jim dali. Byl to šokující a žalostný pohled, jejich zemi jsme znali většinou jen z reklam cestovních kanceláří opěvujících krásy moře a přilehlých letovisek,“ přiznává Orálek.

Nejkurióznější situaci zažili v malé vesničce.

„Místní starosta, statný kovář ve slavnostním obleku pořízeném do rakve, se nás z vděčnosti pokusil opít,“ líčí s úsměvem Orálek.

„My jsme se nedali, a proto nám alespoň vystavil potvrzení s razítkem obce i policie, že za pomoc jeho lidu můžeme po celém Rumunsku doživotně řídit auto v podnapilém stavu.“ Ani po třiceti letech by řidič Janyška neváhal a šel by do toho znovu.

„Bylo to dobrodružství a zároveň pomoc, která měla smysl,“ je přesvědčen.