„Psí vojáky jsem tenkrát viděla a slyšela úplně poprvé. Moc mě zaujali, i když těm textům u nás ve Varšavě asi nikdo moc nerozuměl. Později, po zdejší Sametové revoluci, jsme se se známými přijeli podívat do České republiky. Byli jsme v Liberci, pak v Praze, a trochu jsme to tady prozkoumali. Potom jsem jela do Trutnova na festival, kde také měli být Psí vojáci. Tam jsem potkala nějaké lidi z Kopřivnice, Oder a ze Suchdola nad Odrou. Oni pak přijeli za mnou do Varšavy, kam jsem je v té festivalové euforii pozvala,“ vzpomíná Weronika Bersz-Letki.

Stěhování za klidem

Přátelům pomáhala objevovat polské hlavní město, později tam začala chodit do Českého centra učit se česky.

„Ten jazyk se mi líbil, nečekala jsem, že bych ho někdy mohla využít víc. Až jsem přečetla první knížku v češtině, tak jsem věděla, že to půjde. Jezdila jsem do Suchdola nad Odrou, kde jsem poznala dnes už bývalého manžela, dělala jsem nadstavbu ve Varšavě,“ pokračuje ve vyprávění Weronika Bersz-Letki. Později se přestěhovala do Nového Jičína, kde žila sedm let.

„Mám hodně ráda přírodu a ráda bydlím na samotě. To mi tam chybělo, i když tam zase byla lepší kultura a práce. Když se mi narodila dcera, přestěhovala jsme se na samotu do Straníka, a potom do Hostašovic, kde jsme bydlela dva roky na Domoracu. To místo mě okouzlilo, byl tam klid. Moc se mi líbila Kacabaja, která je nedaleko. Není tady jezera ani moře, tak to byla taková náhražka. Jenže od dubna do září tam bylo rušno kvůli cyklistům a turistům. Byla jsem na hranici dvou krajů a okresů. Hodně věcí jsem jezdila vyřizovat do Valašského Meziříčí, tak jsme se tam před několika týdny přestěhovala,“ vysvětluje Weronika Bersz-Letki.

S focením začínala vícekrát

S focením začala, když byla na mateřské dovolené s dětmi v Suchdole nad Odrou. To ještě fotila analogem.

„Fotila jsem místa a lidi, byly to dost snové fotky, některé i obyčejné, jako krajina, děcka, zátiší. Pak jsem na dlouhou dobu s focením skončila, to bylo asi na nějakých dvanáct nebo i více let, potom na mateřské s holkou jsem zase nefotila a znovu jsme se k tomu vrátila po asi šesti letech. Koupila jsem si digitální foťák a začala se učit fotit s ním. Teď hodně fotím akce, hodně underground, punk, spíše jako dokumentární fotky,“ poznamenává Weronika Bersz-Letki.

Ve Valašském Meziříčí také poprvé vystavuje sérii fotografií, které zachycují koncert punkových kapel v romském ghettu.

„Líbí se mi ten kontrast - ti pankáči s těmi malými dětmi,“ upozorňuje Weronika Bersz-Letki, která fotila například například na Festivalu Paseka v Trojanovicích a na dalších festivalech a hudebních akcích.

„Nejraději mám zakázky, u nichž mám možnost fotit to svým viděním. Někdo si při prohlížení může myslet, že to je má volná tvorba, a přitom je to na zakázku,“ usmívá se.

Říká, že focením se dá uživit, ale bývají lepší i horší období. Poté dodává, že v červnu měla větší výstavu ve Frýdku-Místku.

„Bylo to po tornádu na jižní Moravě, dostala jsme takový spontánní nápad, že ty fotky zkusím prodat přes facebook a část výtěžku pošlu na Moravu. Jeden cyklus, patnáct fotek, se prodal celý a taky několik samostatně. Nedávala jsme žádné ceny a někteří kupci příjemně překvapili,“ zdůrazňuje.

Nějak se to vždy vyvine

Do Varšavy už se Weronika Bersz-Letki vracet po těch letech nechce. Je teď spokojená ve Valašském Meziříčí. Tam i v okolí je poměrně dost zajímavých akcí, o kterých ji vždy někdo známý informuje.

„Je pravda, že jsem si tady na severu Moravy nemohla zvyknout hodně roků. Je to tady takové drsné. Když jsem byla v Liberci, lidi tam byli přívětiví, měli úplně jinou mentalitu. Tady mi někdy dávají vyžrat, že jsem Polka. Že všechno, co je z Polska je špatné. Ale já s předsudky problém nemám,“ ubezpečuje Weronika Bersz-Letki.

V budoucnu by nejraději by dělala pro nějaké noviny nebo časopis, protože ji baví i psaní.

„Akorát trochu mám problém s čárkami… Nic moc neplánuji, každým rokem se to nějak vyvine. Teď už se soustředím na další výstavu, kterou mám domluvenou výstavu v Ponorce v Olomouci, což je takové kultovní místo,“ uzavírá Weronika Bersz-Letki.