I když na valašských pasekách, a nejen tam, lidé fortelné hrábě stále potřebují, na uživení tohle řemeslo není.
„Pro manžela je to spíše koníček. Má rád dřevo, práce s ním ho baví, a na jeho výrobcích je to znát. Vyučil se lesním mechanizátorem, ale dlouhá léta až do důchodu fáral v dolech Staříč a Frenštát,“ prozrazuje Maléřová.
Na výrobě hrábí se sama podílí. Podle šablony obkresluje tvar a velikost sloupků a vyznačuje v nich otvory pro zatlučení zubů.
„Také společně chodíme do lesa na smrkové obloučky. Z obou stran spojují sloupek s násadou, které říkáme hůlka. Dříve jsem smirkovým papírem brousila i hůlky, teď to dělá stroj,“ vysvětluje žena, podle níž je zapotřebí zvláštní opatrnosti zejména při skládání hrábí.
„Při zatloukání zubů se může projevit vada dřeva, a sloupek praskne. Totéž se může stát při nasazování obloučku,“ líčí Maléřová úskalí ruční výroby tradičního zahradnického nářadí. Obvykle si s manželem přes zimu připraví materiál na zhruba stovku kusů, které během roku postupně skládají.
