Vít Kašpařík žije ve Velkých Karlovicích čtrnáct let s manželkou a pěti syny. Narodil se sice v Brně, ale sám sebe považuje spíše za Valacha. Když jej někdo označí za Brňáka, nejspíš jej rozzlobí.

V jeho dílně v Jezerném vznikly a vznikají desítky unikátních lidových a historických nástrojů od koncových pastýřských píšťal až po housle dlabané z jednoho kusu dřeva. Často je k vidění na akcích v rožnovském skanzenu, jeho výrobky si ale našly cestu i na Slovensko, do Polska či Německa. Ještě než si však našel své místo na Valašsku, ušel poměrně dlouhou a zajímavou životní cestu.

Narodil jste se v Brně, ale už nějaký čas žijete na Valašsku. Přiblížíte, jakou jste urazil cestu, než jste se sem přestěhoval?

V Brně jsem se sice narodil, ale až do osmnácti let jsem žil ve vesnici Blažovice asi dvacet kilometrů od Brna. V Brně jsem studoval slévárenskou střední školu a to z prostého důvodu. Pocházím totiž z kovářského rodu, z velké kovárny a odmalička jsem chtěl a dělal kovařinu. Ale za minulého režimu ještě žádná škola specializovaná na kovařinu nebyla. Slévárenství byl nejbližší obor.

Po studiích jste se hned vrhnul do práce?

Po škole jsem na vojnu, před tím dva měsíce ve slévárně. Když jsem byl na vojně, byl právě převrat. Po něm jsem odešel na civilní vojenskou službu do Brna jako sanitář na rehabilitační oddělení v Bohunicích. Později si mne vyžádali na slévárenskou školu, kde vznikl nový obor umělecký kovář. Dělal jsem zde mistra. To ale netrvalo dlouho. Chtěl jsem se podívat do světa, tak jsem jel do Ruska.

Proč padla volba právě na Rusko?

Otec nás v mládí brával například do Rumunska na vandr. Mne přitahovalo právě takové prostředí, kde ještě civilizace nebyla tak rozběhnutá. No a do Ruska proto, že jsem věřící člověk, římsko-katolík. Chtěl jsem jít pomáhat na tamní misie. Nejprve jsem se dostal do Moskvy, odkud jsem chtěl pokračovat na Sibiř. Na Volze u města Kamyšin, což byla bývalá německá republika, ale v té době působil slovenský misionář. Měl však autonehodu a vznikla potřeba jej nahradit. Najít člověka, který tam bude pomáhat po dobu jeho nepřítomnosti, který jej trochu zastane. Jel jsem tedy tam.

Co jste měl za úkol?

Objížděli jsme tamní obščiny, ty osady či farnosti. V té době se kostely do těchto oblastí teprve vracely, protože z nich byly dříve nadělány fabriky nebo byly v ruinách. Objížděli jsme tamní Němce, protože jen ti byli katolíci, Rusové jsou samozřejmě pravoslavní, a mapovali jsme jejich potřeby. Kostely nebyly, proto se místní vždycky scházeli v chalupě v městečku nebo v dědině a tam si vedly bohoslužby. Faráře nikdy v životě neviděli. Je zajímavé, že duchovní věci jako křty, svatby či pohřby měly na starosti ženy. Když se později farář uzdravil a přijeli jsme spolu, organizovali jsme například nové svatby třeba lidem, kteří již měli sedmdesát let.

Jak jste se v Rusku uživil?

Vždy jsem pár týdnů zůstal v nějaké vesnici a pomáhal tam lidem, kteří už neměli děti, nebo jejichž děti odešly do měst. Dělal jsem s nimi přes den normální práci, která byla potřeba na dědině. Po večerech jsem sedával s dětmi a učil je hrát na kytaru. Akordy i písničky. V podstatě mi šlo o to, abych se dostal mezi lidi a mohl přičichnout k životu. Můj odjezd z Ruska se nakonec neplánovaně trochu zrychlil. Ukradli mi totiž auto, které tam měl už zmiňovaný pan farář. A já jsem v tom autě nechal doklady. Takže jsem zůstal bez pasu, bez všeho. Musel jsem proto rychle vycestovat.

Zamířil jste domů, nebo na jiné místo?

V té době můj otec přišel s tím, že byl v Banátu v Rumusnsku. A že by tam bylo potřeba člověka, který by dělal něco takového, co jsem já dělal v Rusku. Vrátil jsem se tedy domů jen na krátkou dobu a už jako zaměstnanec brněnské Charity vyrazil do Rumunska. Zařizoval jsem třeba dopravu léků, knihy do kostela. Opět jsem děti učil hrát na kytaru, s čímž byl trošičku problém.

Jak to?

No proto, že ve Svaté Heleně (vesnice českých krajanů v rumunském Banátu – pozn. redakce) byla polovina vesnice katolíci a druhá polovina baptisti. Baptisti měli svůj mandolinový sbor. Takže když jsem začal s mladými hrát na kytaru, podezřívali mne, že jsem baptista a ne katolík. Ale po čase se to utřepalo. I tady jsem pracoval na polích, čímž jsem se živil. Od naší Charity jsem peníze nepobíral, to bylo jen kvůli pojištění. Byla to pěkná doba. Opravdu jsem si zažil život tak, jak je. S klukama jsem v hospodě hrával na klarinet. Poprvé jsem si také prožil muziku způsobem, jakým se mi líbí. Bez not. Strávil jsem tam více, než rok.

Kam jste pokračoval?

Vrátil jsem se domů a udělal si rekvalifikační kovářský kurz u nás v kovárně. Už v té době domě mne to ale hodně táhlo na Valašsko. Hledal jsem skuliny, jak bych se tady mohl dostat. Tak jsem si udělal také dřevorubecký kurz na motorovou pilu. Říkal jsem si, že když se dostanu do takového kraje, tak ať se mám čím živit.

Podařilo se dostat se na Valašsko?

No ještě ne. Nejprve jsem pracoval v Moravském krasu. Nedělal jsem přímo těžbu, ale spíše jen probírky v lese. Odtud jsem asi po roce odešel nejprve do Brna do stacionáře pro mentálně postižené, kde jsem přijal místo údržbáře. Po čase jsem zde ale uvedl do chodu takzvanou kovoterapeutickou dílnu.

V čem spočívala?

Vymyslel jsem si řekněme program, při kterém jsme s dětmi vyráběli například svícny z tepaného měděného plechu, s těmi šikovnějším třeba i hodiny a podobně. Z brněnského stacionáře jsem později odešel do Jizerských hor. Do ústavu do Horního Maxova, kde jsem se setkal se svojí ženou Barborou. Dva možná tři roky jsem zde pracoval jako vychovatel. V té době už jsem také docela aktivně vyráběl také hudební nástroje, zejména flétny a fujarky, koncovky.

Tím se dostáváme k vlastní výrobě nástrojů, tedy k tomu, co děláte teď…

Zpočátku jsem o těch nástrojích mnoho nevěděl. Ale celý život jsem vedle nich vyrůstal. Hudbu jsme dělali doma odmalička. Na zobcovou flétnu jsem se učil hrát v době, kdy jsem ještě určitě nechodil do školy. Učila mne starší paní učitelka, která bydlela přes ulici. Pak jsem šest let chodil do klavíru, a také asi čtyři, pět let do klarinetu. Ale nebavilo mne to. Tedy hlavně hraní podle not. Ale improvizovat si a hrát si, co jsem chtěl, to bylo super.

Jak jste tedy dospěl k výrobě samotné?

Můj otec vyráběl hudební nástroje, hlavně historické. Takže u nás doma toho bylo všude plno. A když nebyl taťka doma, já jsem si všechno prolezl a zahrál jsem si, na co jsem chtěl. Otec měl tu tendenci učit mně vyrábět flétny či píšťaly. Já jsem to trošku plnil, ale nechtěl jsem se příliš nechat ovlivnit. Samostatně jsem začal aktivně zkoušet vyrábět nástroje právě v době, kdy jsem byl v Horním Maxově. To mi mohlo být možná pětadvacet let. Strašně se mi líbila fujara, svou první jsem vyrobil z plastového telefonního kabelu, protože jsem ještě neuměl vrtat do dřeva. A koncovku nebo jednoručku, tedy třídírkovou píšťalu, ty jsem si v podstatě vymyslel. Nebádal jsem v žádné literatuře. Spíš jsem něco sám objevil. Když jsem přišel domů, ukázal jsem nástroj otci. Spolu jsme to konzultovali. A on mi například řekl: Ano, to tady bylo. To je koncovka, to fujarka. Hrozně mně na tom těšilo, a dodneška se mi to daří, že ty nápady byly a jsou přirozené.

Jaké byly další výrobní prvotiny?

Začal jsem vyrábět také dlabané housličky, ochlebky. Já jsem jim říkal haluzovky. Dělal jsem je totiž z javorové větve, kterou jsem rozštípl na půlky a pak jsem je vydlabal. Vzpomínám si, že při prvních houslích jsem si skutečný nástroj přeměřoval v hudebninách v Jablonci. Prodavač z toho byl zděšený. Říkal, pane, jestli chcete opravovat housle, nedělejte to, nebo to pokazíte. Netušil, že si je chci postavit sám. (smích) Vždycky jsem do toho šel po hlavě, metodou pokus omyl.

Pořád ještě obcházíme vlastní přestěhování na Valašsko? Kdy tedy nakonec bylo?

To jsem měl osm nebo devětadvacet, když jsme se s mou, už manželkou, přestěhovali do Karlovic. Původně jsme chtěli zůstat na jižní Moravě u Blažovic, ale pořád nám to nějak nedalo. Mojí ženy kamarád měl ve zdejším kraji tetu. Přes kopec na Kopanicích, takže manželka to tady dobře znala. Já jsem zase jako malý kluk jezdil do Nového Hrozenkova na salesiánskou chaloupku. Tam se mi líbilo hrozně moc. Pak jsem tady jezdil na vandry. Valašsko se mi vždycky zamlouvalo. Navíc je svým způsobem podobné Rumunsku, kde jsem působil. V Karlovicích jsem už asi čtrnáct let.

A nyní už se tedy věnujete čistě výrobě lidových nástrojů, kovařina šla stranou?

Kovařinu dělám jenom kvůli nástrojům, abych si udělal nože, dláta nebo vrtáky, které potřebuji. To mi moc pomohlo, protože vrtáky mám vyrobené pro jednotlivá ladění, kterých potřebuji dosáhnout. A vyrábím také grumle.

Můžete teď přiblížit, jak vzniká jednoduchá lidová píšťala, lze-li ji takto nazvat?

Jsou dvě roviny. Buď to bude píšťala, která vzniká v terénu s kudlou na pastvě. To jsou nástroje, kterých si já osobně vážím nejvíc. Protože je na nich vidět ten nejvyšší řemeslný um. Kdy ten pastýř nebo výrobce si opravdu poradí jen s kudlou. A nepotřebuje vrtáky, soustruh, brusku a podobně. Já, když jsem je začínal vyrábět, používal jsem dláta a pilníčky. Tak, jak to dělá většina výrobců. Pak jsem se ale rozčílil, když jsem viděl, co s sebou všechno potřebuji. Vše jsem dal stranou a naučil se píšťaly vyrábět skutečně jenom jedním nožem. A dělám to tak dodneška. Stačí mi špičatější nůž. Vyberu si černý bez, ze kterého nejčastěji vyrábím, a ten uříznu mezi přeslenama. To je to místo, ze kterého vyrůstají další větvičky nebo lístky. V mezeře mezi nimi není žádná překážka, vnitřek se dá krásně vytlačit ven. Na to stačí rovný lískový klacek. Jakmile má člověk tuto trubičku, tak má základ píšťaly.

Co je největší úskalí u takového historického nástroje z pohledu dneška?

To je určitě ladění, dříve nic takového neřešili. Dnes se ale musí vyrobit nástroj tak, aby ladil s ostatními nástroji. A u toho se člověk zapotí, protože v této oblasti má vliv řada okolností. Dřív to rozhodně potřeba nebylo. Lidé se mne ptají, jak dlouho jim píšťala vydrží. Já jim vždycky říkám, že je musí přežít, pokud se k ní budou slušně chovat. Materiál na nástroj řežu v zimě a nechávám jej minimálně tři roky vyschnout. Pokud je to materiál třeba na fujaru nebo nějakou basovou flétnu, nechávám jej schnout třeba i pět, šest let. Bez hned nevrtám. Dám jej nejdříve do stodoly na stinné a větrané místo. Později jej nechávám stabilizovat už doma ve světnici na trámu. Je potřeba, aby to dřevo bylo v pokojové teplotě, jak potom bude hotovému nástroji nejvlastnější. Navrtám jej, každá píšťala má vlastní vrtání. Pak nástroj napouštím olejem, používám parafínový nebo lněný olej a teprve potom se věnuji dolaďování a barvě zvuku.

Už jste zmínil koncovky, píšťaly, fujary i housle… Kolik druhů nástrojů tedy vlastně vyrábíte?

Kdybychom to rozdělili, tak máme lidové flétny, koncovky, fujary, kostěné flétny i flétny z rohu, ale tady upozorňuji, že to nejsou lidové flétny ale nástroje používané v renesanci či baroku. Pak jsou nástroje pro barokní hudbu. Různých ladění. Podle přání muzikanta. Dělám také pastýřské trouby, bezové klarinety, jednoduché dechové dudy. Vyrábím různě laděné grumle, dělám také retní grumle, které jsem si vymyslel.

To jsou jaké?

No klasické grumle se přikládají na zuby. Měl jsem tady ale pána, který chtěl hrát na grumle, ale zuby neměl. Proto jsem vymyslel takový tvar, aby grumle hrála sama o sobě, když se jen lehce přiloží ke rtům. To se osvědčilo třeba také u dětí, protože ty si mohou vyrazit zuby a tento nástroj pro ně není nebezpečný.

Děláte ale i strunné nástroje…

Vyrábím dlabané ochlebky nebo dlabané housle opravdu v houslovém tvaru, fiduly a basičky a také stolní strunné kobzy.

Nějaké „exotické" nástroje jste již také vyráběl?

Umím vyrobit indiánské flétny – siyotanky, nebo tradiční japonské flétny – shakuhachi. Nedělám vůbec jenom nástroje, které byly tady na Valašsku. Lidé mne často oslovují se speciálními přáními, jestli bych nedokázal vyrobit nějaký konkrétní nástroj. Je to výzva, pokud se mi to líbí a zaujme mne to, tak těch nástrojů později vyrobím víc. Měl jsem zákazníka z Gorolska od Třince, který donesl obrázek svého staříčka, jak hrál na hodně dlouhou koncovku se vzduchovodem. Vypadalo to jak fujara, ale nemělo to dírky, zacpával se konec. Jestli bych mu to prý neudělal. Říkal jsem, že udělám, ale že se mi to moc nelíbí a že to asi nebude hrát. Výsledek byl ale úplně super, takže je teď běžně vyrábím a je o něj zájem.

Jací lidé za vámi chodí, abyste jim vyrobil píšťalu? Jsou to jenom muzikanti?

Ti, kteří chodí přímo za mnou, to už jsou většinou muzikanti, kteří mají konkrétní požadavek. Ale když prodávám třeba ve skanzenu, jsou to často nahodilí kolemjdoucí, které třeba osloví zvuk koncovky. U nás v Čechách ještě pořád převládá názor, že pokud člověk neprošel liduškou, tak není muzikant a nemůže tudíž hrát. Já se je snažím přesvědčit, že to tak není. Nikdo mne například nepřesvědčí, že v sobě nemá rytmus. Protože když člověk kráčí, má rytmus. Zkuste si jít mimo rytmus, nejde to. Když jim dám do ruky koncovku, která sama o sobě ladí, tak jsou lidé překvapení, že to hraje. Často si pak nástroj třeba koupí. Vyrábím také hodně fléten pro starou muziku, šermířské soubory, které chtějí stylové nástroje ke svým kostýmům. Aktuální začíná být také muzikoterapie.

Máte ještě čas si i sám zahrát? Nepřejedl se vám ještě zvuk píšťal?

Co se hraní týče, moc slavné to není. Nejvíce si zahraji v dílně. A občas také doma s dětmi. Ale zvuk lidových píšťal se mi ještě rozhodně nezprotivil. Výroba každého nástroje je dobrodružství, každý z nich je originál a já se těším na výsledek.

Vít Kašpařík

- narodil se 21. září 1970 v Brně
- mládí prožil v nedalekých Blažovicích
- pochází z kovářské rodiny
- vystudoval střední školu slévárenskou
- pobýval v Rusku i rumunském Banátiu
- již čtrnáct let žije na Valašku ve Velkých Karlovicích
- zabývá se výrobou lidových a historických hudebních nástrojů