Neobyčejně zajímavou, ale místy i nebezpečnou cestu, absolvoval vysokohorský turista a cestovatel s dalšími třemi kamarády. Poznávat exotické kraje se s ním vypravili Libor Hříbek, Michal Kičmer a Katka Blizňáková.

Ještě v Evropě musela výprava řešit první nepříjemnost. „Ve Vídni nám řekli, že letenky byly zrušeny. Dodnes nám nikdo nevysvětlil proč, a jak k tomu došlo. Je to záhada,“ podivuje se Josef Janků.

Cestovatelé ale naštěstí zjistili, že v dalším letadle volná místa jsou. Po hodinách nejistoty se jim tedy nakonec Evropu podařilo opustit a přes Jordánsko zamířili do Dillí. Cílem byla oblast Ladakh, která spadá do indického Kašmíru. Místo je turisticky neobyčejně atraktivní: dodnes nabízí snad nejrozsáhlejší průřez tibetskou kulturou a architekturou. Samotní obyvatele Ladakhu jsou příbuzní Tibeťanů.

„Kolem pákistánských hranic jsme se dostali do města Jammu. To bylo k našemu údivu úplně vyklizené a až od štábu indické televize jsme se dozvěděli, že město má pod kontrolou armáda, která se snažila dostat pod kontrolu velké demonstrace,“ popisuje Janků. Na doporučení pracovníků televize tedy zvolili jinou cestu. A jak se později ukázalo, udělali dobře. Bouře, které zakrátko v Jammu opět vypukly, změnily město v bojiště.

Nezapomenutelným zážitkem byl pro valašské cestovatele přejezd největšího pohoří světa. Na rozdíl od naprosté většiny turistů, kteří do Ladakhu létají, si totiž vyzkoušeli tamní dopravu po zemi.

Trasu, dlouhou necelých pět set kilometrů, jeli dva dny. „Byl to opravdový adrenalin. Pohybovali jsme se nad hlubokými srázy a roklinami, od nichž nás často dělily jen desítky centimetrů. Někdy jsme raději zavírali oči,“ směje se cestovatel při vzpomínce.

K nejhorším zážitkům patřil střet s protijedoucím autem. „Řidič našeho autobusu na úzké a klikaté cestě často couval i sto metrů. Náladu nám nepřidaly ani trosky náklaďáků, poházených pod námi, ani vědomí, že autobus má naprosto sjeté pneumatiky,“ popisuje Janků.

Strategickou cestu se indická vláda snaží neustále vylepšovat a udržovat sjízdnou. Z jihu totiž představuje jediný pozemní přístup. Z druhé strany už se země svažuje směrem k rozlehlé Číně. „Na údržbě cesty se podílejí tisíce Nepálců, kteří nepoužívají takřka žádnou mechanizaci. Muži rozbíjejí kámen pomocí kladiv a majzlů, v kotlích topí asfalt, který pak roznášejí v kýblech. Ženy zase drtí na prášek menší kameny,“ popsal. V průměru si prý dělníci vydělají v přepočtu padesát korun na den a k tomu dostanou dvě jídla.

Hlavnímu městu Ladakhu Lehu se říká Malý Tibet a turisté ho poprvé mohli spatřit až v roce 1974. „Všechny budhistické památky jsou tam na rozdíl od Tibetu zachovány. Při tůrách v okolí jsme klidně narazili i na tři kláštery za den. Lidé jsou tam hrdí, nežebrají a k turistům se chovají velmi pohostinně,“ všiml si Josef. V klášteře Tikse se cestovatelům poštěstilo spatřit, jak vznikají typické buddhistické mandaly. Mniši jim dokonce dovolili si je vyfotografovat.

Klášter Tikse je zajímavý i tím, že ho podporuje česká nadace Most, která zajišťuje peníze na jeho opravu. „Mniši velmi ochotně respektují technický pokrok. Často jsme je viděli prohánět se například na terénních motorkách,“ usmívá se Janků.

Dalším silným zážitkem byla účast na budhistické slavnosti ve městě Hemis. To v době svátků ožije tisícovkami turistů z různých koutů světa.

Výprava z Valašska přijela ovšem hlavně za vysokohorskou turistikou. Čtveřice podnikla dva velké pochody: pětidenní a dvanáctidenní. Při druhém skupina zdolala vrchol Stok Kangri v nadmořské výšce 6 153 metrů.

„Vzduch je tam velice řídký, dalo se na to ale zvyknout,“ poznamenal vysokohorský turista. Zážitky z obou tras by prý vydaly na několik stránek. „V pětitisícové výšce se nám například podařilo tlačit porouchaný autobus. A to za překvapujícího vedra, které by člověk v takových končinách vůbec nečekal,“ přidal na závěr Josef Janků.