Už od dětství chodíval cvičit do Sokola, kam jej přivedla maminka. A právě díky Sokolu se později dostal také k folkloru.

„Bylo to bezprostředně po jedenáctém všesokolském sletu v Praze. Byl jsem tam jako cvičenec Sokola a Valaši tam vystupovali také. Večer jsme chodívali do Valašského šenku v Praze a tam sme sa se Vsacanama seznámili,“ vzpomínal před třemi lety u příležitosti oslavy svých devadesátin Miroslav Ekart pro Valašský deník.

Možná překvapivě právě v Praze dozrála jeho velká láska k valašským tancům. „Když jsme viděli Vsacany v Praze tančit, moc sa nám to líbilo. Řekli sme si, že hned jak přijedeme domů, půjdeme mezi ně do valašského krůžku. A tak to všecko začalo,“ vyprávěl.

Svůj život spojil se vsetínským souborem v roce 1948. Nejprve v něm působil jako tanečník. „Když jsem přišel soubor vedla tetička Trlicová, hrála na heligonku a znala spoustu valašských písniček. Všecky nás je postupně naučila,“ usmíval se při vzpomínce Miroslav Ekart.

Jeho působení mezi Vsacany pak načas přerušila vojna. Vrátil se právě v době, kdy členové souboru hledali někoho, kdo by se jeho vedení ujal. Volba padla právě na Mirka Ekarta.

„Tak sem od roku padesát tři až do roku šedesát sedm dělal vedoucího taneční skupiny, potom i uměleckého vedoucího souboru. Vedl sem nácviky, připravoval programy na vystoupení, sestavoval pásma a choreograficky upravoval valašské tance, které sme zpočátku tancovali v původním provedení,“ zavzpomínal před časem pro Deník.

Vždy mu záleželo na vynikající úrovni, vyrovnanosti taneční, pěvecké a muzikantské složky. Vychoval v mnoha generacích desítky tanečníků a tanečnic. Znamenalo to ale také nemalé oběti. Celý rodinný život podřizoval Miroslav Ekart práci v souboru, dával mu veškerý volný čas. Jeho odměnou byly úsměvy tanečníků a muzikantů i úspěch souboru na prestižních scénách po celé Evropě.

Ze své práce měl celou dobu radost.

„Soubor to bavilo, lidi též a myslím, že jich to baví dodnes. Su rád, že máme pořád dost následovatelů. Pořád přichodí mladá krev, a je také důležité, že soubor má ochotné vedoucí pracovníky,“ chválil své následovníky Miroslav Ekart.

Vedle už výše řečeného byl Miroslav Ekart také vynikajícím tanečníkem sólového mužského tance odzemek. Měl k tomu veškeré předpoklady. Fyzická síla, sportovní obratnost a především píle při nácviku ho zařadily v té době mezi nejlepší odzemkáře. Působil v porotách při soutěžích, byl i poradcem a členem Rady pro valašský odzemek při skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm a věnoval veškeré úsilí tomu, aby byl tento tanec zapsán na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Folklorní soubor Vsacan byl pro Miroslava Ekarta velkou láskou a na léta strávené mezi „souboráky“ vzpomínal jenom v dobrém. „Byli sme družná, kamarádská, velká vsacanská rodina. Znali sme sa navzájem, kamarádili sme – jak cérky, tak ogaři – mezi sebú a společně. To fšecko bylo a je na Vsacanu pěkné,“ cenil si.

Za svou dlouholetou práci dostal Miroslav Ekart v roce 2019 u příležitosti svých devadesátin ocenění Zlínského kraje za celoživotní přínos v oblasti folkloru a dlouhodobou propagaci rodného kraje. Nevěnoval se ale jen folkloru. Patřil například také do zakládajícího týmu Mezinárodního týdne turistiky na Valašsku a organizoval jeho zahajovací program.

Poslední rozloučení s Miroslavem Ekartem starším se uskuteční v sobotu 5. února od 14 hodin v kostele Horního sboru Českobratrské církve evangelické Vsetín. Čest jeho památce.