Po dlouhodobém působení v Jasénce jste se stala prezidentkou souboru. Jak k tomu došlo?

Po nečekaném odchodu Heleny Galetkové (někdejší prezidentka souboru, zemřela koncem října 2019 – pozn. redakce) se prezidentování ujal Vít Ludva. Já jsem byla jeho zástupkyně. Jenže Vít žije v Praze, řešili jsme všechno přes e-mail. Spekulovalo se, kdo by byl vhodný kandidát. Měl by to být někdo, kdo znal zakladatele souboru Zdeňka Kašpara, ale také někdo, kdo zná a rozumí současné generaci. Aby všechny pěkně propojil. Týden před volbami mi Vít volal, jestli bych se na to nedala, a že mě navrhne, abych nebyla překvapená. Po týdnu rozmýšlení jsem si řekla, že to zkusím. Volba dopadla jednohlasně. Je to taková symbolika, opakující se historie. Helena mi před lety předávala funkci organizační vedoucí a teď jsem po ní převzala prezidentování.

Mluvila jste o tom, že prezident souboru by měl propojovat. Co tím máte na mysli?

Helena vždycky chtěla, aby se soubor sjednotil pod jeden celek. Aby všichni členové vzájemně proplouvali, od pětiletých dětí až po důchodce. Ona byla vždycky takový stmelovač kolektivu, žila pro to. Navíc měla velké povědomí o kulturním životě obecně. Každý se na ni mohl obrátit s folklorním i nefolklorním problémem. Minimálně v tom stmelování souboru a soudržnosti bych chtěla pokračovat v jejích šlépějích.

Sochy z písku na Pustevnách. Jejich výroba trvala týden. Na Pustevnách by měly stát až do konce prázdnin. Na tvorbu medvěda bylo potřeba 18 tun písku.
Pustevny ozdobily sochy z písku. Medvěd má 18 tun

Naskočila jste do funkce v době, kdy vládní nařízení moc nedovolovaly činnosti souboru…

Ano, veškerý chod souboru měl stopku. I když úplně jsme nezaháleli. V době epidemie jsme se zapojili do dobrovolnických aktivit, kdy naše garderobiérka našila asi šest set roušek pro sociální služby. V půlce června po postupném uvolňování jsme začali zkoušet s různými omezeními. Teď už se vracíme do původních kolejí. Je čas nácviků, i když děcka mají zrovna prázdniny. Kvůli koronaviru nám utekly dva zahraniční zájezdy, Velká Jasénka měla jet do Francie, Malá do Chorvatska.

Jaké jsou vlastně vaše nejbližší plány, když se na jaře situace poněkud zkomplikovala?

Ten čas nám bude chybět. Malá Jasénka slaví pětašedesáté výročí. Čtrnáctého listopadu měl být velký galakoncert, ale děti by to nezvládly nacvičit, taková věc musí klapnout do puntíku. Přesunuli jsme ho na jaro příštího roku. Dvanáctého prosince budeme mít alespoň Velký vánoční koncert. Letos nám kromě zahraničních zájezdů unikl také Vsetínský krpec (Mezinárodní folklorní bienále – pozn. redakce), na kterém jsme se měli společně se souborem Vsacan podílet svým vystoupením. Byli jsme s Jasénkou alespoň na slavnostním otevření náměstí Jarmily Šulákové. A devětadvacátého srpna budeme u křtu knihy O zvrtaném, který se uskuteční u muzea ve Velkých Karlovicích. Týká se tance zvrtaný, který přímo v Karlovicích zapsal zakladatel Jasénky Zdeněk Kašpar.

Vzpomněla jste festival Krpec a také mezinárodní festivaly. Jak se za ta léta, co na ně jezdíte, změnily?

Atmosféra a duch festivalů jsou stejné. Existuje jich celá řada, na kterých jsme se s ostatními soubory potkávali i několikrát po celém světě. Záměr i lidi jsou stejné, zůstaly i průvody po městech. Jiné je to z hlediska samotné účasti. Za komunismu se čekalo na nabídku a jelo se. Teď si musíte festival vyhledat sám. I když chodí i spousta nabídek, ale tam už si musíte vybírat, protože každý takový festival spolkne mnoho peněz. Pak záleží na sponzorech.

Kolik vyjde takový výjezd souboru za hranice?

Když počítáme asi pětatřicet lidí, zhruba na čtrnáct dní – vloni jsme s dospělým souborem byli na Mezinárodním folklorním festivalu v Portugalsku a vyšlo to na 285 tisíc korun. Malá Jasénka jela na festival do Řecka za 255 tisíc. Čím dál častěji se přepravujeme letecky. Zajímavé je, že cimbál a basa musí mít své letenky, což se hodně prodražuje. Proto tyto nástroje obvykle jedou autem. Sháníme sponzory, píšeme žádosti na různé nadace, město Vsetín i Zlínský kraj a část nákladů pokryjí vlastní zdroje, které získáváme z členských příspěvků.

Ilustrační foto
Zlínský kraj ční spotřebou alkoholu i "neočkováním". Na co se nejčastěji umírá?

Jak to vypadá s členskou základnou a máte „kde brát“ nové členy?

Jasénka má v současné době asi sto čtyřicet členů, kteří působí v pěti složkách - dospěláci, dětský soubor Malá Jasénka, cimbálová muzika Jasénka, pěvecký soubor Jasénčanky a cimbálová muzika Jasan. Každý rok registrujeme veliký zájem dětí, máme nadstav přihlášených. Bereme děti od pěti let, přihlásí se nám jich třicet, ale můžeme vzít třeba jen čtyři holky a čtyři kluky. Záleží také na tom, kolik dětí pokračuje výš v souboru a kolik skončí úplně. To je taky rozdíl od historie. Dřív děti automaticky přešly do velké Jasénky, teď mají tolik dalších zájmů, že nechtějí pokračovat dál.

Na Vsetíně jsou dva velké folklorní soubory, kromě Jasénky také Vsacan. Vnímáte je jako konkurenci?

Jako děcka jsme to hrozně prožívaly. Pořád jsme srovnávaly, kdo kde na kterém festivalu byl, je a kam pojede. Byly to kolikrát až provokativní konkurenční boje. I když myslím, že někdy nejsou na škodu. Po revoluci se to srovnalo. Možná i tím, že jsme měli společné prostory na nácvik v kulturáku na sídlišti Sychrov, kde jsme se často potkávali.

Se souborem jste projela kus světa i naši zem. Máte nějakou zajímavou vzpomínku?

No jéje, stovky. Jsem s Jasénkou spjatá od roku 1976. Za tu dobu už člověk ledaco prožije. Vzpomínám třeba na festival ve Španělsku, to bylo ještě za komunistů. Jeli jsme tam autobusem, na kytaru jsme hráli Beatlesáky a tančili jsme v uličce. Popravdě, z každého festivalu, kde jsme byli, jsme si přivezli několik velkých zážitků, které stály za to.

Andrea Frňková, 49 let, Vsetín, učitelka

vdaná, dvě děti

t.č. vedoucí odb. školství a kultury MěÚ Vsetín

v souboru Jasénka je od roku 1976

od roku 2010 organizační vedoucí Malé Jasénky

25. května 2020 zvolená prezidentkou souboru

záliby: cestování, divadlo, lyžování