Její rodina se přestěhovala do Vsetína v roce 1940, kdy její otec začal pracovat ve zdejší Zbrojovce. Po otci, který už v Brně zpíval a hrál v ochotnickém souboru a v tom pokračoval i ve Vsetíně, kde se stal významnou kulturní osobností, podědila Zdeňka Straškrabová nadání.

Zpívala v dětském pěveckém sboru. Od čtrnácti let pak vystupovala jako zpěvačka a tanečnice souboru Vsacan, kterému zůstala věrná celý život.

Nadcházející sobotu oslavíte koncertem v Mramorovém sále zámku ve Vsetíně už pětašedesátileté působení ve valašském souboru Vsacan. Jak vaše dlouholetá spolupráce začala?

Začala jsem před pětašedesáti lety, to jsme poprvé natáčeli do rozhlasu. Bylo mi tehdy skoro patnáct. Tehdy byl na Dolní škole ve Vsetíně pan řídící Křenek, který vedl dívčí pěvecký sbor. I já jsem v něm zpívala. Na škole učil také pan učitel Alois Cepek, který stál u zrodu souboru Vsacan. Dostali tehdy nabídku natáčení do rozhlasu a potřebovali na jednu písničku také dívčí hlas. Pan Cepek doporučil mne. Scházeli jsme se u strýca Michálka na Jasence ve velké místnosti, kde měl svůj cimbál. Další rok, v devětačtyřicátém, pak byla na Vsetíně výstava Valašsko v práci. Tam už jsme s kroužkem pravidelně vystupovali.

Jak tehdy vypadal život souboru?

Po válce panovalo velké nadšení a vlastenectví. Každý si pořídil kroj. My jsme se scházeli v hospodě U Panovců, staří i mladí. Tetička Trlicová za námi chodila s malou heligonkou a učila nás tancovat. Zpívalo se. Program byl tehdy ještě naprosto primitivní. Stáli jsme v půlkruhu, po straně muzika. Někdo jen zavolal název tance, který se pak zatančil. Potom jsme já nebo Jarka Šuláková něco zazpívaly, pak se zase tančilo, mezitím strýc Cepek vykládal svoje výborné vtipy. Lidem se to líbilo, bylo to pro ně zajímavé. Potom, když zrušili Sokol, přešlo do Vsacanu celé gymnastické družstvo kluků. Takže jsme měli postaráno o výborné odzemkáře. O děvčata nikdy nouze nebyla. Tehdy chodily do kroužku celé rodiny. Staří, mladí, rodiče s dětmi. Bylo to takové příjemné prostředí.

Změnilo se časem něco?

Pomalu to začalo být vážnější. Muselo se začít více nacvičovat. Například kvůli první spartakiádě, kde všechny soubory na celé spartakiádní ploše předváděly folklor svého regionu. Naši kluci tančili kolem velkého obušku. Začali jsme také hodně natáčet. A to znamenalo další zkoušení, protože vystoupení muselo být kvalitní. Jezdili jsme do Ostravy, kde s námi nejprve pracoval jako režisér doktor Stolařík, potom pan dirigent Brázda, pan Gelnar a nakonec Jan Rokyta. Muzika tím velice rostla, posouvala se dopředu.

Vy jste v té době i tančila, nebo vám vždy patřila role zpěvačky?

Já jsem i tančila a hrozně ráda. Programy vystoupení jsem také sama přímo připravovala. Vždy jsem to udělala tak, abych šla nejprve zpívat a potom tancovat. Po odchodu Jarky Šulákové to na mě dost leželo. Když jsme začali jezdit do zahraničí, museli jsme připravovat třeba dvouhodinová vystoupení. V jejich průběhu jsem musela zpívat i devětkrát. Mezi jednotlivými tanečními vystoupeními totiž musely být přestávky třeba na převlečení. V té době jsem tedy začala spíše zpívat. Ale vždy jsem si to udělala tak, abych si mohla i skočit (smích).

Vzpomněla jste zahraniční zájezdy. Kam všude jste se podívala, nebo na které zájezdy nejvíce vzpomínáte?

Velmi úspěšné byly zájezdy do Francie. Tam jsme byli asi čtyřikrát nebo pětkrát. Krásné ale byly všechny zájezdy. Je fakt, že jsme tehdy jezdili za strašně krutých podmínek. Nedostávali jsme žádné peníze. Jezdilo se autobusem. Než jsme dojeli například do Brestu, to byly tři noci na zemi u autobusu. S sebou jsme vozili vařiče, konzervy, jídlo na cestu. Akorát lidé, co nás doprovázeli, ti měli diety. Vždy jel nějaký straník, potom zástupci Zbrojovky, ministerstva. Těm bylo hej. My jsme ale tehdy byli výborná parta, takže se to všechno dalo dobře snášet.

Na jaké akce či při jakých příležitostech jste do zahraničí vyjížděli?

Měli jsme štěstí, že nás ministerstvo vysílalo na veliké festivaly a různé soutěže všude po Evropě. V Paříži jsme zpívali například s Paulem Robesonem, přijal nás rakouský prezident. Když jsme přijeli na jakýkoliv festival, sledovali jsme státní soubory například z Turecka či Jugoslávie a jejich kamiony s kroji. Jenomže nakonec jejich programy byly, řekla bych fádní. Dvacet minut stále to stejné. Kdežto my jsme udělali točené, já jsem zazpívala, následoval další tanec, končilo se zbojákem, prostě různorodý program. Zajímavé bylo, že i do táhlých lyrických a milostných písniček se lidé dokázali vcítit. Přitom mi nemohli rozumět, zpívala jsem česky. Snad kromě jednoho jsme všechny festivaly vyhráli. A když jsme vyhráli festival, tak nás ministerstvo příští rok poslalo zase na zájezd.

Kdy to bylo úplně poprvé?

Poprvé jsme jeli za hranice v padesátém šestém roce. Do anglického Llangolenu. Tam byla velká mezinárodní soutěž pořádaná UNESCO. Přijela se podívat i anglická královna. Bylo to veliké. Vystupovali pěvecké sbory a zpěváci i taneční soubory. Po nás například vystupoval vynikající pěvecký sbor Moravští učitelé. Účinkující vystupovali ve dvou kategoriích, taneční a pěvecké. Vlastně ani nevím, proč tehdy vybrali právě náš soubor. V každém případě jsme ale zaznamenali obrovský úspěch. Já jsem tehdy vyhrála onu pěveckou soutěž. Taneční soubor byl ve své kategorii třetí.

Kolik takových cest do zahraničí jste absolvovala?

Bylo to minimálně třicet, možná pětatřicet zájezdů. Jezdilo se téměř každý rok, někde jsme byli i vícekrát. Byla to taková naše odměna za celoroční práci. Pro nás neexistovalo kino nebo jiná zábava. Veškerý volný čas byl strávený pro kroužek. Po nocích se pak u nás úřadovalo. Vždy před zájezdem jsme totiž museli pro všechny zajistit povolení, celní prohlášení. Týden, čtrnáct dní před odjezdem jsem po večerech psala na stroji, než se ta agenda vyřídila.

Na který ze zahraničních zájezdů nejraději vzpomínáte?

Na zájezd před dvěma lety do Číny. Mě to strašně oslovilo. Za to jsem vděčná. Moje dcera žije v Praze a je velká cestovatelka. Procestovaný má právě zejména východ. V Číně byla třikrát. Hodně mi toho vyprávěla. Takže než jsem jela, vše jsem si pečlivě nastudovala, byla jsem připravená. V Číně o nás bylo královsky postaráno. Fantastická byla organizace festivalu i výlety po památkách, které pro nás hostitelé připravili. Na Čínu budu do smrti vzpomínat.

Po celý život jste zůstala věrná jednomu jedinému souboru. Čím u vás právě Vsacan zvítězil, že jste jej nikdy neopustila?

Bylo to lidmi. Dobrou společností. Všichni jsme se měli rádi. Nasmáli jsme se. Bylo nám spolu dobře. V souboru také vzniklo neskutečné množství manželství. Já jsem se s manželem také poznala ve Vsacanu.

Natočila jste za svou kariéru zpěvačky nějaká alba?

Sólové nemám žádné. Nějak k tomu nikdy nedošlo. Lépe řečeno, asi jsem se o to nikdy nepostarala. Jistě by se stále našel materiál, ale teď už jsem stará. Takovou kariéru jsem měla budovat dřív. Na sobě mi ale až tolik nezáleželo. Měla jsem sice nabídky z Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, několikrát jsem s nimi i zpívala. Ale člověk se musel rozhodnout. A já jsem chtěla pracovat pro soubor. A naprosto mne toto rozhodnutí nemrzí. Když něco chcete dělat, musíte to dělat pořádně.

Když se vrátíme úplně na začátek, kde se ve vás vzal vztah ke zpívání?

Můj otec byl velký zpěvák. Zpíval velice krásně, měl nádherný hlas. Byl sólista mužského sboru Lumír ve Vsetíně. Mimo jiné už za války vedl kulturu na Vsetíně. Na Vsetín jsme přišli z Brna, když jsem byla malinká. Jakmile se ve Vsetíně postavila zbrojovka, celý provoz brněnské zbrojovky se přemístil sem. Tatínek už v Brně zpíval a hrál. Ale na Vsetíně tehdy nebylo nic. Tatínek začal pořádat koncerty. Byl přítelem s panem Beno Blachutem, nebo Eduardem Hakenem, dopisoval si s nimi. A oni sem jezdili dělat koncerty. Otec zde vedl kulturu celé roky. Ve Vsetíně se tehdy hrály i známé operety Polskou krev, Mamzelle Nitouche či Slovácká princeska.

Příští rok oslavíte významné životní jubileum, přesto jste v souboru stále aktivní. Nepřemýšlíte nad odpočinkem?

Na vystoupení jezdím pořád, ale už zvolním. Částečně to přenechám mladším. Samozřejmě, když bude soubor potřebovat, vždy ráda přijdu. Protože to dělám ráda. Když vidím publikum, jak se mnou naváže, někteří lidé si se mnou prozpěvují, to je ohromný zážitek. Vidíte, že se lidé baví, že jim to něco přináší. Když nic, tak se alespoň usmívají.

Jaký je váš nefolklorní život?

Celá rodina jsme hodně sportovali. Lyžovali jsme, hodně jsme chodili po horách. Stále jsme velcí turisté. Republiku máme s dětmi proježděnou. Nejezdili jsme do ciziny. Tehdy to ani nešlo, pokud jste neměl příslib. Já ani manžel jsme nebyli ve straně, takže jsme na to ani neměli nárok. Oni nám to ale trošku odpouštěli, že jsme dělali ten folklor. Jakž, takž to procházelo.

A vaše občanské povolání. Jaké bylo?

Učitelka v mateřské škole. Chtěla jsem původně studovat pediatrii na vysoké škole. Nakonec ale dostala před medicínou přednost svatba a manželství. Ale chtěla jsem s dětmi pracovat, tak jsem si udělala dálkově učitelský ústav v Kroměříži. A nastoupila jsem hned jak se ve Vsetíně otevřela školka Zahradní. Tam jsem pracovala celý život. Hodně jsem musela suplovat. Když byla některá kolegyně nemocná, hned se vědělo, že Zdena zaskočí. Chtěla jsem totiž mít nadpracováno, až budu potřebovat volno pro soubor.

Jak vnímáte folklor dnes? Jaké má postavení?

Jsem velice překvapená. Po převratu nejprve nastal útlum, změnil se celý život. Každý si užíval svobody. Také se možná projevila jakási averze. Dříve jsme totiž museli v podstatě sloužit. Na každou akci, kterou si strana a vláda vymyslela, volala folklorní soubory. Ale teď si myslím, že už to zase velice žije. Je spousta souborů, spousta muzik, pořád se něco děje. Festivalů je možná až moc. I na našem malém okrese se pořádá řada akcí.

Zdeňka Straškrabová

- Narodila se 14. dubna 1934 v Brně
- od roku 1940 žije ve Vsetíně
- absolvovala učitelský ústav v Kroměříži
- pracovala jako vychovatelka v mateřské škole ve Vsetíně, kde založila dětský soubor Zahradníček
- pětašedesát let je členkou vsetínského Souboru valašských písní a tanců Vsacan
- spolupracovala též s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů či cimbálovou muzikou Technik
- v roce 2004 jí bylo uděleno čestné občanství města Vsetín za přínos v oblasti kultury
- v příštím roce oslaví životní jubileum osmdesát let