„…Nepřátelská děla řežou stále zuřivěji. Čas se plíží hrozně pomalu. Slunce vystupuje nad obzor, je krásný, jasný den, nad námi prozpěvují sta skřivanů… Rozeřvalo se pravé peklo. Vzduch je přesycen olovem a ocelovými střepinami. Všechny zbraně zahajují činnost: naše i nepřátelské baterky bijí o závod, začíná pravé vrcholné hromobití.

Rázem deváté probíhá naším zasypaným řetězem přímo elektrické škubnutí. To bratr Čeček dává krajníkům znamení: „Připravte se!" Sám vystupuje plnou figurou na zákop, hledí na hodinky a právě ve chvilce, kdy v pekelné vřavě nastala nepatrná mezerka, zaznívá jeho pronikavý povel: „Bratři! Kupředu! Vítězství nebo smrt! Hurá!" "Hurááá! Za vlast, za svobodu!"

Legionář - spisovatel - Karel Fibich

byl Rakouskouherský voják 17. praporu polních myslivců. V roce 1915, v hodnosti desátníka, byl zajatý v Opatově. Přihlásil se do legií a 25. července 1916 byl zařazený do 1. střeleckého pluku ruských legií v hodnosti vojína. V tomto pluku působil po celou dobu jeho anabáze, tedy po bitvu na Sibiři.

Skončil v hodnosti svobodníka. Účastnil se bitvy u Zborova, bitvy u Bachmače a dalších významných mezníků československých legií. 

Byl to také spisovatel, v pětidílném románu Povstalci mapuje příběh legií ze vzpomínek svých i svých kamarádů. Popisuje období od přihlášení se do legie až po návrat domů. 

Narodil se v Brně, ale velice dobrou stopu zanechal ve Valašském Meziříčí, kde se účastnil veřejného života v Sokole a byl také velkým propagátorem lyžařství na Valašsku. Po válce tu byl správcem Ústavu pro hluchoněmé děti.

Takto popisuje jeden z nejznámějších legionářů Valašska Karel Fibich ve druhém dílu pentalogie Povstalci Zborovský útok ráno 2. července 1917. Nejen o něm, ale o tisíci dalších legionářů se mohou zájemci dozvědět ve třinácti vagonech legiovlaku, který v úterý dorazil do Vsetína.

Informacemi nadupaná je plukovní prodejna, kde sedí za stolem Miroslav Maňas z valašskomeziříčské jednoty Československé obce legionářské.

„Máme tu v databázi sto pětatřicet tisíc legionářů. Vyhledáme je pomocí jména, data či místa narození. Přijde návštěvník, řekne, že pradědeček byl v legiích, my ho tu najdeme, vytiskneme a pokud má s sebou flashku nahrajeme mu třeba naskenovanou kroniku pluku, kde působil,“ vysvětluje.

Lidé si tak mohou zmapovat místa, kde jejich předek před sto lety na Sibiři působil, kde bojoval.

„Návštěvníci volají babičkám, ověřují data narození při pátrání po minulosti. A nakonec tento legiovlak není jen muzeem, ale je to jakýsi doklad života našich předků. Rodiny si konečně představí, v jakých stísněných podmínkách jejich dědové museli žít, v jakých mrazech trpěli, proti jakým přesilám bojovali,“ dodává člen legionářské obce.

Tým legiovlaku získává naopak díky kontaktům s návštěvníky stovky fotografií či deníků předků legionářů.

„Databáze postupně získává tvář. My poskytneme informace, víme, co dělal za války, kde byl a u jakého pluku a oni nám řeknou, co dělal po válce, jaké měl zaměstnání, či třeba kolik měl dětí,“ vysvětluje Miroslav Maňas.

Návštěva pojízdného muzea tak není nudnou látkou dějepisu, ale týká se konkrétních lidí. „Legionáři byli z celého Československa. Je třeba šířit osvětu. Za minulých režimů se legionářům moc nepřálo, často byli zapomínaní. Proto jsme tu s legiovlakem,“ připomněl.

Třináct vagonů základní sestavy typů sloužilo k různým činnostem nezbytným pro zajištění přežití legionářů na Sibiři. K vidění jsou těplušky – zateplené vagony sloužící k přepravě vojska, vozy zdravotní, polní pošty, velitelský, štábní, obrněný, krejčovský, prodejní, kovářský, ubytovací, filmový a dva plošinové vozy.

Kluky a muže většinou nadchnou zbraně, v obrněném voze obdivují kulomety a kanony. Ženská část dává přednost krejčovskému vozu, nebo zdravotnickému vozu, kde jsou například i chirurgické nástroje.

Valašskomeziříčský legionář - Leopold Pospíšil se narodil 23. listopadu 1894 ve Valašském Meziříčí. V roce 1916 padl na ruské frontě do zajetí.

O rok později vstoupil do čs. legií. Sloužil v hodnosti střelce u 2. roty 1. čs. střeleckého pluku Mistra Jana z Husi. Padl 2. července 1917 v bitvě u Zborova ve věku 22 let.

Oldřich Novák nepřišel na vsetínské nádraží náhodou. Zaujalo ho úplně všechno.

„Po technické stránce měli všecko zajištěné. Vozili s sebou pekárnu, kovárnu, lazaret. Dokonalé. Dokonce si sami vařili pivo,“ obdivoval Vsetíňan.

Replika vojenského ešalonu, s nímž se desetitisíce československých legionářů přesouvaly bojem s bolševiky v letech 1918 – 1920 napříč Ruskem po Transsibiřské magistrále, bude stát na vsetínském nádraží do neděle.

Především pro školy jsou určené dopolední komentované prohlídky. Pro širokou veřejnost jsou vagony zdarma přístupné od 8 do 18 hodin, o víkendu od 9 do 19 hodin.