Střelná Je sice teprve kolem páté hodiny odpoledne, ale všude už je tma. Ve Střelné se jdu podívat na tradiční mikulášskou obchůzku.

Hlavní silnici osvětlují jen lampy veřejného osvětlení. Ani nevím jak a odkud, ale najednou se z pravé strany vozovky směrem k autu vyřítí koník, symbol tureckého jezdce.

Brzdím i očima, abych maskovaného mládence nepřejela. On mi jen hrozí šavlí a vrčí. Parkuji auto u kulturního domu a chystám se hledat Mikuláše a jeho družinu. Už slyším rachot čertovských zvonců. Nejsou daleko.

Asi až moc odvážně vystupuji z auta. Zvonivý zvuk se přibližuje. Vzápětí se přímo přede mnou zjeví tři čerti a poklusem si to míří rovnou ke mně. V rukou se jim nebezpečně míhají malé dřevěné vidle, pytle naštěstí nemají.

Vidle jsou sice malé, ale hned mi dávají poznat, že jejich velikost nic nemění na faktu, že to s nimi pořádně bolí. Čerti mě zasypávají ranami a já cítím, jak moje nohy i zadek modrají. Ačkoliv se snažím jejich ranám uhýbat, moc se mi nedaří a schytám jich ještě několik.

S čerty nejsou žerty

Po počátečním běsnění jejich zájem zmalovat mi zadek upadá a já si oddechnu. Ne ale nadlouho. Jeden z pekelníků mě bere do náruče a běží se mnou přímo k velké haldě sněhu.

Přestávám se ovládat a kopu jako malá. Pod sprškou mých výhrůžek a proseb čert zřejmě usuzuje, že hodit mě do sněhu mu nestojí za to kázání a nadávky, kterými bych jej počastovala. Rezignovaně mě staví opět na nohy. Jakoby nic si upravuji bundu a jdu hledat Mikuláše. Moji tyrani se ke mně připojují.

Ani po půlhodině nemáme štěstí a Svatého nenacházíme. Společně se ubíráme do „pekla", což je název pro zázemí družiny. V teple místnosti si někteří sundávají masky. Shazují ze sebe také zvonce a čertovský kabát.

Nedá mi to. Hodlám na sebe část jejich výstroje navléknout. Ondřej Polách mi ochotně pomáhá do svého kabátu. Zvonce mi nejdříve dává do ruky, abych měla představu, jak jsou těžké. „Chceš je na sebe všechny?" ptá se mě. Jen přikyvuji.

Vojtěch Krajča na mě opatrně věší jedenáct zvonců. „Pozor na vlasy," varuje mě. Než stíhám jeho slova zaregistrovat, o několik vlasů přicházím.

Zvony na mě dopadnou plnou vahou a já se snažím moc nevrávorat a zachovat si čest.

S každou přibývající vteřinou jsou ale zvony těžší a těžší. Řetězy, na kterých jsou připevněny, se mi bolestně zařezávají do ramen. Sbírám poslední zbytky sil a dvakrát poskočím, abych zvony přiměla vydat jejich typický zvuk. Daří se mi to, ale ne s takovou intenzitou, jak jsem to slyšela před malou chvílí venku.

Za únavu přece jen nemůže slivovice

Na hlavu si nasazuji ještě kuklu. Rohy ji neustále převažují na stranu a já ji musím co chvíli poupravit. O tom, že vůbec nic nevidím, ani nemluvě. Ještě jednou poskočím, rozezvučím zvonce a zároveň mi ta prokletá kukla sjede z hlavy. Paráda. Vzdávám to.

Kukla padá sama. S řetězem mi ale budou muset pomoct. Přes veškerou pečlivost a opatrnost, se kterou ze mě zvonce sundávají, přicházím o několik dalších vlasů. Mládenci mě úspěšně vysvobodí ze sevření kovu. Jsem o několik tun lehčí. Zároveň si masíruju bolavé rameno. A to jsem na sobě měla zvony jen několik minut.

Únavu čertů jsem původně připisovala slivovici. Teď ale vím, že zmoženi mohou být také celodenním vláčením několika kilogramů kovu.

Cestou k autu potkávám smrtku, před kterou právě klečí dvě děvčátka a recitují básničku. Bohužel nestihnu zmizet dostatečně rychle. Smrt se pokouší také ze mě dostat nějaký ten verš. Posílám ji do pekla a nasedám do auta. Spokojeně odjíždím. Rameno mě ale pořád bolí.