„Jak se člověk může cítit v mém věku,“ usmívá se hořce Růžena Malinová. Jedním dechem ale dodává, že to s jejím zdravím není zase tak zlé. „Ujde to. Důležité je, že mohu ještě chodit a že se o mě vnoučata vzorně starají,“ říká nejstarší obyvatelka Valašského Meziříčí, která se 17. května 1917 v tomto městě narodila.

Dcera majitele stolařské dílny a ženy v domácnosti jako jedna z prvních vystudovala zdejší učitelský ústav, pro který její tatínek vyrobil vše, co bylo ze dřeva. Po ukončení studia dostala umístěnku na Slovensko, odkud se po vyhlášení Slovenského státu vrátila na Valašsko. Během učitelského působení v Dolní Bečvě se provdala za správce lesního revíru, s nímž vychovala dvě děti.

Vzdělávání dětí zasvětila celý svůj profesní život. Po otci zdělila zručnost a vztah k řemeslům. Ruční práce vyučovala i v tehdejší zvláštní škole v Rožnově pod Radhoštěm, odkud odešla do penze jako ředitelka.

„I když už je to mnoho let, dodnes mi bývalé kolegyně i žáci občas zavolají, třeba aby mi popřáli k narozeninám,“ cení si jubilantka jejich pozornosti.

V pohodlí ušáku

Dokud jí sloužil zrak, s oblibou pletla svetry, háčkovala a luštila křížovky. Teď nejraději sedává v pohodlném ušáku, který dostala ke stým narozeninám, a v televizi sleduje vědomostní soutěže a zprávy. Někdy si tříbí paměť u soutěžních otázek společně s vnukem, který o ni doma pečuje.

„Také chodím nakupovat a připravuji snídaně a večeře, obědy vozí z nedaleké restaurace,“ vypráví Ondřej Malina.

Největší radostí Růženy Malinové je ovšem jedenáctiletý pravnuk Matyáš. Spolu slaví svátky i narozeniny, které mívají pár dnů po sobě, a prožívají jeho fotbalové začátky. Malou oslavu si udělali i nyní, ale ta hlavní je ještě čeká.

„Počkáme, až se situace po nouzovém stavu uklidní, a na konci června oslavíme všechny svátky a narozeniny, které v rodině v tomto období máme,“ těší se oslavenkyně, jež nikdy nekouřila a nepila alkohol, zato si výjimečně dopřeje šálek kávy a zákusek.