Proč ale zrovna zimní slunovrat patřil a patří k tak zásadním mezníkům v běhu roku v mnoha kulturách a společnostech? Odpověď bychom našli jak na úrovni praktické, tak i symbolické. Ačkoliv významných astronomicky daných termínů je v roce více (letní slunovrat, rovnodennosti) pouze zimní slunovrat přichází v čase, kdy není potřeba věnovat se žádným neodkladným polnohospodářským aktivitám. Otvírá se čas klidu, bilancování a očekávání posvátna. Slunce je na své roční cestě nejslabší, přes den se nedostane vysoko nad obzor, zapadá brzy a i azimut jeho východu a západu se pozornému pozorovateli kolem slunovratu téměř nemění. Je to však bod přerodu, právě v té nejtemnější části roku se rodí něco nového, nový rok, nový cyklus života, Slunce se ze své úvrati nakonec vydává na cestu zpět, den ze dne silnější a hřejivější.
Tyto přírodní úkazy fascinovaly už staré zemědělce doby kamenné. Regeneraci Slunce v době slunovratu využívali zjevně jako magickou sílu. Na neolitických pohřebištích se občas najdou hroby (zejména dětské) nasměrované přímo k bodu východu Slunce o zimním slunovratu. Mělo „znovuzrozené" Slunce přivést zpět do života právě tyto předčasně zemřelé? I monumentální neolitická architektura západní Evropy v podobě megalitických hrobek s termínem slunovratu pracovala. Úzká chodba vedoucí do nitra obrovitých mohyl byla po většinu roku ponořena ve tmě. Nasměrování chodby na místo východu Slunce o zimním slunovratu dovolilo světlu proniknout do nitra hrobky právě jenom v tento čas. Svátky slunovratu a Vánoce přinášejí tak už tisíce let světlo a naději do našich životů, ať se hlásíme k jakékoliv víře nebo vyznání.
Autor: Eva Čermáková, archeoložka, Muzeum Valašské Meziříčí
