Působil například v bigbítové Dobrohošti, zpíval v 1. Českomoravské nezávislé hudební společnosti, z níž se později stal známý Čechomor. Řadu let byl také nejviditelnějším členem valašské kapely Veselá Bída. Do širokého povědomí se František Segrado dostal díky spolupráci s Michalem Horáčkem a Petrem Hapkou a účinkováním v lyrikálu Kudykam. Vedle zpívání se věnuje také divadlu či malování.

Jakým způsobem plánujete kulatiny oslavit?

Nejlépe v létě. Aby se dalo sedět na zahradě. Dá se ale říct, že důvod slavit je každý den, pokud je člověk relativně zdravý. Když není pod tíhou nějakého stresu. Pro mne je vzácné například setkání s přáteli. To mám rád. A to nemusí být právě moje narozeniny. Každé takové setkání se zajímavým člověkem je oslava.

Rozsah vaší činnosti je velmi široký. Zpíváte, hrajete divadlo, malujete. V současné době se také na Valašsku natáčí film Děda, v němž budete mít hlavní roli. Která z těchto tvůrčích rovin je vám nejbližší?

Divadlo, to byl takový bonbonek pro nás ochotníky. Je vrchol všeho, když tě vezmou opravdičtí herci mezi sebe do kamenného divadla. To je splněné přání. I když přání se možná ani nedá říct. Já jsem například nikdy neměl nebo nevyslovil přání potkat Michala Horáčka. Že se to stalo, to je krásná a vzácná náhoda. Nejbližší je mi asi ta muzika a výtvarno. Kdyby muzika nebyla, tak bychom si ji museli okamžitě vymyslet. Kdyby nebylo výtvarno, tak nejsme lidé. Tvořil už pračlověk. Nástěnné malby a petroglyfy například v jeskyních Lascaux či Altamira jsou staré desítky tisíc let. Člověk to potřeboval, aby jeskyni změnil ve svoji jeskyni. To je podle mne také účel umění. A je vlastně jedno, který kumštýř je dělá. Je důležité, že tvoří věci, kterými udělá radost svému okolí. Je například velmi zajímavé, kolik komedií vzniklo za druhé světové války. Ti lidé tenkrát nepotřebovali stresy. Ty měli kolem. Potřebovali smích a radost. Naproti tomu nejsmutnější písničky se objevovaly v šedesátých letech, která, když se ohlédneme zpátky, byla úplně pohodová. Válka už byla dávno zapomenutá a všechno vypadalo, že bude úplně úžasné. Ale zpívala se například Nevidomá dívka a další Krylovy písničky. Zpívaly se chmury, ale byly to chmury nepravé. Myslím si, že teď se bohužel blížíme době, kdy bude zase třeba dělat veselé písničky. A to není dobře. Ale platí, že v těžkých dobách je třeba mít veselých písní, abychom se nezbláznili.

Šedesát let, to je významné jubileum a je určitě i příležitostí k bilancování. Pokud se nyní ohlédnete, co považujete za svůj největší úspěch či nejcennější zkušenost?

Největší úspěch je, že jsem se potkal s tak nádhernými lidmi. Ani bych nechtěl jmenovat, protože bych na někoho určitě zapomněl. Člověk například jako dítě potká Karla Hofmana a vidí ho malovat, vidí ho při práci. Ke mně byl osud v tomto směru velice štědrý. Potkal jsem se s různými lidmi, kteří v muzice, v kumštu něco dokázali a znamenali. Co jsem dokázal já nebo obecně, co člověk dokázal, to ukáže až doba. V různých obdobích jsou nesmírně populární umělci, ale na jejich dílo se nakonec zapomene. A pak jsou lidé, jako je například Reynek. Teď se z něj mohou všichni zbláznit. Ale tehdy mu nikdo nedal ani na chleba. A doba ukázala, že to byl velký umělec. Nebo Skácel. Ti lidé žili takřka na hranici chudoby a až doba ukázala, že jejich dílo a práce byly podstatné. Něco postrčili dál. Otevřeli vrátka, která předtím byla utajená.

Plány mám. Ovšem jak se říká, když člověk plánuje, tak se čert chechtá

Vás také někdo takto postrčil?

Nevím, jak je to udělané, ale škola nás v tomto ohledu správným směrem moc nenavede. Já jsem si to musel najít sám. Našel jsem si to přes francouzského básníka Préverta. Přes něj jsem pak přišel na další autory. Něco musí být na školském systému špatně, protože nás od literatury, zejména krásné literatury, téměř odradí. Přitom by nás škola naopak měla navnadit. Nepotřebuji, aby nás učili. Mají nám jen dávat směr. Jako kompas. Mají nás navnadit, abychom sami byli zvědaví, co že to například ten Hemingway nebo jiní napsali. Některá jména se dodnes nevyučují, naopak se dodnes vyučují jména, která už nikdy nikomu nic neřeknou. Zůstala tam z bolševismu nebo předchozích epoch. Už ale nejsou aktuální. V ničem.

Až v nedávné době jste vydal svou úplně první sólovou desku s názvem Segrado. Jak se díváte na její nesporný úspěch?

Je pravda, že album je opravdu neskutečně úspěšné. Pořád je na sedmém místě žebříčku prodejnosti. Tři týdny bylo dokonce první a odsunulo dozadu obrovské hvězdy. Je zlaté a pravděpodobně, když skřítci a víly dovolí, se blížíme k platinové desce. To jsem si nemohl ani přát. Ani jsem vlastně tímhle směrem neuvažoval. Ale pravda je taková, že album zaujalo. To má člověk jako muzikant dobrý pocit. To je jasné. V tuto chvíli se musím vrátit k tomu, že jsem v životě potkal úžasné lidi. V tomto případě, že jsem potkal Michala Horáčka a Petra Hapku. Každý je génius svého druhu. Jeden geniální textař, druhý geniální muzikant.

Abychom jen nebilancovali, prozradíte, jaké máte plány do budoucna?

V současné době připravujeme koncertní turné Michala Horáčka, které se bude jmenovat Na cestě. Bude to podle mého názoru asi šedesát koncertů po celé republice. Koncerty budeme také co tři měsíce dělat ve Studiu DVA. Rozhodl jsem se také nahrávat mluvené slovo. Začínáme s Dopisy z lásky a nenávisti Michala Horáčka, které psával pro Mladý svět. Ony ty myšlenky moc nezestárly. Tak jako některé Werichovy myšlenky jsou pořád aktuální. Některé myšlenky jsou zkrátka nadčasové a těmi se chceme zabývat. Chtěl bych také namluvit nějaké pohádky a samozřejmě mám nachystanou i desku Segrado 2. Věci na ni vybrané bych chtěl nejprve letos na koncertech, jak říkám, trošku omlátit. Sluší jim, když se trochu nechají usadit, když mají čas. Když jsou dělány z jedné vody načisto a narychlo, nemohou se vyvíjet. A to je škoda. Písně na plánovanou desku jsem sbíral nepoměrně déle než na tu s Michalem Horáčkem. Napsali je moji kamarádi. Věci přímo pro mne. A to mě zavazuje, abych je udělal. Musím. Už ze slušnosti. Bude tam například písnička Petra Skoumala, který už si ji ale bohužel neposlechne. Proto mám radost, že Petr Hapka si ještě mohl poslechnout, jak jsem udělal jeho Gagarina. Takže shrnuto plány mám. Ovšem jak se říká, když člověk plánuje, tak se čert chechtá. Ale dokud je cesta před námi, tak je to dobré.

Můžete popsat svůj vztah k Valašsku?

Je více než vřelý.

Takže byste neměnil?

To jsem mohl už ve dvaceti letech a neudělal jsem to. Někde kdysi básník řekl, že oko Valacha sa nemá o co opřít, když je v jiné krajině. Jsou sice i vysokohorské oblasti, kde by se možná mělo o co opřít, ale to nejsou ty naše kopečky. Určitě nejsem jediný milovník Valašska. Valašsko je útulné. Krajina je tady přívětivá, protože je celá polidštěná. Mám také rád zdejší lidovou kuchyni, zejména pak mám lásku k lidovým nápojům. Pánbíček těmi nápoji kompenzoval chudým krajům to, co jim nedal jinde. Vezměme si například irskou či skotskou whisky nebo bretaňský kalvados.