Kdyby za otcem přišli radní, že náměstí bude Sousedíkovo, tak by je srazil ze schodů

Neméně zajímavou osobností je také syn Josefa Sousedíka Tomáš. Nevydal se sice v otcových šlépějích, je vystudovaný ekonom. Je úspěšným manažerem, šéfoval Pragokoncertu, je také uznávaným chovatelem a fotografem holubů.

V současnosti má v hlavě plán na uspořádání výstavy ve Vsetíně, kde by rád znovu připomenul dílo svého otce. Inspiraci hledal mimo jiné také v Národním technickém muzeu, kde je právě nyní k vidění výstava o celé řadě významných českých osobností.

Můžete přiblížit, o jakou výstavu se jedná?

Byl jsem na vernisáži Vynálezy a vynálezci, což je v současné době klíčová výstava Národního muzea. Je udělaná grandiózně a představuje třiadvacet top jmen od Jana Evangelisty Purkyně, Mendla, Jánského, Wichterleho, Heyrovského, Křižíka až po Sousedíka. Mám radost, že se otec mezi takovou elitu dostal. Výstava je velmi zajímavá. Zabírá několik místností. Je částečně interaktivní, takže ani děti se zde nenudí. Vše je doplněno promítáním historických filmů na téma těchto osobností. Je tam vystavený i model Slovenské strely, který vytvořili studenti ve škole Josefa Sousedíka ve Vsetíně. Už od vchodu je k nepřehlédnutí. Domluvil jsem s ředitelem Národního technického muzea, že by mi příští rok zapůjčili segment elektromobilu z roku 1927, který je součástí expozice.

Něco obdobného by tedy mohlo být příští rok ve Vsetíně?

Takhle, vsetínské muzeum je samostatná instituce, která běží podle svého plánu. Pan ředitel mě informoval, že chystají výstavu o automobilismu, která bude i pro děti a školy. Tohle bude takový přívažek k této akci. Myslím, že se tam vejdeme v nějakých dvou, třech vlnách. Jsem si jistý, že přesvědčím i Mitsubishi nebo Peugeot nebo některou z těchto velkých firem, aby si tady udělaly autosalon elektromobilů. Zkusili bychom také udělat sraz hybridních automobilů z celé Evropy. Vím, že jich nebude mnoho. Jestli přijedou čtyři či pět, tak to bude malý zázrak. Myslím si, že zájem o toto téma je dnes celosvětový.

Co tedy bude k vidění?

Jednak mám ve svém osobním archivu dokumentaci toho původního elektromobilu. Našel jsem i dokumentaci a fotografie k jeho druhé generaci ze třicátých let. A na výstavě v Praze jsem ke svému úžasu narazil na zákoutí pojmenované Technické muzeum Brno představuje. V tomto oddílu bylo vystavené malé bílé autíčko. Už z dálky jsem viděl nápis Výzkumný ústav elektrických strojů Brno a už jsem byl doma. V šedesátých a sedmdesátých letech tam dvacet let dělal ředitele bratr mé matky. Takže mi bylo jasné, že to autíčko je třetí generace Sousedíka, byť velmi utajovaná, protože to bylo nežádoucí jméno.

Tomáš Sousedík: narodil se ve Vsetíně; žije v Praze; vystudoval VŠE v Praze; působil jako intendant v Karlínském divadle, byl generálním ředitelem Pragokoncertu; celoživotní holubář, působí jako mezinárodní odborný hodnotitel holubářských výstav, vydává články a publikace na toto téma

Jak tento model spatřil světlo světa?

V tom má prsty právě můj čiperný strejda. Protože za války byly vysoké školy zavřené, tak mohl na techniku až po jejím skočení. Proto mezitím dělal pravou ruku tátovi. Když gestapo v dubnu 1945 vypálilo Juříčkův mlýn, shořelo s ním také pětatřicet nových vynálezů. To byla naprostá tragédie. Mezi nimi byla také třetí generace hybridního elektromobilu. Strýc měl zřejmě doma kopie, a tak si to v šestačtyřicátém nechal bez vědomí rodiny patentovat. Bolševik ho ale zaskočil, když poté všechno znárodnil. On tak musel upustit od výroby, kterou jistě měl v plánu. A když se později stal ředitelem Výzkumného ústavu elektrických strojů Brno, tak tam s tím začali v tichosti pracovat. K výrobě ale potřebovali souhlas RVHP, který nedostali. Bolševikovi v té době tekla ropa po polích na Sibiři, tak proč by dávali souhlas, když potřebovali prodávat naftu. Tak tím pádem zůstalo jen u modelu. Zařídím, aby se také objevil na výstavě ve Vsetíně.

Vy sám jste pokračovatelem svého otce, nebo je vaše zaměření úplně jiné?

Já nemám technické vzdělání, ale ekonomické a humanitní, takže k tomu nemám patřičné předpoklady. Narozdíl od mé starší sestry a nejstaršího syna, kteří to podědili. Takže já se kolem toho motám víceméně jen novinářsky a manažersky.

Jak si myslíte, že se dívají dnes lidé na Vsetíně na osobu Josefa Sousedíka?

Mnoho lidí o něm vůbec nevědělo, protože jeho jméno bylo vymazáno z historie už v pětačtyřicátém. Ultralevice zde totiž měla silné slovo hned po příchodu Rudé armády. Ovládli zejména bezpečnostní a informační složky. V osmačtyřicátém už otec zcela vypadl z povědomí. Zmizela i bronzová pamětní deska z budovy tehdejšího okresního úřadu na Horním náměstí, kde otce zastřelilo gestapo. Nejprve ji zakryli nějakou skříní a poté úplně odmontovali. Bohužel zmizela a už jsme ji nenašli. V osmašedesátém se dělala nová. Ta hned následující rok na podzim zmizela také. Hodně novinářů v Praze se mě ptalo, proč je třeba Baťa tak populární a o Sousedíkovi nikdo neví? Já jsem se nad tím hodně zamýšlel, protože mne tohle porovnání také hned nenapadlo. On otec byl všechno možné a jeho talent velmi široký. Byl to renesanční člověk. K čemu měl ale skutečný odpor, je taková ta barnumská reklama. Zatímco Baťa předběhl dobu o padesát let a nic neponechal náhodě – žádné Letiště Otrokovice, ale Baťov, Baťovy domky, Baťovo kino. Kdežto otec, jako starosta Vsetína, například postavil gymnázium. Kdyby za ním přišli radní s tím, že nebude Masarykovo ale Sousedíkovo, tak by je srazil ze schodů. To je ten rozdíl.

V minulých letech jste měl snahu prosadit pro svého otce státní vyznamenání. Jak to dopadlo?

Otec podle mě může dostat státní vyznamenání za čtyři obory lidské činnosti. Kdo se tomu může rovnat z těch, co to dostali. Naštvali mě Václavové Havel i Klaus. Oběma jsem dělal politické kampaně hned po převratu. Ale bylo mi blbé třeba za Havlem jít. Považoval jsem to vyznamenání za zcela logické. Bylo to v době, kdy uplynulo sto let od narození a padesát let od smrti otce. Václav Havel ale raději ocenil své kamarády. Václav Klaus se zase zasekl v tom, že nebude udělovat vyznamenání in memoriam.

Opusťme teď osobu vašeho otce a řekněte mi něco o sobě. Kde jste studoval, čím jste se zabýval a zabýváte dnes?

Já mám vystudovanou Vysokou školu ekonomickou. Já jsem byl vždycky spíše humanitně zaměřený. Od obchodních věcí až po přírodu. Tu hlavně. Původně jsem v roce 1960 chtěl studovat veterinu. Jenomže z kádrového hlediska jsem se tehdejšímu režimu nelíbil, takže mě nevzali. Nakonec mi ale udělali dobrou službu. Vyučil jsem se za dva roky jako elektromontér ve Zbrojovce. A po dvou letech si mě vyhlédla Sparta a šel jsem jako fotbalista na vysokou ekonomickou. A přírodu jsem si nechal jako hobby.

V jakém smyslu?

Od pěti let mám doma dvě stě holubů. V současné době vlastním i mezinárodní znalecké papíry k posuzování výstav. Ve Vsetíně jsem nedávno posuzoval memoriál Karla Verbíka. To byl můj souputník. Od mých pěti let jsme spolu holubařili. Umřel vloni, tak tady udělali memoriál. Dělám to téměř profesionálně. Vycházejí mi i knížky a píšu do zahraničních časopisů. Čerstvě mi vyšla v němčině kniha o českém holubářství. Předcházející dvoujazyčná publikace, která vyšla v roce 2008, je zase jedinou poválečnou drobnochovatelskou publikací, kterou si vyžádala Národní německá knihovna v Lipsku a Berlíně do svých archivů. To je pro mne takové vyznamenání.

Váš pracovní život?

Moje vsetínská babička mi vždycky říkala, že dělám deset věcí a ani jednu pořádně. Měla samozřejmě pravdu. Když jsem dostudoval vysokou ekonomickou, kde jsem měl stipendium Sparty, což bylo ČKD, musel jsem tam také nastoupit. Asi rok a půl jsem vydržel dělat šéfa operativního plánování, což byla nuda k ukousání. Pak jsem vyhrál konkurz na funkci ekonomického náměstka ve firmě, která se zabývala kulturou. Krátce jsem byl také ve studentském podniku. Začali jsme například s placenými brigádami či hlídáním dětí. Pak jsem přešel do Karlínského divadla, kde jsem sedmnáct let dělal intendanta. Až do převratu. Tam jsem měl skutečně co dělat, protože takový binec jsem ještě neviděl. Poté jsem vyhrál konkurz na generálního ředitele Pragokoncertu a dostal do republiky řadu hudebních osobností. Hrstkovi jsem v Brně Metallicou otevíral Boby centrum. Přivezl jsem k nám třeba Guns N' Roses, B. B. Kinga, Jethro Tull, Depeche Mode, Pavarottiho, Dominga, Europe, Erasure. Mým nápadem byl i jednořádkový zvací dopis pro kapelu Rolling Stones.

A v dnešních dnech jste zakotvil kde?

Už jsem vlastně důchodce. Teď píšu pro některé zahraniční chovatelské časopisy. Holuby také fotím. Vyfotit správně holuba je nesmírně obtížné a mnoho lidí, kteří to dokážou, není. Stává se, že u jednoho strávím i čtyři hodiny, pak ho naštvaný zavřu zpátky do klece a jdu od toho. Jak má holub jakýsi vnitřní neklid, tak jej nevyfotíte. Nikdo neví proč. Holub má jednu z nejsložitějších genetik opeření.

Jak jste se vlastně k holubům dostal?

To je také zajímavé. U mého rodného domu u Mezu ve Vsetíně, ze kterého nás později estébáci exekučně vystěhovali, bývala obrovská zahrada. Dva skleníky, dva bazény, kde jsem si mimochodem choval ještě pstruhy. Nachytal jsem je v Semetíně. Děda tehdy choval všechno možné, protože komunisté nám sebrali i potravinové lístky. Měl také holuby, ale vyloženě proto, že každou neděli čtyři klepnul a babička je pak smažila, pekla nebo nadívala s klobásou. Tehdy vznikla na Trávníkách a Rybníkách parta asi patnácti, šestnácti kluků. V té době nebyl internet ani televize. Jenom v Jiráskově ulici nás bylo pět holubářů, což je dnes už nemyslitelné. Ve Vsetíně byli na Rybníkách starý Maňka, který měl svůj statek, a na Hrbové starý Baďura, který byl to samé. Oba byli koňští handlíři a oba také měli holuby a obchodovali s nimi. Hlavně ale uměli o holubech úžasně vyprávět. My jsme je s kamarády s otevřenou pusou každý víkend poslouchali. Dodneška se s některými z nich ještě potkávám.

Jak často se dnes dostanete do Vsetína?

Stal jsem se místopředsedou rady školy Josefa Sousedíka ve Vsetíně. Tím jsem se potrestal a musím tady co tři měsíce jezdit. (smích)

To ale není až takový trest, že ne?

Ne. Samozřejmě. Při každé návštěvě si nakoupím frgály, protože je celá rodina miluje. A to, co koupíte v Praze a tváří se, že je z Valašského Meziříčí, to není frgál. To je opravdu provokace, něco šíleného. Mám tady také hodně kamarádů, za kterými se vždycky zastavím. Po cestě zvládám i návštěvu rodiny v Brně.

Příští týden přineseme rozhovor s ředitelem meziříčské hvězdárny: Liborem Lenžou