Ze svého města bych nikdy neodešel. Valašsko je kraj mého srdce

Ke všemu mu sudičky daly do vínku kultivovanou výřečnost, s níž dokáže upoutat pozornost publika. Tu ostatně potvrdil i v následujícím rozhovoru.

Řekl bych, že folklor bude tvou životní láskou. Mýlím se?

Je to pravda. Do značné míry je to tím, že žiji v Rožnově pod Radhoštěm. Podle mě tady nelze bydlet déle než dva roky, aby člověk neprošel Valašským muzeem v přírodě a nezjistil, že lidové písně, tance a kroje v sobě ukrývají něco úžasného. Neznám Rožnovana, který by nebyl dotčený folklorem. Někoho to časem přejde, když zjistí, že jsou v životě i jiné priority. Mně to naštěstí – a to slovo zdůrazňuji – vydrželo. Ano, jsem folklorista tělem i duší, a doufám, že jím ještě dlouho budu.

Čím tě folklor okouzlil?

Vlastně ani nevím. Synchronizovaný krok jsem poprvé zkusil v šesti letech. O nějaké úctě k lidové tradici a kulturnímu dědictví jsem tehdy pochopitelně neuvažoval. Za socialismu se každý musel nějak angažovat, chodit do zájmového kroužku. Vybral jsem si folklorní soubor. Navíc jsem v tehdejší lidové škole umění hrál na klavír a můj dědeček byl členem Oblastní hudby ministerstva vnitra v Ostravě. To byly další předpoklady mého obecného tíhnutí k hudbě. I když jsem spíše tanečník a zpěvák než muzikant. Mohl jsem dělat třeba akrobatický tanec nebo rokenrol. Jsem rád, že jsem zůstal u folkloru.

Ve kterých souborech jsi působil?

Od šesti let zůstávám věrný Valašskému souboru písní a tanců Radhošť. Mezitím jsem se stal také členem folklorního souboru Soláň. V určité době mi tamní parta lidí začala být věkově i názorově bližší. Kromě toho do Radhoště přišla mladá generace, a já jsem se ujal vedení jeho taneční složky i organizační přípravy vystoupení. Doléhala na mě velká zodpovědnost, folkloru už jsem si tolik neužíval. Práce v Soláni mi umožnila ventilovat touhu tančit a zpívat, být řadovým členem souboru.

Šest let jsi ale studoval v Pardubicích a Hradci Králové…

Ani tam jsem nezůstal bez folkloru. Stal jsem se členem místních souborů Karmazín a Baldrián. Rozšířil jsem si svůj obzor a uvědomil si, že existují také jiné regiony. A že není pravda, že by tamní folklor byl proti temperamentnímu moravskému nebo slovenskému nezáživný. Naopak, ve východních Čechách mají nádherné písně i muziku. Nevadí, že jejich tance nejsou tolik náročné. Pro mě mají svou krásu a jsem vděčný, že jsem je mohl poznat.

Když je řeč o náročnosti: Zvládl bys odzemek nebo obuškový?

Musím na sebe prozradit, že sice dělám hodně věcí, ale nevěnuji se jim příliš do hloubky. A že bych v něčem zvláště vynikal, to si také nemyslím. Zbojnické a odzemkářské figury jsem nikdy nezvládl jako sólový tanečník. A dnes, při své „prostorově výraznější“ postavě, už teprve ne. Musel jsem se je ale naučit pro naše skupinová vystoupení. Alespoň do té míry, abych nedělal ostudu ostatním.

Máš vlastní kroj?

Postupně si ho buduji. Považuji to za další stupínek toho, jaké místo zaujímá folklor v mém srdci. Nechci se spoléhat jenom na věci ze souboru. Chci mít doma vlastní sváteční valašský kroj, ve kterém budu moci tančit. Je to docela nákladná záležitost, a proto ho pořizuji po částech. Zatím mám pouze ušitou košili. Příště to budou krpce a kopice, potom kalhoty, župice, lajbík a klobouk.

Jakou muziku kromě cimbálovky si rád poslechneš?

Tíhnu k folku. Občas si zabrnkám i na kytaru. Tohle máme s přáteli ze Soláně společné. Když na vystoupení odehrajeme a odtančíme folklor, večer si zazpíváme při kytaře. Folk je na pomezí folkloru, a to mi vyhovuje. Líbí se mi také Gott, Rottrová nebo Zagorová. Staré české písničky, které svým obsahem mají co říct i dnes. Stejně tak mám rád Michaela Jacksona, Jamese Blunta nebo Mariah Carey. Kromě metalu, hardrocku a jiných extrémů si poslechnu prakticky cokoliv. Včetně vážné hudby, kterou si čas od času pouštím.

S folklorem jsi procestoval kus světa. Kam až ses dostal?

Vystupovali jsme převážně jen v Evropě, i když ani to se nepoštěstí každému. Za socialismu to bylo nanejvýš Maďarsko nebo Rakousko. Po revoluci jsem se s folklorem podíval třeba do Španělska nebo na polární kruh do Švédska. Když naše země předsedala Evropské unii, vystupovali jsme na Dnech české kultury v Hongkongu a Macau. Jako zaměstnanec skanzenu jsem se v Japonsku zúčastnil mezinárodní konference o nehmotném kulturním dědictví.

Jak naši lidovou kulturu přijímají v cizině?

Velmi hezky. Nejsem si ale jistý, jestli chápou, co při vystoupeních vidí. Lidovou kulturu v původní podobě dnes nelze na pódiu prezentovat. Hudebně, pěvecky i tanečně by diváky nudila. Nedávno jsme s několika soubory nacvičili Besedu z prvního Valašského roku 1925. Šestnáctkrát se v ní opakuje totéž. Stejný kruh, stejná muzika, pro diváky hotová pohroma. Valašské soubory mají naštěstí pěkně zpracované choreografie. Není to sice původní „tvorba“, ale jejich vystoupení mají děj. Valašský folklor je navíc velmi pestrý. Jsou v něm lyrická a zamilovaná pásma, fyzicky náročné zbojnické tance i ženské halekačky. Publiku se tato rozmanitost líbí a dokáže ji ocenit.

A který nevalašský folklor zaujal tebe?

Líbí se mi slovácký. A je lhostejné, jestli horňácký, dolňácký nebo kyjovský. Ve východních Čechách mají zase krásné písničky. Tance jsou pomalejší, což mi s přibývajícím věkem vyhovuje. Jinak jsem ale klasický Moravák, který se zalíbením sleduje temperamentní folklor slovenský a maďarský. Snad i proto, že k valašskému mají docela blízko.

A co exotika?

Na festivalech jsem viděl folklor z různých koutů světa. Z Afriky a Jižní Ameriky, irský step i japonskou bubenickou show s velmi starou tradicí. Rád se na ně podívám. V mém případě je to ale spíše pastva pro oči, než abych si to chtěl sám vyzkoušet.

Občas se mi zdá, že zájem lidí o folklor opadá. Možná to vidím příliš černě…

Bohužel to tak opravdu je. Neopadá zájem diváků, kteří si na dobrý program cestu najdou. Výrazně ubývá lidí, ochotných věnovat se folkloru. To už jde s dobou, která nám nabízí nové možnosti. Proti ostatním našim regionům je na tom Valašsko stále ještě dobře. Třeba v dětské složce souboru Radhošť je doslova nabito. Problém je v tom, že mnoho dětí si časem najde jinou cestu a ze souboru odejde.

Ve skanzenu jsi čtyři roky pracoval jako vedoucí oddělení programů a propagace. Jak na tu dobu vzpomínáš?

Byla to vynikající škola. Když opomenu půlroční působení na místě učitele soukromého jazykového gymnázia, bylo to moje první zaměstnání po absolvování vysoké školy. Svým obsahem mě naplňovalo.

Spolupráci se skanzenem jsi nepřerušil ani po svém odchodu…

Po celou dobu jsem členem programové rady Rožnovských slavností, organizačně a autorsky se podílím na přípravě festivalů Rožnovská valaška a Jánošíkův dukát. Mou druhou profesí je moderování pořadů. Do muzea jezdím také jako účinkující se soubory Radhošť a Soláň.

Prozradíš něco ze svých nejbližších tvůrčích plánů?

Přál bych si, aby vrcholem mé kariéry nebyla hlavní cena, kterou jsem loni získal na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici za pořad Valašsko moje, zdrávo buď! Teď chystám více než hodinový pořad pasteveckých tanců, ogarských her, dívčích zpěvů, poezie a řemesel pro soutěžní festival v Dambořicích. Můj podíl spočívá v autorském zpracování námětu.

Tvůj hlas znají návštěvníci kulturních a společenských akcí i posluchači regionálních rádií. Čím tě moderování přitahuje?

Dostal jsem se k němu náhodou. Na střední škole jsem pomáhal ve skanzenu jako průvodce. Tehdejší ředitel Jaroslav Štika mě při jednom pořadu požádal, abych zastoupil za kolegyni, která měla programem provázet. Během minuty se ze mě stal moderátor, a při tom už zůstalo. Práce u mikrofonu mě baví, ani trémou netrpím. Navíc mi všichni říkají, že to umím a můj hlas je příjemný na poslech. Každý umíme svoje. Mně pro změnu chybí manuální zručnost.

Jsi zvyklý si moderátorské vstupy detailně připravovat, nebo raději improvizuješ?

Představa, že mám předem připravený text a můj partner nebo partnerka čekají, až se dostanu k nějaké odrážce, mě děsí. A číst na pódiu, to nesnáším. Dělám to zcela výjimečně, když si text nestačím nastudovat. Nejraději mluvím spatra a třeba si dovolím i malé odbočení. Musím ale vědět, o čem mluvím.

V čem vlastně spočívá práce rozhlasového moderátora?

Mnoho lidí má zkreslenou představu, že moderátor pouští hudbu z cédéček a ovládá spoustu přístrojů. Ve skutečnosti prakticky vše dělá počítač. Tím ale nechci tuto profesi snižovat. Je velmi těžké mluvit do mikrofonu, když víš, že tě mohou poslouchat desítky tisíc lidí. Musíš dávat pozor, aby ses nepřeřekl nebo nevypustil do éteru něco nevhodného. Navíc jsi sešněrovaný vnitřními předpisy a pravidly, vyplývajícími ze zaměření rádia na určitou skupinu posluchačů. Není to taková tvůrčí práce, jak by se zdálo. Krásná je hlavně tím, že si můžeš povídat se spoustou lidí, kteří otevřeně vyprávějí o svých radostech i trápeních.

Desátý rok pracuješ na rožnovské radnici. Co tam máš na starost?

Od svého nástupu zodpovídám za propagaci a cestovní ruch, včetně provozu informačního centra. Posledních pět let dělám rovněž tiskového mluvčího. Zároveň připravuji projekty přeshraniční spolupráce v oblasti kultury, na které žádáme o dotace z evropských fondů. Jsem také tajemníkem Sdružení Mikroregion Rožnovsko a redakční rady Rožnovských malých tisků.

Jaké jsou podle tebe největší klady a zápory Valašska z pohledu turisty?

Máme nádherné hory pro letní i zimní turistiku, bohatou historii, otevřené a pohostinné lidi. A dokážeme skloubit dávné tradice se současným životem. To je naše velká přednost, která dělá Valašsko zajímavým místem pro návštěvu i trvalý život. Slabinu vidím ve špatné dopravní infrastruktuře. Má za následek nedostatek pracovních příležitostí v lehkém průmyslu a zemědělství. Dílem za to může nevýhodná poloha na chvostu východní i severní Moravy. Němci mají rčení, které se o Valašsku vyjadřuje jako o kraji, kde lišky dávají dobrou noc. Někdy mám pocit, že takhle nás vnímá i zbytek republiky.

Kdybys měl turistům doporučit tři nejzajímavější místa na Valašsku, kam bys je nasměroval?

Určitě by neměli opomenout Valašské muzeum v přírodě, staré Valašsko soustředěné na vcelku malé ploše. Potom Pustevny s dřevěnicemi Maměnkou, Libušínem, sochou Radegasta a kaplí na Radhošti. K návštěvě bych doporučil období svatojánských ohňů, jejichž tradici se snažíme obnovit. A do třetice Soláň s novou zvonicí, folklorním festivalem, výtvarnými galeriemi a nesmírně plodným uměleckým podhoubím.

Nelze se nezeptat na tvůj vztah k Rožnovu a Valašsku…

Rodina z tátovy i mamčiny strany pochází z Ostravska. Jsem moc rád, že je práce přivedla právě sem. Já sám bych z Rožnova bych nikdy neodešel. S Valašskem jsem pevně svázaný, řekl bych, až ke kořenům. Přestože jsem se narodil v Bohumíně, krajem mého srdce je Valašsko.

Máš nějaké oblíbené místo, kde si zaručeně odpočineš a pročistíš hlavu?

Když si chci takříkajíc dobít baterky, potřebuji být sám. Sednout si doma v koutku, brnkat na kytaru smutné písničky a nemít nikoho kolem sebe. V takových chvílích nejde ani tak o místo jako spíše o to, vytvořit sám sobě tuhle zádumčivou náladu.

Občas se potkáváme na kole. Patříš mezi polykače kilometrů, nebo pozoruješ krásy krajiny?

Začal jsem být polykačem kilometrů. Nutí mě k tomu sedavé zaměstnání a přibývající kila. Když jsem si vzpomněl, že jsem navštěvoval sportovní školu a byl na seznamu talentované mládeže v běhu na lyžích, řekl jsem si, že s tím musím něco dělat. Okolní hory, kopce i nádherná cyklostezka k tomu poskytují dostatek příležitostí. Kromě kola jsem si pořídil in-line brusle, občas si zahraji tenis.

Najdeš si čas i na jiné záliby?

Mou největší zálibou je teď stavba rodinného domu. Zjistil jsem, že nejsem panelákový typ. Že mi vadí, když je od sousedů slyšet každé ťuknutí. Proto jsem se silně zadlužil a pustil se do stavby domu, abych měl kde relaxovat. Když k tomu připočtu práci, folklor, moderování a sport, více se mi do těch sedmi dnů v týdnu nevejde.

Tomáš Gross

• narodil se před 37 lety v Bohumíně
• od tří let žije v Rožnově pod Radhoštěm
• vystudoval Univerzitu Hradec Králové, obor pedagogika pro střední školy, předměty chemie a německý jazyk
• po vysoké škole pracoval krátce jako středoškolský učitel, poté vedl propagační a programové oddělení Valašského muzea v přírodě, posledních deset let je referentem a tiskovým mluvčím Městského úřadu v Rožnově pod Radhoštěm
• člen folklorních souborů Radhošť a Soláň
• loni získal hlavní cenu na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici za pořad o Valašsku
• působí jako moderátor kulturních a společenských akcí a v soukromém rádiu
• další záliby: stavba rodinného domu, hra na kytaru, kolo, in-line brusle, tenis

Josef Beneš