Etudu, jejíž melodie ho napadla minulou noc, i skladby pro jednu ruku, protože druhá jej poslední dobou pobolívá. S chutí improvizoval. Možná o to raději, že učitelé na konzervatoři lpěli na přednesu hotových skladeb a pro studentskou tvořivost neměli pochopení. Co pětatřicetiletý Petr Bazala v životě ztrácí kvůli vážné oční vadě, to nachází v hudbě. Naplnění a radost.

Hráváte tady každou středu večer. Jak dlouho už to trvá?

Třetí rok. Ředitel gobelínky Jan Timotej Strýček mě znal z předchozích vystoupení. Nabídl mi, abych pravidelně hrál v jejich kavárně. Předtím tady občas vystupovaly kapely různých žánrů.

Jak se vám v kavárně hraje?

Úžasně. Schlattauerova kavárna je mou srdeční záležitostí. Líbí se mi její přátelské prostředí. Přispívají k němu vlídný personál i hosté, kteří sem přicházejí posedět a povídat si. A také krásné gobelíny visící na stěnách a staré stoly se židlemi, které si ředitel gobelínky vlastnoručně upravil. Proti jiným kavárnám s čalouněným nábytkem působí sice trochu stroze, ale má svůj styl. Kromě mých klavírních vystoupení si tady lidé mohou poslechnout třeba cimbálovky Bača a Jasénka nebo písničkáře. Mnoho muzikantů jsou mí přátelé, a tohle je příjemné místo k setkávání s nimi. Jednou jsem tady měl i přednášku o čaji, spojenou s ukázkou čajového umění.

Vydržet hrát tři hodiny, není to únavné?

Vůbec ne. Když se cítím unavený, udělám přestávku. V pauze si dám čaj, čokoládu nebo zmrzlinu, pro kterou mám slabost. Naopak alkohol a cigarety jsou mi úplně cizí.

Dnes ale nevystupujete úplně sám.

Několik skladeb na akordeon přišla zahrát moje žákyně, desetiletá Eliška Hasalíková. Ještě nevím, jestli zahrajeme něco společně. Zdejší klavír je naladěný o půl tónu níže, možná to nepůjde dohromady. Ale zkusíme to.

Jak dlouho Elišku učíte?

Dva a půl roku. Rodiče ji přihlásili do základní umělecké školy. Hned jsme si k sobě našli cestu. Eliška je výborná žákyně a dělá velké pokroky. Hlavně však miluje hudbu, a to je pro mě největší odměna. Pokud dítě nechce cvičit a hraní je nebaví, je to pro učitele stresující a smutné.

V červenci se společně chystáte do Spojených států. Proč?

Zúčastníme se mezinárodní soutěže v Los Angeles. Postoupili jsme z národního kola, do něhož poslalo své nahrávky na dvě stě uchazečů. Do Ameriky nás odborná porota vybrala osm. My s Eliškou budeme jedinými zástupci Zlínského kraje. Každý budeme hrát sólově ve své věkové kategorii. Mladí umělci tam budou soutěžit v hudbě, tanci, akrobacii a herectví. Před rokem se v Los Angeles představilo okolo tří set účinkujících z více než padesáti zemí.

Co porotě a divákům předvedete?

Eliška zahraje mou kompozici Krásný den a Francouzský valčík skladatele Paola Pizzigoniho. Krásný den je zajímavý tím, že spojuje hru na akordeon s mluveným slovem a tancem. Já jsem si vybral čínskou parafrázi a vlastní klasickou kompozici, nejspíše Koncertní valčík Es dur pro klavír. Na závěr vyměním klavír za akordeon a předvedu francouzskou polku nebo valčík.

Pro soutěžní vystoupení jste zvolili stylové kostýmy.

Eliška bude hrát ve valašském kroji. Já si nejprve obléknu čínský kroj. Původní by byl příliš drahý, nechám si ušít kopii. Klavírní klasiku zahraji ve fraku. Abych zůstal stylový, při hře na akordeon budu mít na sobě dlouhý plášť, který mi bude sahat téměř po kotníky, a klobouk.

Předpokládám, že se oba pilně připravujete.

Zatím řešíme spíše administrativní záležitosti, například podporu sponzorů. Cesta za oceán bude dosti drahá a finanční možnosti moje i Eliščiny rodiny jsou omezené. Sehnali jsme firmu, která nám zdarma ušije valašský a čínský kroj. O příspěvek jsme požádali také meziříčskou radnici.  

A hudební příprava?

Teď mě docela trápí bolest ruky, způsobená neurologickým problémem. Dva nebo tři týdny si odpočinu, a pak se zase pustím do práce. Nebude to nic těžkého. Jakmile si člověk osvojí techniku, jen tak ji neztratí.

Kam se chystáte před odletem do Los Angeles?

V dubnu nás čekají mezinárodní soutěže v Ostravě a v chorvatské Pule.

Jakou hudbu nejraději hrajete?

Na klavír romantickou a na akordeon francouzskou. Nedávno jsem objevil nádherné romantické kompozice pro klavír od amerického skladatele Dennise Alexandra. Hraji téměř třicet jeho skladeb. K mým oblíbeným autorům patří také Chopin, Mozart a Rachmaninov.

Hrajete i na jiné nástroje?

Zkouším hrát na originální čínské housle er-hu, které tam patří mezi tradiční nástroje. Hraji na nich ale jenom okrajově, pro radost. Na pódium bych s nimi zatím nešel.

Jak jste k nim přišel?

Nechal mi je poslat můj kamarád, který housle objednal přes internet v Singapuru. Stejným způsobem zařídil jejich zaplacení. Já zahraniční platby vyřizovat neumím.

Občas si zahrajete také s kapelou.

Vzpomínám, jak jsem si na festivalu Souznění v Karlových Varech, kde vystupují zrakově a tělesně postižení lidé, zahrál rockové písničky. Spojení kytary, akordeonu a houslí znělo velmi hezky, i když už to s rockem nemělo nic společného. Někdy doprovázím meziříčského písničkáře Honzu Hlucháně. Rád jsem vystupoval i se svým nejdražším kamarádem, nedávno zesnulým Martinem Hašou, který hrál skvěle na kytaru a zpíval srdcem.   

Zmínil jste se o vlastních skladbách. Jste plodný autor?

Skládám hodně. Pro klavír, akordeon, cimbál i pěvecké sbory, pro varhany i smyčcový orchestr. Moji Bystřinu hráli na prestižních koncertech, často bývá slyšet na celostátních i mezinárodních soutěžích. Chystám se také vydat dvojalbum se svými kompozicemi a improvizacemi. Některé skladby vyšly na nosičích i v notové podobě.

Jak jste se dostal k muzice?

Proti jiným jsem se k ní dostal docela pozdě. Teprve v jedenácti letech jsem začal hrát na zobcovou flétnu, záhy jsem přešel k akordeonu. V osmé třídě jsem si přibral klavír a v prvním ročníku konzervatoře violoncello. Moji rodiče jsou hudebně nadaní, oba krásně zpívají. Hudbou se ale nikdy neživili.

Dosáhl jste nějakých soutěžních úspěchů?

Na konzervatoři jsem se zúčastnil několika soutěží. Nevzpomínám na ně v dobrém, občas se tam podvádělo. Nejvíce vděčný jsem za úspěchy svých žáků. Někteří, včetně Elišky, získali na kvalitně obsazených soutěžích přední místa.

Máte vážnou oční vadu. Jak se vám s tímto zdravotním postižením žije?

Od narození mám zelený zákal, později se k němu přidal šedý zákal. Nevím, kolik procent zraku mi zůstalo, ale je to bída. Vidím málo a rozmazaně. Naštěstí jsem od sociálky dostal kompenzační pomůcky, které mi pomáhají tyto překážky lépe překonat. Když jdu večer ven, beru si bílou hůl, abych se s nikým nesrazil. Prodělal jsem několik operací, ale zlepšení se podle lékařů nedá čekat. Někdy to bývá těžké, ale pokud mě nic nebolí, dá se s tím žít. Mít cukrovku a muset si co chvíli aplikovat inzulín, nebo s nemocnými ledvinami jezdit pravidelně na dialýzu by bylo mnohem horší.

Jak se k vám chovají lidé?

Příjemně, krásně. Kdo mě nezná, občas mou situaci hned nepochopí, a vznikají drobná nedorozumění. Ale není to nic vážného.

Vaší největší zálibou je čaj. Jak moc se o něj zajímáte?

Mám hodně knih o čaji, některé odborné. Pořádám přednášky, jejichž součástí bývají čajové obřady. Když ke mně domů přijdou hosté, vařím jim zásadně čaj. Mám jich okolo osmdesáti druhů, včetně exkluzivních. Patří mezi ně třeba Královská železná bohyně nebo čaje sencha, giokuro a darjeeling.  

Odkud je získáváte?

Několik druhů jsem si přivezl z Číny. Většinou je ale kupuji v čajovně v centru Prahy a v čajovém obchůdku ve Valašském Meziříčí.

Co jste dělal v Číně?

Před sedmi lety jsem tam byl s cestovkou na zájezdu. Když jsem se vracel domů, plakal jsem, protože se mi nechtělo odjet. Čína se mi dostala pod kůži tak, že jsem se začal učit čínsky. Zprvu jsem jezdil na soukromé hodiny do Olomouce, teď se učím sám. V počítači mám programy s čínskými znaky, snažím se je psát také ručně. K tomu ještě sbírám kimona.

Čím na vás tato země zapůsobila?

Fantastickými živými chrámy i moderní architekturou. Zbožňuji totiž mrakodrapy, hlavně ty skleněné. Peking je jich plný. Kvůli nim se těším i do Los Angeles. V Číně mě nadchly také čajovny a významné památky. Například Čínská zeď, Chrám nebes nebo Zakázané město. Stejně spolehlivě mě pokaždé dostane Paříž. Připadá mi ohromně romantická. Umím si představit, že bych tam i bydlel. Před rokem jsem tam byl počtvrté. Ani jednou jsem nevynechal návštěvu Eiffelovky. Na fotkách mi nic neříkala, ale když jsem ji spatřil naživo, zamiloval jsem si ji. A kdybych přijel podvacátéšesté, vystoupám na ni znovu.

Vypadá to, že cestování je vaší další zálibou.

To je pravda. Každý koníček ovšem něco stojí, a proto musím své plány pečlivě zvažovat. Jednou bych rád ukázal Paříž své žákyni Elišce a uspořádal s ní koncert na české ambasádě. Bez sponzorů se ale nejspíše neobejdeme.  

Toužíte poznat i další země?

Rád bych se podíval do Finska, lákají mě také Itálie, Rusko, Indie, Japonsko nebo švýcarské Alpy. Všechny přírodní krásy bych rád poznal se svou přítelkyni. Zato oblasti s pralesy, divokými zvířaty a nebezpečnými šelmami nikdy nenavštívím.

Navzdory svému postižení rád fotografujete.

Umění fotit podle mě nespočívá v pouhém mačkání spouště, ani v drahém aparátu. Nejraději fotím netradiční krajinné nebo architektonické kompozice, exotické ovoce a čajová zátiší. Aby se mi snímek líbil, potřebuji k němu přidat příběh. Něco z mého osobního cítění. Je to jako v hudbě. Když zahraji klavírní etudu rychle, nemusí to ještě znamenat, že jsem ji zahrál dobře a že chytne posluchače za srdce.

Novou výstavu nechystáte?

Musel bych fotky nechat zvětšit a zarámovat, a to by bylo dost drahé. Kromě toho výstavy by měli pořádat hlavně odborníci. I když, pokud se naskytne příležitost, rád nějaké zajímavé snímky zase vystavím.

Petr Bazala

• narodil se před 35 lety v Novém Jičíně
• dětství prožil v Novém Jičíně, od čtrnácti let bydlí ve Valašském Meziříčí
• vystudoval Konzervatoř Jana Deyla v Praze
• působí v Základní umělecké škole ve Valašském Meziříčí jako učitel hry na akordeon a klavír, korepetuje v tanečním oboru
• ve volném čase komponuje a koncertuje
• další záliby: čaje a čajové obřady, čínská kultura, cestování, fotografování, sbírání kimon
• životní krédo: I slavný člověk by měl zůstat skromný a být vděčný za svůj dar.

Autor: Josef Beneš