Valašský GEN: mistr kolář Augustin Krystyník

Nový Hrozenkov /ROZHOVOR/ – Dílna provoněná dřevem, ve které se sousloví poctivé řemeslo stává skutečností. Když jsem do hrozenkovské dílny vešla, byl kolář Augustin Krystyník plně zabraný do práce. Ostatně jako vždy.

Na otázku, co dělá ve volném čase, jej totiž napadla zase jen práce. Pan Krystyník je zkrátka typem člověka, kterého jeho profese naplňuje a také neskutečně baví.

V rodině máte dlouhodobou tradici zpracování dřeva. Kam až sahá?

Měl jsem to veliké štěstí, že jsem se narodil v rodině koláře. Můj tatínek svou dílnu postavil v sedmatřicátém roku. Za bolševika jsem se vyučil na učilišti v oboru kolář, kovář podkovář. Nejblíže Vsetínsku bylo učiliště v Horním Benešově u Opavy, kde jsem byl v tříletém učebním oboru. Dva roky jsem jezdil tam a třetí rok jsem dělal praxi tady u svého tatínka v dílně. To mi dalo hrozně moc do budoucna. Můj otec mě do kolařiny zasvětil.

Takže už od dětství jste měl dané, že budete kolářem?

Ono to tak opravdu vypadá. S tatínkem v dílně jsem prožil celý život. Až teď vidím, že určité věci jsem pravděpodobně zdědil, určité věci jsem odkoukal. Po vyučení jsem šel na vojnu. Po skončení jsem v dílně dělat nemohl, tak jsem nastoupil do zbrojovky a pracoval tam sedmnáct roků. No a po převratu se ze mě stal jeden z prvních živnostníků tady na tom našem horním konci. Neznamená to ale, že bych hned začal dělat kolařinu.

Čemu jste se tedy věnoval?

U nás v dílně i za minulého režimu se dělalo hodně sakrálně zaměřených věcí. To znamená, že se hodně dělalo vybavení do kostelů. Když přišla ta nová doba, tak díky tomu, že mi můj otec dal jméno zavedené firmy, kněží a farníci se na mě obraceli. Dělal jsem okna, lavice, dveře, no prostě to, co bylo třeba. Tehdy jsem měl dokonce dva zaměstnance i učně, kterého jsem vyučil truhlářem. Asi pět nebo šest let jsme vyráběli vybavení do kostelů. Potom jsme začali dělat v dílně schodiště. Nějakou dobu jsme vyráběli všelijaké druhy schodišť. Potom zase přišlo takové období, kdy práce už moc nebylo, a já jsem váhal, co mám dělat. Tehdy jsem se rozhodl, že se vrátím zpátky ke kolařině. A už je to vlastně sedmnáct roků, co dělám kolařinu.

Jak vzpomínáte na start svého staronového oboru?

Začátky byly dost těžké. Nikdo o mně nevěděl, akorát lidi na Valašsku. Musel jsem dělat všechno pro to, abych se dostal mezi své zákazníky. To znamená reklamu v novinách i ježdění na různé předváděcí akce. Jedna z prvních, kam jsem začal jezdit, byla v rožnovském skanzenu. Tím, že tam projde velké množství lidí, se o mně dozvěděli. Práce začalo být dost a oslovil mě i nějaký pán, který se zabýval výrobou a opravou kočárů ve velkém. Začal jsem pro něj dělat kola a rozjelo se to natolik, že jsem od základních vozových kol přešel na kola na bryčky. Postupně jsem začal vyrábět například i kola na veterány. Tím, že člověk tu práci dělá pořád lepší a kvalitnější, jsem už nyní schopen udělat jakýkoliv typ a druh dřevěného loukoťového kola.

Takže jste se propracoval sám?

Ano. Když se člověk práci věnuje, přichází na to, že je to třeba udělat tak a tak. Tím, že nesedím s rukama v klíně, pořád něco nového vymýšlím, zdokonaluju se. Díky tomu, že mě zákazníci oslovovali a měl jsem tolik práce, jsem dneska schopen kola vyrobit celá. Umím si sám ohnout loukoť, vybavuju kola i železnými částmi. Teď musím navíc začít dělat i s gumou kvůli pogumování ráfů.

Takže vás to ještě baví? Když je stále prostor kde se vyvíjet?

To je právě ono. Tu práci musíš milovat a musí tě bavit. Mám velkou výhodu, že mám práci i koníčka v jednom. Kdyby to nebylo, tak by to asi šlo těžko.

Na čem v současnosti pracujete?

Momentálně dělám na takových atypických kolech ke kočáru, který je poháněný motorem. Teď vyrábím čtyři pogumovaná kola. Přední mají šestnáct špic, zadní mají čtrnáct špic, ale ta zadní mají ještě brzdící buben a ozubené kolo. Samotný kočár je poháněný řetězem.

Jaký je v současné době zájem o vaši práci? Přeci jen to není až tak typické řemeslo.

Moje řemeslo je atypické a neznámé, ale pro určitý okruh lidí mám tolik práce, že zakázky absolutně nestíhám. Teď jsem si toho trošku nasliboval. Zakázek mám hrozně moc a nejsou to jen obyčejná kola, ale hlavně atypická. Mám už rozdělaná kola na Pragovku, další mám na Mercedes Simplex. Tím, že jsem v dílně sám, trvá to déle, než jsem předpokládal. Práce se mi nakupila, takže zákazníci musí bohužel počkat. Zakázky dodělávám podle potřeby.

Jak vlastně vypadá výroba nějakého jednoduchého kola?

Když se vyrábí klasické kolo, skládá se ze tří částí. Ze středu, kterému se říká hlava, z paprsků, jimž se na Valašsku říká špice a pak kolem dokola je kolo obložené loukotěmi. Tento typ kola byl vymyšlen už v šestnáctém století. Je natolik dokonale vymyšlené, že na něm není třeba nic měnit. Tím, že kola vyrábím i s kováním, střed kola zpevňuju ocelovými kroužky. Na loukoť se potom natahuje ráf, který je tam proto, aby kolo déle vydrželo. Ráf má taky tu funkci, že kolo stáhne a zpevní. Až je kolo hotové, dovnitř se zavrtává ocelové kluzné ložisko, jemuž se říká výtočka, u nás na Valašsku bukša. Ta se nám točí na ose, která trčí na voze, a tak to kolo jezdí.

Kolik vám výroba obyčejného kola zabere času?

Dřevařská práce u výroby jednoho kola trvá asi dvacet hodin. Kování, natažení ráfu, okutí hlav a zavrtání výtočky je mezi deseti patnácti hodinami. Takže metrové kolo mi zabere tak třicet pětatřicet hodin práce. Když si vezmu, že kola dělám čtyři, sadu udělám za měsíc. I když používám stroje, je na tom moc ruční práce. Všechny špičky na kole dělám na ponku, kde používám poříz, hoblík, vlaštovky a takové drobné nářadí, kterým si kolo rozchystám. Pak je druhá část, kdy to kolo začnu skládat. Kolařina je fyzicky dost náročná záležitost. Těch třicet pětatřicet hodin na to kolo opravdu potřebuju, abych ho vytvořil celé.

Nedají se nějaké části nachystat dopředu, nebo to tvoříte až podle objednávek?

Každé kolo, které dělám, je jiné. Když zákazník chce třeba kola na bryčku, tak dvě zadní kola mají větší průměr, jinou hlavu, jiný sklon špicí. Přední kolo také. Kola jsou vždycky jiná. Já si akorát můžu nachystat polotovary. To znamená, že mám nachystaný materiál na hlavy, mám hrubo nařezaný materiál na špice, na loukotě. Pak vždycky podle typu kola teprve vymýšlím velikosti. Nemůžu si například nafrézovat dvě stě špic a pak je brát někde z poličky a používat je.

Augustin Krystyník

Z jakého materiálu kola vyrábíte?

U kolařiny je základní materiál jasan. Tím, že je pružný, trvanlivý, vydrží venku i ve střídavých podmínkách. Potom se používá dub, jilm a akát. To jsou čtyři základní materiály, které kolář používá pro výrobu kol, vozů a všeho. Jasan je předurčený i tím, že je ho na Valašsku dost.

Zmiňoval jste, že momentálně pracujete sám. Nemrzí vás třeba, že nemáte nějakého nástupce?

To je problém, který mě dost štve. V dnešní době kvůli našemu systému není možné, aby řemeslník mohl vyučovat učně, jak to bylo za starých časů. Byl jsem dokonce i ve Zlíně, kde jsem chtěl založit učiliště kolářů. Nebylo by to ale dobré. Protože kdybych toho kluka chtěl opravdu vyučit, potřebuju, aby byl tady se mnou v dílně. Myslím, že způsob jak tomu bylo za starých časů, by mohl fungovat i dnes. Systém učení, který je dneska v republice daný, to ale neumožňuje. Od září tu ale už budu mít kluka, který je dokonce až z Brna. Dělá nějakou školu truhláře nebo něco takového a bude u mě dělat roční praxi. Takže to teď zkusím a uvidím, jak to půjde. Mým snem je, že musím vyučit alespoň dva koláře. Za tatínka a za mě. A já věřím tomu, že to půjde.

Jak by mělo takové vyučení vypadat?

Nejideálnější by bylo, kdyby ten kluk tady se mnou byl aspoň dva tři roky. Popřípadě po vyučení ještě rok, aby si potom mohl založit svoji novou firmu a v řemesle pokračovat. Tak jak to bylo u starého pana Bati. Ten si nabral svoje lidi, dal jim vzdělání, možnost praxe, a když chtěli, mohli si založit své podniky a pokračovat v řemesle. To je takový můj cíl. Možná je naivní, dost lidí si může říct, že je to hloupost, ale když to dřív za starých časů šlo, proč by to nemohlo jít dneska. Mám navíc ještě vnuky a říkal jsem si, že tam to bude úplně nejjednodušší.

Za dlouhé roky, co se už řemeslu věnujete, jste určitě pracoval na mnoha zakázkách. Je nějaká, na kterou jste pyšný?

Těch výrobků bylo moc. Myslím si, že jeden z posledních, co jsem dělal, byla rekonstrukce kočáru. Je to kočár typu fiakru, kde je skládaná střecha. Zákazník mi dovezl takovou skoro ruinu. Udělal jsem generální opravu kovového podvozku, kompletní dřevěnou karoserii včetně nátěru a nechal jsem dodělat i čalounickou práci. Myslím, že to byla jedna z nejpěknějších prací. Vyráběl jsem třeba i karoserii na Garanta, což je nákladní auto, s kterým tady přijeli Němci, vyráběl jsem také kočárové saně. Když bych se vrátil zpátky před těmi sedmnácti roky, tak jsem si říkal: jé, kdybych mohl udělat celý žebřiňák. Nejprve jsem ručně udělal takový vozík, jak to tak na dědinách bylo. Potom mě oslovilo muzeum ve Strážnici, kde po mně chtěli udělat celý žebřiňák. Další žebřiňák je pak v rožnovském skanzenu.

Co takhle nějaké kuriozity?

Vsetíňáci mě znají jako velkého fanouška hokeje. Nejprve jsem udělal velkou řehtačku, pak jsem vytočil velký pohár a pak přišla hokejka, která je vystavená v Pelhřimově. Aniž bych tušil, vyrobil jsem pětinásobek hokejky. To je podklad pro to, že jsem zapsaný v české Guinessově knize rekordů. To byla tehdy taková krásná doba, kdy Vsetín popáté vyhrál titul. Když si na to vzpomínám, tak jsem právě tehdy oslovil Jirku Dopitu, který dělal na Vsetíně kapitána, řekl jsem mu, co chci udělat a on mi jednu hokejku věnoval. Podle ní jsem to dělal. Taková zajímavost je, kde ta hokejka vlastně skončila. Já ji nemám. Rodák z Hrozenkova, který je velkým fanouškem hokeje, ji odvezl do Německa. Jeho známou byla jedna hodně nemocná paní. Říkal jsem si, že když jsem tu hokejku dostal, věnuju ji zase dál. Ona mi potom poslala krásné fotky, kde byla vyfocená s Gretzkym. Člověk se prostě musí snažit dát dobro i druhým.

Nenapadlo vás třeba v současné situaci vsetínského hokeje, že byste taky něco vyrobil?

Byl jsem právě za panem Pavelcem a navrhoval jsem mu, že bych třebas tu velkou hokejku dovezl zpátky na zimák. Oni ale říkali, že už je to historie a že by se to nemělo zatahovat zpátky. Takže prozatím ani tak ne, protože ten pasivní sport jsem už dal trošičku na bok. Čas investuju spíš do své práce. Teď už zase začíná jaro, kdy začínám chodit na různé předváděcí akce. V červenci bude například pro mě taková prestižní záležitost. Letos se koná už asi šestý ročník mezinárodního sjezdu kolářů a kočárníků. Při výrobě těch kočárů je asi sedmnáct řemesel a jedno z nich je i kolář. Pro mě je nejnádhernější to, že tam jsem a chodí staří páni, kteří byli koláři, nebo se řemeslu věnovali jejich otcové. To potom různě diskutujeme, vyměňujeme si názory, oni mi nosí staré nářadí nebo staré knížky, časopisy. Protože ví, že u mě to řemeslo funguje a chtějí jej předat aspoň tím, že mně dají nějaké věci, které se k řemeslu dříve vztahovaly.