Potřetí mistrem světa. Jako jediný. Před rokem jej o titul připravily brýle v kapse

Přesto to bývala uznávaná a legendami opředená hra. V oblibě ji mají zvláště skauti - lidé milující přírodu, dobrodružství, romantiku a kamarádství. Staronový mistr světa s těmito ideály spojil celý život a hrdě se k nim hlásí i ve svých šestapadesáti letech.

Mistrovský titul v seniorské kategorii jste získal po roční pauze. Jaké to bylo, vrátit se na pomyslný trůn?

Hodně těžké. Už proto, že se tam sešlo několik soutěžících, kteří na šampionátu získali medaili nebo se stali mistry světa. Třikrát se to ale zatím nikomu nepodařilo.

To ale nebyla jediná překážka…

Museli jsme se vyrovnat s nečekaným technickým problémem. Ježci, s nimiž jsme soutěžili, měli o několik desetin milimetru delší ostny. Byl obrovský problém je z klece vyjmout. Před rokem jsme to měli mnohem jednodušší. Ve tříminutovém časovém limitu vytáhli ježka z klece všichni závodníci. Ti nejrychlejší to zvládli za necelé tři vteřiny. Letos jsem ve finále potřeboval téměř pětadvacet vteřin. Soupeř na druhém místě překročil hranici jedné minuty.

Přesto jste loni své prvenství neobhájil. Co se stalo?

Doplatil jsem na svou roztržitost. Zapomněl jsem si nasadit brýle, které jsem měl v náprsní kapse. Uvědomil jsem si to až ve chvíli, kdy jsem hlavolam držel v ruce a bylo pár vteřin před startem. Než bych si brýle nasadil, bylo by po soutěži.

Býváte při závodech hodně nervózní?

A jak! Než člověk postoupí do finále, tak to ještě jde. Ale v přímém souboji o mistrovský titul se mi letos klepaly ruce. Byl jsem tak soustředěný, že jsem ani nepostřehl, že zvedám ruku jako první. Měl jsem pak veliký problém vrátit ježka zpět do klece.

Soutěžili jste s ježky pocházejícími z Německa. U nás se tyto hlavolamy nevyrábějí?

Vyrábějí, ale nejsou tak kvalitní. Nejprve se začali rozpadat ježci, potom i klece. Při mistrovstvích světa býval problém vybrat mezi čtyřiceti soutěžními ježky dvanáct funkčních kousků pro finále.

Co je zapotřebí k úspěšnému zvládnutí této disciplíny?

Především hodně trénovat. A také vědět, že ježek má dva póly - severní a jižní - a že jedna mezera v kleci je proti ostatním o několik milimetrů širší. Při soutěžích často záleží i na náhodě. Těsně před startem musíte s ježkem zatřepat. Pokud se ustálí ve výhodné poloze, může vám to hodně pomoci.

Trénujete často?

Přes rok vezmu hlavolam do ruky jen občas. Dva měsíce před mistrovstvím světa ale začínám trénovat každý den. Někdy si přivstanu ráno, jindy cvičím večer nebo přes den s dětmi v naší skautské klubovně. Obvykle ale netrénuji déle než půl hodiny. Docela z toho bolí prsty, jak se do nich ježčí ostny zapichují.

Na mistrovství světa se v jeho jedenáctileté historii vystřídaly na dva tisíce soutěžících ze čtyř kontinentů. To věhlas ježka v kleci pronikl až do Asie, Ameriky nebo Austrálie?

Tenhle hlavolam nevymyslel přímo Jaroslav Foglar. Jeho původ lze vystopovat v Číně, kde měl ovšem podobu hvězdice zasazené do hada, a v Americe, tam si ježka v kleci dokonce nechali patentovat. Autor známých Rychlých šípů ho obohatil tím, že ostnatá kovová kulička byla dutá a rozdělená na dvě poloviny, které lze rozšroubovat. Dovnitř zasadil svitek papíru s plánkem na sestavení létajícího kola Jana Tleskače.

Zahraniční soutěžící opravdu cestují do Prahy tisíce kilometrů, aby se zúčastnili šampionátu?

To by pro ně bylo příliš drahé. Obvykle se do soutěže přihlásí ti, kteří jsou právě na návštěvě v Česku. Většinou to bývají skauti nebo trampové, kteří se odstěhovali za moře, a ve své nové vlasti navštěvují skautské oddíly. Někteří evropští závodníci ale na mistrovství světa jezdí pravidelně.

Někteří nadšenci ježky v kleci sbírají. Vy také?

Mám jich okolo pětadvaceti. Tahle záliba je docela drahá. Dřevěný ježek může přijít na dvě stě korun, kovový až na tisícovku. Ze své sbírky si nejvíce cením těch, se kterými jsem vyhrál tři mistrovské tituly.

Pokusil jste se ježka v kleci sám vyrobit?

Letos jsem to zkusil poprvé. Můj ježek je součástí putovního poháru, který jsem vyrobil pro vítěze světového šampionátu. Shodou okolností jsem si ho z Prahy přivezl zpět do Hrachovce, ale jenom do příštího mistrovství.

Vy ale nesbíráte jenom ježky v kleci…

Buduji také sbírku skautských odznaků a známek. Odznaky mám převážně poválečné. Starší se těžko shánějí, drtivá většina je jich v cizině. Navíc jsou poměrně drahé. Známky sbírám doplňkově. Hlavně proto, abych dětem v oddíle přiblížil tradice, činnost nebo také styl oblékání skautů v jiných zemích.

Hltal jste jako kluk foglarovky?

Když u nás Skaut v roce 1968 obnovil činnost, byly Foglarovy knihy první, po čem jsme sáhli. Přečetl jsem je mockrát. Tehdy jsme si hromadně kupovali i ježky v kleci. Vzpomínám si, že byly k dostání dva druhy. Dřevěný a plastový, který se dal rozšroubovat. V hračkářstvích ale často nebyly k dostání, a proto jsme si je podle návodů v časopisech vyráběli sami. Také jsme se řídili příkladem Rychlých šípů. Chtěli jsme být čestní a ve všem nejlepší. Byli jsme mnohem soutěživější než jsou dnešní děti.

Jak jste se vlastně dostal ke skautingu?

Přivedl mě k němu můj otec, který byl zakladatelem skautingu v Hrachovci. Doma měl skautské kroniky a svázané časopisy, které vycházely před válkou i po ní. V dřevěné chajdě, kterou jsme si s kamarády postavili u nás na zahradě, jsme v nich občas listovali. V osmašedesátém se společně s Eduardem Konvičným stal vedoucím našeho oddílu. Jako nejstarší člen jsem mu dělal rádce a pomáhal připravovat letní tábor a hry. Nejprve nás bylo šest nebo sedm, do roka ale přibylo dalších téměř třicet dětí.

Co se vám na skautingu líbí?

Výchova k samostatnosti. Od nejmladších „vlčat“ si člověk zvyká na družinový systém, ve kterém každý má svou funkci. Někdo je rádce, jiný podrádce, pokladník nebo kronikář. Každá družina si pak pod vůdcovým dohledem připravuje vlastní činnost.

A vztah k přírodě?

Ten je automatický. Osobně uznávám skauting hlavně v přírodě. Tady v Hrachovci ji máme téměř za okny. Do klubovny v kulturním domě chodíme pouze v zimě. Na své zahradě nad vesnicí mám velké hřiště a tábořiště, kde trávíme společný čas od jara do podzimu.

Jak jste přišel k přezdívce Bam?

V osmašedesátém mi přezdívali Šrám, protože jsem byl samá modřina, hlavně z jízdy na podomácku složeném kole. Nedlouho po revoluci jsem se zúčastnil lesní školy pro vůdce oddílů. Byl tam se mnou kamarád z Rožnova pod Radhoštěm, kterému říkají Bim. Náš instruktor mi začal říkat Bam. Když pak něco potřeboval, stačilo mu zavolat: „Bim, Bam“ a my jsme splnili úkoly, které nám zadal.

Odkdy vedete skautský oddíl?

Nábor jsme s kamarády zahájili ihned po sametové revoluci. Během měsíce se do oddílu přihlásilo třicet dětí. Nejprve jsem byl vůdcem oddílu, později jsem se stal vůdcem střediska. Před rokem jsem vedení dětského oddílu předal svému nástupci Zdeňku Válkovi a stále více se věnuji old skautům, kde působím také jako krajský zpravodaj. Teď máme v Hrachovci dva oddíly. Dětský se jmenuje Šedý vlk, klub jako celek nese název Jestřáb.

Co vlastně dnešní skauti dělají?

Učí se kamarádství a zdravé soutěživosti, aby si i při měřeních sil navzájem pomáhali. V duchu hesla „skauting hrou“ si osvojují znalosti přírody a historie i skautské dovednosti. Po dvou až třech měsících členství v oddíle skládají nováčkovskou zkoušku. Musejí v ní prokázat základní dovednosti. Třeba přišít knoflík, rozeznat stromy i druhy táborového ohně, uzlovat, pracovat s nožem a sekerkou, orientovat se v terénu a jízdním řádu, pracovat s mobilním telefonem, ale také znát historii naší země a skautingu. Mezitím si vytvářejí „kápézetku“, tedy krabičku poslední záchrany, jejíž obsah se liší podle oddílů. Obvykle tam bývá okolo čtyřiceti věcí, včetně jehel, drátků, provázků, žiletky, křídy, peněz na telefon nebo dopravu, známky, prášku proti bolení hlavy, vlastní adresy a telefonního čísla pro případ, že by krabičku ztratili.

Když vyrazíte pryč, tak jedině pod stan?

Pod stan nebo na chatu. Hotely mi nic neříkají. S old skauty pořádáme ročně dva víkendové srazy. Při jarním bereme do rukou rýče a lopaty a společně s dětmi vyčistíme a opravíme studánky v okolí. Na podzim pak symbolicky ukončíme hřibovou sezonu. Vždy se ubytujeme na nějaké chatě, nejlépe v horách.

Plní skauti také bobříky? A vedou „modrý život“?

Jak který oddíl. „Modrý život“, při kterém by si skaut měl každý den vybarvit modře okénko za ranní hygienu, cvičení, slušné chování nebo dobrý skutek, naše děti vedou po celý rok. Občas se stane, že kartičky nevyplňují poctivě, zvláště ti starší. To už je ale věc svědomí a dobrého pocitu každého jednotlivce. Bobříky za třináct úspěšně složených zkoušek ze základních znalostí a dovedností Jaroslav Foglar vymyslel a použil v románu Hoši od Bobří řeky a v příbězích Rychlých šípů. Naši skauti na letních táborech loví „drápy“. Moc je to baví. Pokaždé se snaží, aby jich ulovili co nejvíce.

Je těžké odpoutat pozornost dětí od počítačů a jiných vymožeností naší doby ke skautingu?

Je to stále těžší. Když dítě do skautu jít nechce, rodiče mu to nerozmlouvají a nevadí jim, že tráví volný čas u počítače. Alespoň víme, kde je a co dělá, říkají. Rodiče nynějších školáků navíc patří ke generaci, která ve skautu nebyla, nemá k němu vztah a žije spíše spotřebně. Někteří si nás pletou s pionýrem. Jejich děti mají úplně jiné vzory a zásady než skauti. Hodně dětí nám vzala také televize. V době, kdy vysílala seriál Esmeralda, jsme přišli o padesát členů. To byla téměř polovina střediska.

Myslíte si, že Rychlé šípy mohou současným dětem ještě něco dát?

Mladším určitě. Foglarovy knihy hltají stejně dychtivě jako my, když jsme byli v jejich věku. Okolo jedenáctého roku se v nich ale něco zlomí a dobro, které v románových příbězích vítězí nad zlem, přestanou uznávat. Kdoví, možná je to tím, že příběhy Rychlých šípů jsou příliš vyhraněné. Je tam dobro a zlo, nic mezi tím.

Byl jste někdy na jamboree, které je vrcholným setkáním skautů?

Na světovém ne, ale na středoevropském dvakrát. To když se v roce 1997 konalo v Praze a o devět let později v Mariánském údolí u Brna. Pokaždé se tam sešlo na dva tisíce lidí, kteří naplnili společně prožitý týden hrami, soutěžemi a trampskou hudbou.

Na světové jamboree se nechystáte?

Rád bych, ale stojí to hodně peněz. Cesta na zatím poslední světové jamboree ve Švédsku stála čtyřiatřicet tisíc korun. Snad se na toto setkání dostanu za dvanáct let, kdy by se mohlo konat v Polsku. Kromě toho účast na světovém jamboree si nelze jednoduše koupit. Každá země může vyslat jen určený počet zástupců a členů jejich doprovodu.

Nedávno jste ve své klubovně uspořádali výstavu ke stému výročí českého skautingu. S jakým ohlasem se setkala?

Pečlivě jsme ji připravovali půl roku. Vystavili jsme staré kroniky, fotografie a mnoho jiných věcí, abychom představili svou činnost. Každý večer jsme na stěnu klubovny promítali filmy a fotky z našich akcí. Během čtyř dnů se sem přišlo podívat sto padesát lidí. Někteří přišli ze zájmu, jiní aby vzpomínali na svá skautská léta. Několik se jich do klubovny vracelo téměř každý den a říkalo, že by tady vydrželi celý týden. Po výstavě se do našeho oddílu přihlásili čtyři noví členové.

Pořádá váš oddíl nějaké hry?

Letos v létě jsme uspořádali už čtvrté zálesácké hry. Děti soutěžily v hodu oštěpem, sekerou, střelbě z luku a jiných zálesáckých dovednostech. Přesto, že jsme po vesnici vylepili plakáty, kromě členů oddílu téměř nikdo nepřišel. Mladší se styděli, ty starší už to nebavilo. Když jsme ale v předchozích ročnících pozvali skauty z okolních měst, sešlo se jich při soutěžích až osmdesát.

Neobáváte se, že skautské hnutí s takovou zanikne?

Zájem o skauting kolísá, připomíná sinusoidu. Momentálně se pozvolna zvedá. Český Junák – svaz skautů a skautek má letos o zhruba osm set členů více než před rokem. Předpokládám ale, že v příštích letech na tom budeme hůře. S přibývajícím věkem klesá počet old skautů, kteří mezi nás docházejí a pomáhají nám.

Lubomír Melichařík

• narodil se před 56 lety ve Vsetíně
• od narození žije v Hrachovci u Valašského Meziříčí
• vyučil se mechanikem-elektrikářem, vystudoval elekrotechnickou průmyslovku, po ukončení doplňkového pedagogického studia začal vyučovat budoucí elektrikáře
• svůj profesní život spojil s Integrovanou střední školou – Centrem odborné přípravy ve Valašském Meziříčí
• trojnásobný mistr světa ve vyjímání ježka z klece, krajský zpravodaj pro kmen dospělých při Ústřední radě Junáku – svazu skautů a skautek ČR
• jeho největší zálibou je skauting, ve volném čase rekreačně sportuje, pečuje o zahradu, chodí na houby, prochází se se psem

Josef Beneš