Ta už druhý rok brázdí moře a oceány. Než ji slavnostně spustili na vodu, znali on a jeho přátelé hlavně dřinu, pot a bezesné noci strávené hledáním technických řešení. Přesto pracovali zdarma, za kamarádské poděkování a dobrý pocit z toho, že pomohli zajímavé věci. 

Jste dobrodružná povaha?

Za dobrodruha se nepovažuji. Jako kluk jsem rád četl Vernea a Foglara. O moři jsem moc nesnil. Až později jsem se dostal k jachtingu a činnostem, které s ním souvisejí. Tedy k cestování, potápění a fotografování podmořského života. Cestovat jsem začal s batohem a volnou jízdenkou. Vlakem jsem projel velkou část Evropy, od Španělska po severské země. Později jsem se zúčastnil několika expedicí, například s cestovatelem Janem Trůnečkem do Indonésie a s potápěči do Mosambiku a Jihoafrické republiky.  

S tím, že byste se podílel na stavbě repliky pirátské lodě, jste zřejmě nepočítal.

Nepočítala s tím většina lidí. Ke kapitánovi Josefu Dvorskému a lodnímu konstruktérovi Danielu Roseckému se přidali jachtaři, modeláři i šermíři. Mnohé ani nenapadlo, že by se takovým způsobem mohli dostat na vodu. Hodně zapůsobil slib - za jeden den práce, den plavby.

Jak jste se přidal vy?

Kdysi jsem v Brně vyslechl vyprávění o Češích, kteří v Egyptě stavějí celodřevěnou loď. Až téměř po měsíci jsem začal na internetu hledat další informace. Stavba mě zaujala a nabídl jsem pomoc. Do patnácti minut mi odpověděli, že bych mohl pomoci vyrobit kladky.

Bylo to těžké?

Pátral jsem v německých katalozích, jak by měly vypadat. Došlo mi, že při těch vysokých cenách se vyplatí zhotovit kladky v dílně, i když budou bez atestů. Než jsem se pustil do práce, musel jsem sehnat jasanové dřevo a vymyslet výrobní postup. S přáteli jsem vyrobil čtyři sta padesát kladek v osmi velikostech. To byl můj první úkol.

V čem spočívaly ty další?

Legenda českého jachtingu Rudolf Krautschneider pokácel ve svém lese na Vysočině smrky na stěžně a ráhna. Neměli jsme je kde zpracovat. Nabídl jsem prostor u své dílny. Když kamion patnáctimetrové kmeny přivezl, obával jsem se, jak to zvládneme. Naštěstí se vždy našlo dost dobrovolníků. S pokračující stavbou úkolů přibývalo. Ve Valašském Meziříčí jsme nakonec zaplétali lana a vyráběli osvětlení, koše i kormidelní kolo. Vznikl tady také mezisklad všeho, co bylo potřeba odvézt do Suezu.    

Jak na tu dobu vzpomínáte?

Rád! Poznal jsem lidi stejného zaměření, s totožným cílem. To hodně lidí spojuje. Těšil jsem se na ně, i když bylo náročné postarat se deseti dobrovolníkům o práci. Někteří přijeli na víkend, jíní se zdrželi týden. Trávil jsem s nimi většinu času.

Byl jste u toho, když La Grace předloni v prosinci v Egyptě spustili na moře?

Pracoval jsem v dílně na dalších věcech, jimiž bylo třeba loď vybavit. Měl jsem ale předplacený telefon do Egypta. Prostřednictvím textových zpráv jsem informoval své přátele, kteří právě seděli v pražské Loděnici. Jakmile loď spustili na vodu, slavilo se nejen v Egyptě, ale i v Česku.   

První plavbu jste si přesto nenechal ujít.

La Grace spustili na moře pátého prosince. Na první plavbu vyplula o sedmnáct dnů později. To už jsem byl na palubě a pomáhal s jejím broušením, taháním plachet a vypínáním lan.

Podílel jste se také na výrobě palubních děl. Jak vypadají?

Jsou to přesné kopie historických děl, odlité z litiny, usazené na dřevěných podvozcích a s kovanými zámky a dalšími prvky. 

Prý už se z nich i střílelo.

A nejednou. Děla kvůli tomu dostala speciální statut „funkční replika“, dokládající jejich bezpečnost. Jako střelivo slouží elektricky odpalovaná pyrotechnika. Efekt je velmi věrný. I filmaři si ho oblíbili. Vypadá to, že tenhle patent jen tak neupadne v zapomnění. 

Můžete loď stručně popsat?

Je to plně funkční replika pirátské brigy z konce osmnáctého století. Má celodřevěnou konstrukci s válečným oplachtěním o dvojnásobné síle lan. Takový typ lodě se na světě vyskytuje jen ve dvou exemplářích. Na hladině mezi vazy měří necelých čtyřiadvacet metrů, právě tolik, aby byla největší z kategorie malých plavidel. Celková délka je dvaatřicet metrů, výška přes šestadvacet metrů a výtlak sto dvacet tun. Může se na ní plavit až sedmatřicet lidí, včetně pětičlenné posádky. 

Proč pluje pod nizozemskou, a nikoli pod českou vlajkou?

Je to jednodušší a hlavně levnější. Pro nizozemskou registraci stačilo vyplnit na internetu formulář, včetně poštovného zaplatit necelých padesát eur a do týdne bylo všechno vyřízené. Nizozemské úřady totiž razí zásadu, že za loď zodpovídá kapitán. České doklady přijdou na čtvrt milionu korun. Kapitán a majitel Josef Dvorský je ale patriot. Stále usiluje o to, aby česká školní plachetnice jezdila pod česku vlajkou.

La Grace znamená česky Půvabná nebo Nádherná. Je skutečně taková?

Jaroslav Foršt to vše popsal ve výpravné knize La Grace pluje. Když se na loď podívám, s přivřením očí je opravdu nádherná. Jako řemeslník ale vidím oděrky a další drobnosti, které mi vadí, protože si myslím, že by mohla být ještě hezčí.  

Už druhý rok se plachetnice plaví po moři. Kde se za tu dobu ukázala?

Zprvu jsme se plavili po Rudém moři. Loni v polovině ledna jsme zakotvili v egyptské Hurghadě. Plány, že budeme vozit české turisty a potápěče, jsme kvůli revoluci a zákazu podnikání museli přehodnotit. V dubnu loď vyplula přes Suezský průplav do Řecka, kde si prvního května odbyla svůj křest. Celou noc před touto událostí jsme na palubě montovali děla. La Grace pak zamířila kolem Peloponésu a Korfu do Itálie. Do podzimu stačila obeplout Liparské ostrovy, Korsiku, Sardinii, Elbu, Baleárské ostrovy, Španělsko, Gibraltar a Kanárské ostrovy.

Kde je teď?

Přes zimu se plaví s turisty a dobrodruhy po Karibiku. Za oceán se vydala přes Kapverdské ostrovy, první přistání měla na ostrově Svatý Vincent. Bylo to shodou okolností v den jejích prvních narozenin. Postupně obeplula Malé a Velké Antily a zamířila k Dominikánské republice, kde kvůli nátěrům trupu musela na týden z vody. Do Evropy se kvůli očekávané nepřízni počasí nevrátí dříve než počátkem června.

Vy jste s ní plul po Karibiku také. Vrátil jste se teprve nedávno.

Opustil jsem ji na ostrově Saint Martin, náležející napůl Francii a Nizozemsku. Nedošlo mi, že každý ostrov v této oblasti patří jinému státu. Proto mě překvapilo papírování spojené s celními formalitami, příjezdy a odjezdy. My v Evropské unii jsme tomu už odvykli. Ale příroda je v Karibiku nádherná a lidé přátelští. I když tradiční představu palem a bílého písku splňují jen některá místa. Zdejší oblast, to je především nepřetržitý vítr, časté lijáky, vysoké vlny a skály. Příjemné bylo také setkání s Čechy, kteří tam už delší dobu žijí.

Předpokládám, že vaše loď v přístavech budí zaslouženou pozornost.

La Grace je opravdovou pastvou pro oči. Něco takového člověk nespatří každý den. Obdivují ji také posádky lodí, se kterými se potkáváme na moři. Její krása otevírá brány po celém světě. V přístavech obvykle netuší, že tam přistaneme. Kdybychom to předem oznámili, věřím, že nás bude vítat vlajkosláva.

S La Grace jste se plavil už čtyřikrát. Jaké je to, strávit v součtu celé měsíce na pirátské lodi?

Připadá mi to jako běžný způsob život. S tím rozdílem, že člověk je na lodi vnímavější. Záhy si začne všímat každého vrznutí kotevního řetězu. Stává se z toho instinkt, který způsobí, že při jakékoli nenadálé situaci se celá posádka bleskově sejde u kormidla.

Také v jiných ohledech to zřejmě nebude jenom romantika.

Je to práce. Když se loď plaví dnem i nocí, musejí se členové posádky střídat u kormidla, obsluhovat plachty a lana a zajišťovat běžný provoz, včetně lodní kuchyně. Každý dělá, co umí. Sám dělám také dokumentaristu. Fotím, kde loď přistává a jak na ni lidé reagují. Pobyt na palubě mi jako dovolená nepřipadá, zato jako fotograf si tyhle cesty užívám. 

Mořskou nemocí netrpíte?

Za celou dobu se mi nic takového nepřihodilo. Při první plavbě jsme postupně vytáhli všechny plachty a se silným zadním větrem dosáhli neskutečné rychlosti téměř jedenáct uzlů za hodinu. Za den a noc jsme urazili přes sto sedmdesát námořních mil. Tento rekord dodnes nikdo nepřekonal. S mým synem jsme si nebyli jistí, jestli nám v podpalubí nebude špatně, ale dobře to dopadlo. Druhého dne nám kapitán řekl, že když jsme přečkali tohle, zvládneme všechno. Pak jsem se uklidnil. Myslím, že významnou roli hraje psychika. Lidem bývá špatně z toho, že pozorují sami sebe a při sebemenším náznaku zpozorní. Mořskou nemoc tím vlastně přivolávají.        

Cítíte se lépe na moři, nebo na souši?

Když jsem doma, chtěl bych být na lodi, a naopak. Člověk je nespokojený tvor toužící po tom, co právě nemá.

Ke správnému námořníkovi patří dýmka a rum. Splňujete tyto předpoklady?

Dýmku bych si dal jedině nezapálenou. A rum? Na lodi se téměř nepije. A když, tak jenom symbolicky. Určitě po vzoru anglických námořníků nefasujeme téměř litr alkoholu na osobu denně. I v Egyptě, kde je těžké ho sehnat, nám velká část zásob zbyla. Totéž se opakovalo v Řecku, kam jsem přijel se slivovicí a rumem. Když jsem odjížděl, byly láhve nedopité. Do Karibiku už jsem nic nevezl. Může za to také nebezpečná práce ve výškách a nutnost být schopen kdykoli zasáhnout.

Taková loď jistě vyžaduje pravidelnou údržbu a občasné opravy. Podílíte se na nich?

Stavba lodi byl jenom začátek. I po jejím vyplutí na moře je stále co opravovat a vylepšovat. Zanedlouho nás čeká výroba nové série kladek a malé záchranné plachetnice. Je to jen otázka peněz, abychom se mohli pustit do dalších věcí.

Byla La Grace pro vaše stolařství jedinou neobvyklou zakázkou?

Nebyla to zakázka, ale přijemná pracovní změna. Rád dělám věci, u kterých se musí přemýšlet. I když za to člověk nedostane peníze. 

Stavba další lodě se nerýsuje?

Před odjezdem do Karibiku mi volali z Barrandova. Pro film, ve kterém má hrát francouzský herec Gérard Dépardieu, chtěli kladky do napodobeniny lodi. Nedovedl jsem si představit, jak výrobu ošidit, aby vypadaly jako skutečné. Navíc je potřebovali velmi rychle, tak jsem odmítl.

Nebýt stolařem, jaké povolání byste si zvolil?

Těžko říct. Fotograf? Potápěč? Samé činnosti, které mě znovu spojují s lodí a cestováním. Nechám si je ale jako koníček. Stolařina mě baví a zajímá. Na lidech je hned vidět, jestli jsou spokojení s tím, co jsem pro ně vyrobil. Na svou práci si mohu sáhnout, často i po letech.

Věnujete se také jiným zálibám?

Jsem zahrádkář. Líbí se mi, jak se zahrada od jara do podzimu mění a kvete. Pěstoval jsem také tropické rostliny. Teď se ale věnuji spíše okrasným keřům.

Vilém Pavlica

- narodil se před 52 lety ve Vsetíně

- od narození žije ve Valašském Meziříčí

- absolvent stavebního učiliště ve Valašském Meziříčí a Střední průmyslové školy dřevařské v Bystřici pod Hostýnem

- pracoval jako stolař na údržbě budov Českých drah, mistr a vedoucí stolárny ve Vsetínské stavební, od roku 1993 majitel stolařské firmy

- několik let působil v Českém svazu ochránců přírody

- záliby: cestování, vše kolem vody, fotografování, zahrádkářství

- životní krédo: Žít.

Autor: Josef Beneš