Když začínala, někdejší šlechtické sídlo se rozpadalo před očima. Nyní, po nedávno dokončené obnově, je opět chloubou celé vesnice. Mezi zámkem a kastelánkou vzniklo silné pouto.

Čím jste chtěla být v dětství?

Neměla jsem vyhraněný směr, kterým bych se chtěla ubírat. Rozhodně jsem ale nechtěla být kastelánkou. Snila jsem o spoustě povolání včetně herečky nebo lékařky. Obvykle podle toho, který obor nebo osobnost mě právě zaujaly. Svůj zájem jsem brala všeobecně. Snažila jsem se odnést si z každého oboru něco a říkala si, že čas mi ukáže správnou cestu.

Kdy jste se rozhodla, že budete kastelánkou?

První náznak přišel v pubertě. Moje kamarádka se hlásila na místo průvodkyně v zámku Náměšť nad Oslavou. Uvědomila jsem si, že tahle práce by mě bavila, a přihlásila se na brigádu do zámku v Lysicích. A vyšlo to!

Jak na tu dobu vzpomínáte?

To se snad ani nedá popsat! Bylo to něco fenomenálního. V Lysicích se nás sešla parta mladých lidí, kteří zámkem žili. Zámek sám o sobě má úžasnou atmosféru, a oni ji dotvářeli. Přespávali jsme ve vedlejší budově a vymýšleli legrácky a drobné lumpárny. Není nad to, když se sejde zajímavé prostředí, práce, která člověka baví, a parta lidí, kteří si navzájem „sednou“.

Zajímala vás historie?

Nejvíce mě lákala historie hradů a zámků. Zvláště jejich zajímavé příběhy a pověsti včetně strašidel a dalších bytostí, které v nich vystupují. Nikdy jsem si ale nepředstavovala, že bych se historií živila.

Vystudovala jste slévárenský management. Znalosti z památkové péče jste získala mnohem později.

Slévárenský obor jsem si vybrala proto, že v kraji, odkud pocházím, působí velká strojírenská továrna. Slévárna patřila mezi její prosperující závody. Zprvu jsem plánovala, že budu pracovat ve slévárně a průvodcovství si nechám jako zálibu. V podniku jsem působila jako normalizátor a interní auditor. Moje zámecká záliba se ale nijak nerozvíjela, přešlapovala jsem na místě. Proto jsem se rozhodla studovat v Praze památkovou péči. Mezitím jsem odešla na mateřskou dovolenou. Než jsem se z ní vrátila, moje místo zrušili. Muzeum regionu Valašsko tehdy naštěstí vyhlásilo výběrové řízení na kastelána zámku v Lešné. I když je to daleko od mé rodné Vysočiny a zámek byl ve špatném stavu, považovala jsem to za velkou výzvu. A život je přece výzva a boj.

Vy jste tu výzvu přijala a uspěla. Co vlastně zahrnuje práce kastelánky?

Spíše přemýšlím nad tím, co nezahrnuje. Její rozsah je obrovský. Zvláště v zámku, jehož obnova skončila nedávno a provoz v něm není ještě zaběhnutý. Na to, abych se zabývala jen manažerskými a odbornými činnostmi, je nás málo. Proto dělám zároveň průvodkyni i uklízečku, připravuji programy a oslovuji sponzory.

Zámek v Lešné má osobité kouzlo. V čem ho vidíte vy?

V zámku jako takovém, je malý a útulný, se skromným nádvořím. Ke všemu je zasazený do přírody, takže vyzařuje zvláštní harmonii. To si pak sama pro sebe říkám: Tady je to báječné, tady bych chtěla bydlet. A živě si představuji, jak zde žily celé rody jeho majitelů.   

Vy ale v zámku nebydlíte. Žijete v sousední budově, která dříve sloužila jako konírna. Nemrzí vás to?

Ani trochu. Bydlet v zámku má své klady i zápory. Bylo by jistě příjemné chodit do práce v trepkách. Člověk se ale zároveň musí přizpůsobit provozu. Zámkem se celý den prochází lidé a vy neuděláte nic, aniž by o tom nevěděli. A pokud bydlíte v přízemí, ještě k vám zvědavě nakukují oknem, jestli máte uklizeno. Při celotýdenním provozu, kdy je zámek otevřený od rána do večera, by to znamenalo úplnou ztrátu soukromí.   

Mimochodem, kolik klíčů je ve vašem kastelánském svazku? Nepletou se vám?

Mám jich přes dvacet. Rozeznám je vcelku snadno. Všemi dveřmi jsem už prošla tolikrát, že si pamatuji, který klíč patří do jakého zámku. I když přiznávám, občas se spletu.

Působila jste tady už v době, kdy zámek procházel rekonstrukcí. Jste s ní spokojená?

Ne nadarmo se říká, že po bitvě je každý generál. V té době jsme se snažili dostat zámek do nejlepšího možného stavu. Kdybych dnes měla na opravu stejné peníze a v muzeu by mi řekli, že ji mám provést znovu, udělala bych leccos jinak. Něco bych přidala a na méně důležité věci bych nekladla takový důraz jako dříve.

Otázkou je, jestli by s vašimi představami souhlasili památkáři.

To by jistě byl tvrdý oříšek. Zámek je chráněnou památkou, veškeré zásahy musí schválit památková péče. Věřím ale, že bychom vždy našli přijatelný kompromis.

Předpokládám, že ne vždy šlo všechno jako po drátkách. Nastala někdy chvíle, kdy jste přestávala věřit, že rekonstrukci dokončíte včas?

Nastoupila jsem v době, kdy byly na obnovu zámku schválené peníze. Při následných tahanicích okolo výběru dodavatele jsem ale začala ztrácet jistotu, zda ji vůbec zahájíme. Původně jsme měli začít předloni v srpnu, potom v září. Nakonec se dělníci pustili do práce v polovině listopadu. Bylo to zničující. Kdybychom rekonstrukci včas nedokončili, museli bychom vrátit téměř pětadvacet milionů korun, které jsme dostali z evropských fondů.    

Při obnově historických staveb nebývá nouze o překvapení. Byl to také případ Lešné?

Historickou budovu ani nelze opravovat bez překvapení. V Lešné to byly například unikátní barokní podlahy, které dělníci objevili při rozebírání parket v Bílém sále. Při odkrývání omítek jsme zjistili mnoho úžasných nástěnných a stropních maleb. K zajímavostem patří také zatím zazděný suchý záchod, který ústil do bývalého vodního příkopu. Některé objevy restaurátoři zakonzervovali, aby je jednou, až budou peníze, obnovili a ukázali návštěvníkům.   

Může zámek skrývat nějaké dosud neodhalené tajemství?

To se může přihodit vždy a všude. V dohledné době ale neplánujeme zásadní rekonstrukci, která by něco dalšího objevila. I když je docela dobře možné, že se někde opřeme a propadneme se bůhvíkam. Zámek je historický objekt, který nás může kdykoliv překvapit.  

A co domněnky a legendy? Kolují také o lešenském zámku?

Traduje se, že když v sedmnáctém století patřily zámek v Lešné a hrad Starý Jičín rodu Hoffmannům z Grünbüchelu, měla je spojovat podzemní chodba. Přitom zámek byl mnohokrát odkopaný, a nikdy se žádný vchod nenašel. Kromě toho dřívější majitelé u něj nechali zřídit vcelku hluboký vodní příkop, nemluvě o trvalém prosakování spodní vody z nedaleké řeky Bečvy. Ke všemu je mezi hradem a zámkem takový výškový rozdíl, že na tajnou chodbu nevěřím. Další zajímavá legenda vypráví o plačící vodní víle, která se zjevuje, když některý z majitelů zemře.

V jakém stavu je zámecký park s množstvím vzácných stromů?

Také park loni prošel revitalizací, která vyvolala rozporuplné emoce. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu a riziku pro návštěvníky jsme museli pokácet sto dvanáct stromů. O něco více jsme jich nechali vysázet. Letos na jaře tady přibude naučná stezka. Park je nyní funkční, hezký na pohled a hlavně bezpečný a zachoval si své kouzlo. Vždyť spatřit kvetoucí rododendrony v takovém množství a barevnosti, to se člověku jen tak nepoštěstí.

Od loňského listopadu je zámek přístupný veřejnosti. Jezdí sem hodně lidí?

Jezdí, a mám z toho radost. Během dvou měsíců jsme přivítali tři a půl tisíce návštěvníků. Téměř polovina se přišla podívat, když jsme zámek poprvé otevřeli. Letošní rok jsme zahájili výstavou kamélií. Za týden si ji prohlédlo skoro tisíc lidí.

Líbí se jim tady?

Obdivují ho a oceňují, že zámek po dlouhých letech opět ožil. Zároveň přiznávají, že v jeho opravu přestávali věřit. Mnozí přicházejí spíše z nostalgie, aby si připomněli dětství, kdy sem chodili do školy nebo školky. Je zajímavé naslouchat, jak si osmdesátiletí senioři vybavují, kde jim pan farář přednášel náboženství, kde byla která třída nebo kabinet a jak to v nich vypadalo.

Má zámek šanci stát se centrem kulturního života v Lešné?

Věřím tomu a budu se o to snažit. Jaké akce budeme pořádat, to ukáže zájem návštěvníků. A také provozní a finanční možnosti našeho muzea. Ráda bych, aby se zámek stal místem, kam se lidé budou rádi vracet s jistotou, že se dovědí něco nového a zajímavého.

Zajímavý může být i váš průvodcovský výklad. Okořenila jste ho nějakou historkou?

Ráda návštěvníkům vyprávím o zdejším barokním sekretáři. Podle legendy má mít spoustu tajných schránek na cennosti a důvěrné písemnosti. Vděčným námětem je také příběh Viktora Dubského, strýce hraběte Christiana Leopolda Kinského. Tento šlechtic se rád a často věnoval hazardním hrám se všemi důsledky, které z toho plynou. 

V zámku mohou probíhat také svatební obřady. Už jste tady nějaký měli?

První svatba se uskuteční na konci dubna. Na tento rok máme zatím pětadvacet objednávek. Doufám, že mnoho dalších ještě přibude. 

Abyste splnili podmínky pro přidělení evropských dotací na obnovu zámku, musí sem ročně přijít dvacet tisíc platících návštěvníků. Jak toho chcete dosáhnout?

Zajímavými akcemi a doprovodným programem. Zámek je atraktivní sám o sobě, ale lidé chtějí být hýčkáni. Na Velikonoce připravujeme rukodělné dílny, pak otevřeme výstavu kostýmů a rekvizit ze seriálu Arabela. Nabídneme setkání veteranistů, historické vojenské ležení v parku, prázdninové noční prohlídky, na podzim malou svatební výstavu a během Adventu výstavu betlémů.

Letos jste, na rozdíl od většiny ostatních hradů a zámků, měli otevřeno i přes zimu. Bude to tradice?

Nebráním se tomu. I když zajišťovat provoz, když sem o víkendu přijdou dva lidé nebo vůbec nikdo, by bylo nehospodárné. Proto lidem nejspíše nabídneme, aby si návštěvu zámku předem objednali. Rádi jim vyhovíme.

V okolí jsou také zámek v Kuníně, štramberská Trúba a hrad Helfštýn. Budete s nimi spolupracovat?

Kdybychom se z této skupiny vyčleňovali, byli bychom sami proti sobě. Chystám se své kolegy navštívit a dohodnout se s nimi na spolupráci. V případě Helfštýna mě napadá, že bychom v parku mohli vystavit díla ze setkání uměleckých kovářů Hefaiston. 

Najdete si při svém pracovním vytížení čas i na záliby?

Na záliby mi čas opravdu nezbývá.  Snažím se hlavně skloubit práci s rodinou. Mít čas, přála bych si být dva týdny sama na pustém ostrově, daleko od lidí a všech komunikačních prostředků. Kochala bych se nádhernou přírodou a užívala bych si klidu, kterého se mi v posledních letech nedostává.

Že byste neměla žádnou zálibu? To se mi nechce věřit.

Netvrdím, že jsem v tom příliš zručná, ale ráda aranžuji květinové vazby. Snažím se do tohoto umění proniknout. Jenže to vyžaduje spoustu času, trpělivosti a odvahy zničit mnoho krásných rostlin, aby z nich vzniklo něco ještě hezčího.

Které květiny aranžujete nejraději?

Růže. I když píchají, mají tvrdé stonky, takže se s nimi příjemně pracuje. Při dobré péči také dlouho vydrží.
Pocházíte z Vysočiny.

Jak se vám líbí na Valašsku?

Zvykám si. Oblíbila jsem si místní dialekt, i když mám občas co dělat, abych mu rozuměla. Také krajina je jiná. Vysočina, to jsou nízké kopečky a plytká údolí ve větší nadmořské výšce. V Beskydech se před vámi zčistajasna objeví „krpál“, jehož vrchol ani nevidíte. Nahoře je pak úplně jiné počasí a teplota. 

Autor: Josef Beneš