VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Valašský GEN: Josef Kovařík

Vsetín /ROZHOVOR/ – Práce s dětmi jako by pro Josefa Kovaříka byla stvořená. Kromě toho, že se dětem věnuje profesně, s nimi stíhá řadu dalších věcí. Motivuje je například k hraní šachů, které on sám hraje spíše rekreačně.

20.6.2012
SDÍLEJ:

Valašský GEN: Josef KovaříkFoto: DENÍK/Iveta Barabášová

Organizujete karnevaly, jste předseda Valašského šachového klubu mládeže, učíte… Co vás táhne k práci s dětmi?

Motivují mě k tomu právě ty děti. Chci dávat dětem smysluplnou náplň činnosti, a to nejen ve škole. Ve škole je chci samozřejmě něco naučit, ale zajímá mne i rozměr volného času. Nabízím možnosti, co dělat ve volném čase. Buď s třídou, se kterou jsem v nejbližším spojení, kde jsem třídní učitel, nebo ve volném čase, třeba v tom šachovém rozměru. V šachu jsem ponořen asi sedmý rok. Ve školství působím devatenáct let.

Co vás ke školství přivedlo? Byl to váš sen odmala?

Když jsem byl malý, chtěl jsem být kuchařem, protože maminka byla kuchařka. Pak jsem chtěl být požárníkem, protože jsem chtěl zachraňovat hořící lesy. Postupně jsem zjistil, že bych asi mohl i něco studovat, velmi mě zajímala zejména čeština, náš mateřský jazyk. Přihlásil jsem se na učitelství prvního stupně základní školy. V prvním roce studia jsem zjistil, že jsem na správném místě, ve správném oboru.

Jak jste se o své budoucnosti rozhodoval po ukončení školy?

Jako čerstvý absolvent Ostravské univerzity jsem chtěl jít učit na nějakou vesnickou školu. Z ostravských sídlištních škol jsem měl poměrně velké zkušenosti. Protože jsem se zajímal, chodil na různé praxe, jezdil s ostravskými dětmi na školy v přírodě. Ale věděl jsem také, že zrovna tyto velikánské školy mne nelákají. Příliš mnoho lidí, anonymní prostředí, stovky dětí… Chtěl jsem jít spíš na menší školu, kde víceméně každý každého zná a i vztahy jsou vstřícnější, přátelštější a s dětmi toho jde více podnikat.

Začal jste tedy učit ve škole v Horní Lidči. Jak dlouho?

Dva roky. A posléze jsem zjistil, že na Vsetíně je nějaká malá škola s názvem Privátní škola s integrovaným vzděláváním. Začal jsem se o ni tedy zajímat. Šel jsem se zeptat pana ředitele Libora Podešvy, jak to vidí, jestli by nepotřeboval dalšího učitele. A on řekl, že ano, škola se teprve formovala, já vstoupil do čtvrtého roku její existence. Dnes je to ZŠ Integra Vsetín a letos slaví dvacáté výročí od svého vzniku.

Kromě toho, že působíte ve školství, o vás vím, že své aktivity rozvíjíte i v občanském sdružení Valašský šachový klub mládeže.

Je to občanské sdružení, které nemá ambici býti šachovým oddílem. Smyslem naší činnosti je všem mladým šachistům napříč oddíly či šachovými kroužky při školách vytvářet podnětné prostředí pro jejich další růst. Naši práci bych rozdělil do několika oblastí. Jedna z nejdůležitějších je ta, že každý rok děláme pět až šest celosobotních soustředění. Ta jsou přístupná všem zájemcům o šach, ale zejména těm, co mají šachy natolik rádi, že se chtějí dále rozvíjet a vzdělávat. Kromě soustředění pořádáme turnaje jednotlivců, přebory školních družstev a další akce v rámci propagace mládežnického šachu.

Jak jste se k šachům vlastně dostal?

Náš syn Matyáš byl na všechno strašně rychlý a bystrý. Oproti svým vrstevníkům byl ve všem popředu. Ve čtyřech letech už četl a byl schopen mnoha dalších věcí. Nevěděli jsme, co s ním, tak jsem ho nejdříve naučil hrát dámu. Pak jsem zjistil, že by zvládl i šachy. No a když mě v šesti letech začal regulerně porážet, tak jsem si říkal, že by bylo dobré přihlásit ho do nějakého oddílu. Jediný oddíl, který jsem znal, byla Zbrojovka Vsetín. Přišel jsem tam, že mám syna, který umí hrát šachy a že ho to baví. Začal tedy chodit na tréninky.

Hrávalo tehdy v oddíle hodně dětí?

Moc dětí tam bohužel nebylo. Matyáš byl prakticky jediný malý prcek ve společnosti několika mnohem starších kluků. V šachovém prostředí jsem začal navazovat různé kontakty, nejdřív ve Zbrojovce, pak i s dalšími lidmi, co jsem znal třeba z fotbalového prostředí. Chtěl jsem něco šachovému mládežnickému prostředí samozřejmě nabídnout i já. Protože jsem nemohl šachy učit a trénovat, nabídl jsem se právě po té stránce organizační.

Co taková organizační činnost obnáší?

Začal jsem třeba s těmi nemnoha dětmi ze Zbrojovky jezdit po různých turnajích, ale akcí opravdu nebylo moc. Troufl bych si říct, že jich bylo strašně málo. Pozvolna jsem proto začal vymýšlet, že by mohly vznikat třeba nové soutěže. Dnes jsme ve fázi, kdy jen náš Valašský šachový klub mládeže během roku pořádá nejméně deset turnajů. A k tomu ještě ta sobotní soustředění. Mimo to samozřejmě jezdíme i se žáky a mladšími dorostenci Zbrojovky po mistrovských utkáních, na přebory Moravy, republiky… Takže se prakticky každý víkend věnuji mládežnickému šachu.

Na jaké úrovni byl podle vás mládežnický šach v okrese dříve?

Nemůžu si troufnout hodnotit úroveň. Můžu jen říct, že tady zhruba před těmi šesti až sedmi roky téměř žádná mládež nebyla. Bylo jen pár registrovaných žáků v celém regionu. Když dneska řeknu, že dětí, které se věnují šachu, je u nás hodně přes sto, můžu si za tím slovem stát. Můj blízký spolupracovník, dneska předseda Regionálního šachového svazu, Vladislav Bambušek se ještě před mým vstupem do tohoto prostředí snažil organizoval přebory škol. Přijelo ale vždycky strašně málo přihlášených družstev. Dali jsme se dohromady a tyto přebory jsme začali organizovat ve velkém. Samozřejmě, že jsem zužitkovával znalosti mládežnického šachového prostředí a znalosti a kontaktů z prostředí ve školství. Naše občanské sdružení pořádá přebory škol již pátým rokem a letos se do nich zapojilo dvacet osm družstev.

Šachy přeci jen nejsou pro dnešní děti tak typická zábava, zvlášť když vezmeme v úvahu záplavu počítačových her. Čím si myslíte, že je šach přitahuje?

Troufám si říci, že záleží opravdu jen a jen na lidech. Jde o to, co chci a čeho jsem ochoten. Jak děti nadchnout a přivést, dát nějaké činnosti náboj a smysluplnost, vzbudit v dětech nadšení a zájem. Jestli někdo pláče, že nejsou děti, které by šachy hrály, tak odpovídám, že děti jsou všude. Jenom to chce je podnítit a zapálit v nich nějakou jiskru. Nářky některých trenérů, že děti nejsou, prostě nemám rád. Oddíl, který se nestará o mládež, se odsuzuje k postupnému vymření. Když nevede děti, nehledá je, starší hráči nejsou ochotni ukrojit si ze svého času, nemá je pak kdo nahradit. Všichni stárneme a umřeme. A kdo nepodněcuje žáky a nevěnuje se jim, odsuzuje svůj oddíl k pomalému, ale jistému zániku.

Od kolika let si myslíte, že by se děti měly k šachům vést?

Je to strašně individuální. Některé dítě je tak bystré, že může s šachy začínat už v předškolním věku. Ve školním kroužku na Integře teď máme dokonce chlapce, který má čtyři roky a hraje výborně. A chodí už i trénovat na Zbrojovku. Dokáže se ve svém útlém věku prosadit i mezi desetiletými. Zase je to díky tomu, že se mu věnuje jeho rodina. Šachy hraje otec, děda, starší bratr, navíc je vidět, že ho takový druh činnosti baví. Je to sice velký extrém, ale pokud do takového dítěte investuje čas rodina, trenéři, je to smysluplné už i takhle brzy. Na ZŠ Integra otevíráme šachový kroužek pro děti od druhé třetí třídy, ale není to žádné pravidlo.

V kolika letech jste zasedl k šachovnici vy sám?

Šachy jsem hrával už někdy na základce, ale tím způsobem, že jsme prostě tahali figurkami. S kamarády jsme hrávali různé deskové hry a jednou z těch her byly i šachy. Nikdy jsme se jim ale nevěnovali tak, že bychom se je učili. Nikdy jsme nehráli ani žádný turnaj. Nevěděli jsme totiž, že by něco takového vůbec existovalo. Tak jsme je prostě hráli, ale neměli jsme se je jak učit. Tahali jsme asi všichni stejně blbě, takže moc dobře hrát je neumíme ani dnes. Ale bavilo nás to.

Takže jak by dnes vypadala vaše hra s někým z dnešní šachové omladiny?

Moc bych si netroufal se s nimi měřit. Tedy s těmi, co už trochu trénují a hrají. Rozhodně by bylo málo těch, se kterými bych dokázal hrát vyrovnanou partii. Šachům se věnuji opravdu po všech ostatních stránkách, ale na učení hře samotné už je docela pozdě. Působím i jako šachový rozhodčí, dříve jsem působil jako rozhodčí ve fotbale. V mnohém je to podobné, v mnohém však naprosto rozdílné. Řády, směrnice a pravidla se dají naučit. Jen fotbalové hřiště jsem vyměnil za šachovnici. A to, jak potom rozhodčí řídí utkání či turnaj, je spíše už záležitost osobnosti člověka, než to, aby byl skvělý šachista.

Jako aktivního hráče vás tedy nelákají žádné turnaje nebo soutěže?

Já jsem rekreační šachista. Jako aktivní hráč se turnajů neúčastním. Rád na turnaje jezdím, moc mě to všechno zajímá. Fandím organizátorům velkých akcí, strašně rád pro mládež akce sám připravuju a organizuju, ale jako aktivní hráč za šachovnici neusedám. Jsem sice jako aktivní hráč registrován, ale jen z toho důvodu, abych byl členem oddílu. Abych třeba v případě nějaké velké marodky nastoupil na poslední desku v utkání družstva a neměli jsme tam kontumační výsledek. Zatím jsem byl nucen nastoupit dvakrát – a dvakrát jsem prohrál.

Je nějaký rozdíl mezi rozhodčím ve fotbalu a šachu?

Obrovský rozdíl je v prostředí. Na fotbale jsem skoro každý víkend poslouchal ty nejhorší a vulgární projevy, které mnohé „fanoušky" a návštěvníky fotbalu napadaly a napadají stále. Oproti tomu jsou šachy oáza klidu a pohody. Nikdo nikomu nenadává, na turnajích i soustředěních panuje velmi příjemná atmosféra. Všichni to dělají proto, že chtějí a baví je to. A také je to samozřejmě i o vztazích mezi hráči a také mezi oddílovými a svazovými funkcionáři. Ty v šachovém prostředí jsou určitě kultivovanější.

S šachy máte spojený celý život. Dají se jejich pravidla přenést právě do reálného života?

Šachy, to je taktika a strategie. A také dovednost umět zahájení, vést střední hru a uplatnit znalost koncovek. Myslím si, že pro všech těchto pět rozměrů lze v životě nalézt paralelu. Strategie je vlastně dlouhodobý záměr. Uvažování o tom, jakým způsobem se budu snažit partii vést, jaký plán hry připravím. Zároveň však musím počítat s tím, že i soupeř bude chtít naplnit nějakou svoji strategii. Taktika je nějaký okamžitý nápad a spočítání si nějaké rychlé kombinace tří čtyř tahů třeba. Nestačí ale být dobrý jen v taktice. Pokud neumím přemýšlet strategicky, nemůžu být ještě úspěšný šachista. Musí to být spojité nádoby.

Jak je to s těmi dalšími typickými znaky hry?

Že se šachista musí naučit nějaké zahájení, je úplně stejné jako třeba to, že se každý z nás musí naučit násobilku. Bez násobilky se v životě neobejdeme. Když děti říkají, že ji nebudou potřebovat, tak za pár týdnů či měsíců zjistí, že ji samozřejmě potřebovat budou. Když se ji nenaučí opravdu mrskat a naučí se ji jen tak, že za pět šest vteřin si spočítají výsledek na prstech, zjistí, že pak nebudou časově stíhat. Proto se šachisté učí zahájení. Jednak z časových důvodů a jednak proto, že na každé zahájení existuje samozřejmě mnohá odpověď soupeře – a potom už se to rozvíjí obrovskou geometrickou řadou. Když ty odpovědi nebudu znát, nebudu na ně umět správně zareagovat, můžu být zaskočený hned v úvodu partie. Potom třeba i zjistím, že už stejně moc nemá smysl ve hře pokračovat, protože se mi partie pomalu, ale jistě hroutí pod rukama.

A co střední hra a koncovka?

Střední hra, to je vlastně život. Život naší partie, stejně jako život náš, lidský. To, jak žijeme, současnost. Žijeme-li smysluplně, naplňuje nás to. Žije-li smysluplně střední hra na šachovnici, mám slušnou naději v utkání uspět. No a koncovky? Když chci vyhrát šachovou partii a mám obrovskou převahu, ale nevím, jak ji zužitkovat, tak mi to taky k ničemu není. A když chci v životě dotahovat něco do konce, musím mít a znát jasný cíl a směřovat k němu.

Říkal jste, že se každý víkend věnujete šachům. Co kromě toho? Máte vůbec ještě nějaký volný čas?

Chodím plavat. A jsem cykloturista. Velice rád jezdím na kole a ještě mnohem víc mě to baví, když jedu s nějakou skupinou. Byť jsou to děti, které jedou pomalu. Možná by to jiné dospělé otravovalo, mě to neotravuje. Baví mě pořádat společné cyklovýjezdy se žáky, které učím. Kromě těchto pohybových aktivit rád čtu. Samozřejmě bych chtěl číst víc, než stačím. Ale v létě to většinou hodně doháním. A pochopitelně se snažím věnovat své rodině. Snažím se náš život sladit i se šachovým a školským prostředím. Jsou akce, kdy v létě jedeme na šachový turnaj jako rodina, táta, máma, dva kluci, a máme to jako rodinnou dovolenou. Matyáš hraje šachy, přes den všichni jezdíme na kole a takto se dá léto krásně využít. Šachových turnajů je v červenci a srpnu po celé republice i v zahraničí dost.

Vaše manželka šachy hrát umí?

Šachy nehraje. Ale ví, která figurka je která, ví, která jak tahá. Zahraje si třeba občas s mladším synem Kryštofem. Takové ty šachy, na které se samozřejmě Matyáš nemůže dívat, protože by umíral. A mne vždycky potěší a hřeje u srdce, když si někdo i s malou znalostí dokáže šachové figurky postavit a hrát. Takže celá naše rodina šachy umí. Vlastně ne. My tři víme, jak tahat figurkami po šachovnici. A Matyáš umí šachy hrát.

Josef Kovařík

• narodil se před 43 lety ve Vsetíně
• je vedoucím Valašského šachového klubu mládeže, zástupcem ředitele a učitelem na Základní škole Integra ve Vsetíně
• vyučuje český jazyk, matematiku, některé roky tělocvik a vlastivědu
• svůj život zasvětil práci s dětmi. Ve školství se pohybuje již devatenáct let, šachu se věnuje sedm let
• dříve byl rozhodčím ve fotbale, zastával také pozici funkcionáře v krajském fotbalovém svazu
• záliby: plavání, cykloturistika, čtení knih, šachy, rodina
• životní krédo: Nejsem tu sám pro sebe. Nabízím vám.

Autor: Iveta Barabášová

20.6.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.

Muž v kontejneru? Bez telefonu by zemřel, varuje vedoucí z Biopasu

Silný nárazový vítr „sfoukl“ přívěs do kolejiště
5

Silný nárazový vítr „sfoukl“ přívěs do kolejiště

AUTOMIX.CZ

Exoti na prodej: O těchto autech jste určitě nikdy neslyšeli. Ale můžete je mít

Přijde vám, že je aktuální vozový park na našich silnicích poněkud uniformní a nudný? Nezoufejte. Stačí si otevřít nějakou velkou celoevropskou inzerci, zadat jako značku „jiné“ a už se na vás hrne přehršel bizarních a zajímavých aut, která na silnici jen tak nepotkáte. My jsme vybrali šest z našeho pohledu nejzvláštnějších.

Kurzy Matteo pomohou lidem najít práci

Diakonie Valašské Meziříčí spustila novou službu Matteo. Jedná se o tréninkové pracoviště pro lidi se zdravotním a sociálním znevýhodněním. Nabízí výukové programy zahradník a údržbář, cukrář, pomocný a administrativní pracovník, pomocný kuchař, pomocný pracovník v prádelně a uklízeč. Účast na kurzech je bezplatná.

Skalpy na ME? To je, jako kdyby čeští fotbalisté porazili Brazílii, tvrdí Titkov

S menšími komplikacemi v podobě absence reprezentantů, ale podle plánu pokračují v přípravě na druhou pošampionátovou část sezony extraligoví házenkáři Zubří. Aktuálně o skóre druhý celek extraligy již absolvoval kondiční soustředění, sehrál první přípravný duel s Hlohovcem a dnes odstartuje dvoudenní přípravný mezinárodní turnaj.

Dvacáté čtvrté kolo soutěže O nejkrásnější svatební pár Deníku pro rok 2017

FOTOGALERIE / Prsten za 15 tisíc korun od zlatnického mistra Zbyňka Zimčíka z ateliéru Filip v Uherském Hradišti a dva krásné romantické pobyty v hotelech Starý zámek Napajedla a Spa hotel Lanterna. Právě o tyto atraktivní ceny se hraje v dalším ročníku oblíbené soutěže Svatební pár Deníku.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT
>