Jak se aktivní rozhodčí od Šumperku dostane na Valašsko?

Dalo by se říci, za vším hledej ženu. Mé první manželství skončilo rozvodem a já se v roce 1993 vydal za svou tehdejší láskou do Rožnova pod Radhoštěm. I když tento příběh záhy skončil, už jsem se zde ale usadil.

Ve fotbale jsi prošel téměř všemi funkcemi, ale předpokládám, že na počátku byla kariéra aktivního hráče?

Samozřejmě. Když to tak spočítám, tak jsem coby aktivní hráč prožil hezkých 33 let. Během této doby jsem měl dvě vážnější zranění nohy. Nejvyšší soutěž jsem hrál krajský přebor v LP Šumperk. Již tehdy jsme hrávali proti Valašskému Meziříčí, Karolince či vsetínskému MEZu.

Proč se z tebe stal ještě před třicítkou fotbalový rozhodčí?

Trošku tomu pomohlo v roce 1987 zranění kolena. Začal jsem se rozhodovat mezi trenérskou činností nebo kariérou rozhodčího. Navíc jsem pracoval v kolektivu, kde bylo několik zkušených sudích a ti mě pomaličku zpracovávali na tuto funkci. Bylo prakticky rozhodnuto. Svůj první zápas jsem pískal ve svých 27 letech. Sice jsem ještě v té době aktivně hrál, ale dalo se to skloubit. Jeden den jsem hrál, druhý den jsem pískal.

Za jak dlouho ses z okresní úrovně vypískal dejme tomu na republikovou úroveň?

Trvalo mi to zhruba osm let. Touto cestou si musí projít asi každý rozhodčí. V době, když jsem se přestěhoval na Valašsko, tak jsem již pískal divizi. A tím se stalo, že když jsem zde přišel, tak mě vlastně valašský fotbalový národ vůbec neznal. Tu cestu do divize jsem si vypískal na Šumpersku. K tomu se váže jedna hezká vzpomínka. V roce 1994 jsem v sobotu dopoledne pískal divizi a odpoledne jsem měl volno. Tehdejší OFS Vsetín mě proto delegoval na zápas čtvrté nebo třetí třídy do Loučky. Již když jsem tam přijel v obleku, vzbudil jsem pozornost. A po zápase mě tamní předseda klubu poplácal po zádech a říkal: Na začátečníka jsi pískal celkem dobře.

Jako hlavní rozhodčí jsi to dotáhl až do druhé ligy?

Od roku 1996 jsme odpískal ve druhé lize 12 zápasů. Na lajně jsem byl v té době čtyřicetkrát. V té době bylo zvykem, že hlavní rozhodčí z druhé ligy mávali první ligu. Tady mám za sebou více než padesát zápasů.

Z těch nejlepších rozhodčích se postupem času stávají fotbaloví delegáti. Byl to i tvůj případ?

Svou roli v tom sehrál také i věk. Po vypršení věkového limitu jsem měl možnost jít na okresní úroveň, to jsem ale nechtěl. Stal se ze mě fotbalový delegát. Ten má především hodnotit výkon rozhodčího a dávat mu známku. Hodnocení sudích potom znamená jejich případný postup či sestup do nižší soutěže.

Funkci delegáta coby komisaře pro mladé rozhodčí chápu, ale někdy na okresní úrovni vidíme, že svaz nominuje na zkušené, třeba 70 ti leté rozhodčí také delegáty?

Ve většině případů tam jsou nominování z důvodu rizikovosti zápasu. Pokud se tam hraje nějaké vyhrocené derby, je tam lepší, když tam jsou na to dva. Ale přiznávám, že v řadě případů je přítomnost těchto delegátů zbytečná. A oddíly právem naříkají, že musí platit cesťáky.

Od letošního roku jezdíš coby delegát na první a druhou ligu. To už je o něčem jiném, že?

V první lize na zápasy jsou dva delegáti. Jeden je tzv. technický a ten druhý má na starost rozhodčí. Technický delegát se věnuje bezpečnosti zápasu, spolupracuje s pořadateli, koriguje činnost policie či zdravotníků. A také si více všímá hlediště.
Delegát na rozhodčí má na starost ohodnotit výkon trojice sudích. V obou funkcích jsem již letos působil. V první lize jsem byl v této funkci zatím desetkrát, ve druhé celkem šestkrát.

Jak vypadá takový den, když vyrážíš třeba na Slavii Praha, kde jsi byl v závěru července na zápase proti Jihlavě?

Zápas měl výkop v 18 hodin, takže jsem ráno vyrazil do Prahy. Obvykle to dělám za 4 hodiny. Podle situace na dálnici. Na stadionu musíme být spolu s rozhodčími dvě hodiny před výkopem. První, co následuje, je porada všech zainteresovaných: hlavní pořadatel, zástupce policie, hasičů, vedoucí družstev. Během ní se prakticky domluví spolupráce. V průběhu přestávky do šatny k rozhodčím prakticky nechodím. Pokud se nevyskytnou nějaké mimořádné události na hřišti nebo v hledišti.

A co po zápase, koná v případě vítězství domácích velká hostina?

Tak to není. Na prvoligové úrovni je takový zápas velkou společenskou událostí, takže bývá zvykem, že pořádající klub všechny rozhodčí a delegáty pozve na večeři a kávu. Bez ohledu na výsledek. Ještě ale předtím musím provést s rozhodčími rozbor zápasu a oznámkovat jej. V lize je stupnice od 5 do 10 a hodnotí se po půl bodech. Desítka se dává pouze na teoretické úrovni, myslím, že se to ještě nestalo. Dobře zvládnutý zápas se hodnotí tak mezi 8 – 8,5 body.

Práce delegáta končí hodnotící zprávou?

Je to tak. Ihned po zápase dostaneme od pořadatelů na DVD záznam o utkání. Po návratu domů musím z tohoto záznamu vystříhat kritické momenty zápasu, které následně popíšu ve zprávě a elektronickou poštou jej pošlu komisi rozhodčích. Tím pro mě končí zápas.

V první lize už působíš, neláká tě cesta do evropského fotbalu?

Musím přiznat, že funkce delegáta v Evropě je hodně závislá na velmi dobrých jazykových dovednostech. Tady mám deficit. Takže jsme spokojený na úrovni první ligy. A tady bych se chtěl udržet co nejdéle. To je zatím pro mě meta nejvyšší, rozhodně neplánuji, že bych se ucházel o funkci mezinárodního delegáta.

Dlouhou dobu jsi také pracoval jako funkcionář na krajské úrovni, především v komisi rozhodčích. Kde jsou největší problémy?

Je všeobecně známo, že nám rozhodčí na nejnižší úrovni chybí. Rozhodčí nám stárnou, není výjimkou, že zápasy řídí 70 ti letí sudí a i starší. Přichází sice mladí kluci, ale ne všichni vydrží. Na počátku to mají hodně těžké. Pravidla dneska zvládne každý, ale zápas je již o něčem jiném. Zvláště v těch nejnižších třídách si vyslechnou na svou osobu hodně. A to je jeden z důvodů, že to po čase vzdají. Navíc jsou to většinou studenti, nemají tolik času, takže po dvou, třech letech skončí. A není to jenom o penězích, které si vypískají.

V poslední době se také angažuješ v rožnovském fotbale, kde děláš předsedu klubu. Jaká je jeho budoucnost?

Situace v Rožnově pod Radhoštěm je kritická. Problém vznikl někdy před deseti lety, kdy se vytvořil 1. Valašský FC s.r.o. Pod touto hlavičkou se hrají soutěže. Fotbalový klub FC Rožnov jako občanské sdružení je stoprocentním vlastníkem 1. Valašský FC s.r.o. Druhý problém nastal v letošním roce změnou loterijního zákona. A obchodní společnost nemá podle závazných podmínek MŠMT žádný nárok na případné dotace, ty může dostat jen občanské sdružení. A kdybychom přepsali soutěže na FC Rožnov, zase bychom museli hrát od nejnižší třídy. Navíc nelze převést práva obchodní společnosti na občanské sdružení. To stanovy FAČR neumožňují. Navíc nám zmiňovanou změnou loterijního zákona odešel strategický sponzor.

Tak bude na městu, aby rožnovskému fotbalu pomohlo?

Od města jsme dostali na provoz 75 tisíc korun a dalších 33 tisíc na provoz tělocvičen. A to je vše. Nás ročně stojí jen provoz umělé trávy minimálně sto tisíc korun. Pro porovnání – zastupitelé Valašského Meziříčí se usnesli ročně přispívat na provoz fotbalového areálu 1,6 milionu korun a podepsali budoucí smlouvu o převodu tohoto sportovního zařízení do majetku města, čímž dali jasně najevo, že se o nejmasovější sportovní základnu ve Valašském Meziříčí postarají a pro své sportovce vytvoří podmínky pro jejich činnost. Bohužel v našem Rožnově je prioritou činnost hokejového oddílu, možná ještě ochrana kuňky žlutobřiché a chřástala polního… Fotbal nikoho nezajímá. Podle známé filmové hlášky: Dávám fotbalu v Rožnově jeden rok…

Jaroslav Kubíček

• se narodil před 52 lety v Šumperku
• ve fotbalové kariéře to dotáhl až do krajského přeboru
• po skončení aktivní činnosti se stal fotbalovým rozhodčím a odpískal více než tisíc zápasů
• po skončení věkového limitu přešel do funkce fotbalového delegáta a v současné době vykonává tuto funkci v Gambrinus lize
• mimo jiné je také předsedou fotbalového klubu v Rožnově pod Radhoštěm
• pracuje na MěÚ v Rožnově pod Radhoštěm

Autor: Vladimír Štěpán