V seriálu Valašský GEN vám dnes představujeme etnoložku a českou zástupkyni v hodnotitelské komisi UNESCO Evu Románkovou

Do seznamu světového kulturního dědictví: odzemek, modrotisk

Když jí člověk naslouchá, musí před ní v duchu smeknout. Je obdivuhodné, co všechno ve svých osmadvaceti letech zvládne a s jakým nadšením to dělá.

Vystudovala jste etnologii. Jak jste se k tomuto oboru dostala?

Nepřímo mě k ní přivedli rodiče. Tatínek mě odmalička brával každou neděli do Valašského muzea v přírodě. Byl to náš rodinný rituál. V pěti letech jsem začala tancovat v souboru Radhošť. Láska k folkloru mě dodnes neopustila. Od šestnácti let jsem v muzeu pracovala jako průvodkyně, pomáhala při festivalech a etnografických pořadech. Prakticky jsem tam vyrostla a prožila mnoho důležitých okamžiků svého života. Když jsem se před maturitou rozhodovala, čím budu, žádná jiná volba nepřipadala v úvahu.

Čím vás etnologie přitahuje?

Každý národ nebo etnikum si podle potřeb, založení a geografických podmínek vytváří vlastní kulturu. Svět tak připomíná obrovskou louku plnou květin. Každá má jinou barvu a jinak voní. Objevovat je představuje velké dobrodružství. To platí pro jiné světadíly stejně jako pro sousední vesnici.

Takže se nesoustředíte jen na českou kulturu?

Od studentských let se zajímám o lidovou kulturu svého rodného Valašska. Od dětství mě ale přitahovala kultura domorodých obyvatel Severní Ameriky, a nebyl to zrovna Vinnetou. Zatímco mé vrstevnice četly dívčí romány, já jsem byla zahloubaná do historie indiánských válek. Když jsem se pak rozhodovala pro vysokou školu, pražská katedra mimoevropské etnologie byla silným lákadlem.

Praktičnost ale nakonec zvítězila nad sny. Vystudovala jste etnologii.

A svého rozhodnutí nelituji. Ostatně, příležitost poznat indiánskou kulturu jsem měla během studia anglistiky a amerikanistiky. Moji pedagogové se kromě dějin zabývali současným postavením severoamerických domorodců a jejich literární tvorbou. Jejich zásluhou jsem osobně poznala významné indiánské umělce, například Tomsona Highwaye, kanadského dramatika z kmene Cree, nebo slavného fotografa z rezervace Laguna Pueblo Lee Marmona.

Dalším vaším oborem je angličtina…

O svém zaměření vždycky říkám, že je to „něco od srdce a něco praktického“. Angličtina je to praktické. Její znalost je nenahraditelným nástrojem mé práce. Otevřela mi nejedny dveře. Mladým lidem doporučuji, ať dělají cokoliv, aby studium jazyků nepodcenili. Člověk nikdy neví, kdy dostane jedinečnou příležitost. Bez jazykových znalostí je pak ztracený.

Začala jste psát česko-anglický terminologický slovník etnologie. Proč?

Často překládám stručná shrnutí článků pro Národopisný věstník a jiné odborné publikace. Některá slova a jejich spojení, jako „kramářská píseň“ nebo „kůlová konstrukce vypletená proutím a vyplněná mazaninou“, se na středních ani vysokých školách v hodinách angličtiny neučí. Dost jsem se nad tím natrápila. Tak jsem si řekla, že zjednoduším situaci sobě, kolegům i překladatelům, kteří si s odbornou terminologií většinou vůbec nevědí rady. Etnologie zahrnuje všechny oblasti lidského života, od sociální kultury, zvykosloví, obživy, řemesel a zemědělství, až po oděvy a umění. Takže to asi bude úkol na mnoho let, ne-li na celý život. Chci postupovat po věcných celcích, aby odborná obec nemusela čekat tak dlouho.

Několik let jste pracovala ve Valašském muzeu v přírodě. Co jste tam měla na starost?

Zprvu jsem se zabývala výzkumem současné sociální a duchovní kultury jižního Valašska. Potom jsem působila jako kurátorka sbírky textilu a garant Dřevěného městečka. Moje práce spočívala především v péči o kroje a další textilie, kterých má muzeum na dvacet tisíc kusů. Jako garant jsem měla na starost odbornou péči o areál, zvláště o expozice. Zároveň jsem psala texty pro průvodce, konzultovala opravy a stavební zásahy s technickým oddělením a dohlížela, aby vzhled Dřevěného městečka odpovídal potřebám muzea a nepodléhal komerci.

Troufla byste si sama ušít lidový kroj?

To bych nezvládla. K ušití kroje je třeba mnoha odborných znalostí a schopností. Sním ale o tom, že si některé krojové součásti ušiji. Když si odmyslím krajky, bude nejjednodušší začít spodním prádlem, tedy košilkou a sukní. Ani fěrtoch by nemusel být příliš těžký.

Proč jste ze skanzenu odešla?

Zastupovala jsem za kolegyni na mateřské dovolené. Bylo jasné, že jakmile mi skončí smlouva, budu nejspíše muset odejít. A v Národním ústavu lidové kultury ve Strážnici se právě uvolnilo stálé místo. Rozhodla jsem se odejít, protože pracovních příležitostí v našem oboru je poskrovnu. Odchod z muzea jsem doslova oplakala, byla to práce mých snů. Ale život jde dál. Teď se těším na nové výzvy, které mi práce ve Strážnici přinese.

Vztahy s muzeem jste ale nepřerušila…

Jako členka Muzejního spolku mám v plánu působit tam nadále jako dobrovolník, především při pořadech pro veřejnost. Kromě toho Národní ústav lidové kultury s Valašským muzeem v přírodě spolupracuje. Jistě se tam občas vypravím i na služební cestu.

Skanzenů a muzeí v přírodě je u nás několik. Je ten rožnovský něčím výjimečný?

Výjimečný je zvláště pro Rožnovany, kteří ho vždy považovali za „své“ muzeum. Příznivé ohlasy ale můžete slyšet ze všech koutů republiky. Je to nejstarší skanzen ve střední Evropě a největší v Česku. Žádné jiné muzeum tohoto typu u nás nenabízí lidem tak pestrý program. Díky velkému množství peněz z Norských fondů a jiných grantů tady v posledních letech vznikla spousta nových věcí. Zatímco jiná muzea strádají, to rožnovské vzkvétá. Snad při tom zůstane i poté, co se evropské kohoutky zastaví.

Eva Románková

Ve Strážnici působíte čtvrt roku. Našla jste tam svoji parketu?

Pracuji v oddělení nehmotné kultury. Nová práce mě může obohatit v tom, že působím v kraji, jehož kulturu jsem neznala. Navíc mnoho věcí tady dělají jinak, než je zvykem v muzeu.

Stala jste se zmocněnkyní spolupráce s UNESCO. Co tato práce obnáší?

Jmenovala mě tam Česká národopisná společnost. Vrcholem ročního působení byla cesta do Indonésie, kde jsem se loni v listopadu jako členka mezinárodní kolegia podílela na posuzování návrhů na zápisy do světového seznamu jevů nehmotné kultury, vyžadujících naléhavou ochranu. Jsou to obyčeje, kterým hrozí zánik, a státy si je přejí zachovat. Ze dvaačtyřiceti nominací, které jsme hodnotili, mezivládní výbor vybral k zápisu třetinu.

Česko žádný návrh nepodalo?

Do této skupiny ne. Jízda králů z jihovýchodní Moravy se ale úspěšně ucházela o zápis do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva. Její nominaci odborníci označili za jednu z nejlépe připravených a na seznam ji napsali. Rýsuje se i další možnost. Tanečníci odzemku na Valašsku usilují o jeho zápis do národního a následně i světového seznamu. Nebude to jednoduché, ale pokud se spojí s odzemkáři na Slovensku a v Polsku, mohou mít naději. Osobně bych tam zapsala například výrobu modrotisku. Tohle řemeslo u nás provozují jen dvě rodiny, v celé Evropě se prý výrobci dají spočítat na prstech jedné ruky.

Zajímáte se také o hmotnou kulturu?

Pracovat ve Valašském muzeu v přírodě a nevšímat si hmotné kultury dost dobře nejde. Je to další významná část mého etnologického poznání.

Co soudíte o snaze získat ochrannou známku pro valašský frgál?

Obdobné snahy jsou v naší globalizované době, kdy si každý přivlastňuje, co se mu zlíbí, pochopitelné. Je důležité, aby si lidé uchovávali hodnoty, které jim „patří“. Snahy o získání ochranných známek pro místní nebo regionální výrobky podporuji. Až na ten „frgál“, kterým na Valašsku původně označovali nepodařený vdolek. Tento výraz nemám ráda a neužívám ho. I když uznávám, že proti vdolku je lépe rozpoznatelný.

Co pro vás znamená Valašsko?

Domov, do kterého se ráda vracím, ať cestuji kamkoliv. Ten čas ještě nenastal, ale doufám, že jednou se tady usadím. A třeba se i vrátím do Valašského muzea v přírodě.

Máte tady nějaké zvláště oblíbené místo?

Okouzlily mě Velké Karlovice. Krajinou, původní architekturou i uměleckým podhoubím, které dalo světu mnoho významných osobností a krásných děl. Ráda se tam procházím, prohlížím si okolní stráně a přemýšlím, kde by se moje budoucí chaloupka nejlépe vyjímala.

Eva Románková

Jakou profesi byste si vybrala, kdybyste se nestala etnoložkou?

Určitě bych byla profesionální tanečnicí. V dětství jsem toužila stát se baletkou. Vyžít bych se mohla i v jiných tanečních žánrech. Baví mě flamenco, jehož kurzy jsem navštěvovala během studia v Brně. Líbí se mi, že je to sólový ženský tanec, k němuž není třeba partnera a lze se vyjádřit sám za sebe.

Na Valašsku působilo mnoho významných etnologů. Stal se někdo vaším vzorem?

Mé chápání etnologie ovlivnili emeritní ředitel Valašského muzea v přírodě Jaroslav Štika a další významná osobnost Jiří Langer. Ten mi nedávno vyprávěl, jak v padesátých letech chodili na terénní výzkumy v oblasti Kopanic. To, co prožívali, my už nepoznáme. Doby, kdy etnolog vzal batoh, vydal se pěšky přes celou Moravu a za pohrabání sena se navečeřel a přespal ve venkovské chalupě, jsou nenávratně pryč. Za svého největšího učitele ale považuji Daniela Drápalu. Jako muzejní kolega, vysokoškolský učitel a předseda České národopisné společnosti si mě doslova vypiplal. Dal mi příležitosti, abych to, co mě naučil, zúročila.

Máte nějaký nesplněný etnologický sen?

Ráda bych prozkoumala sociální pozadí nošení kroje na Rožnovsku ve dvacátém století. Na jeho počátku se uskutečnilo několik významných akcí, například otevření Valašského muzea v přírodě v roce 1925, spojené s festivalem Valašský rok. Tyto události na delší dobu určily krojovou módu. Podobu krojů změnily také folklorní soubory a lidé, kteří je spontánně nosí při slavnostních příležitostech. To vše bych ve své práci chtěla zachytit.

Co děláte ve volném čase?

Volný čas souvisí s mou profesí, při které často a ráda cestuji. Když stojím s kufrem na nádraží, cítím, že jsem to opravdu já (smích). Poté, co jsem se přestěhovala do Strážnice, můj život se výrazně zklidnil. Více čtu, chodím na procházky a tancuji s kamarády z folklorních souborů. Po předchozích dvou hektických letech tak trochu odpočívám.

Když jsme u cestování – máte raději severní nebo jižní kraje, moře nebo hory?

Na tom až tak nezáleží, líbí se mi všude. Ale přiznávám, že když je zima jako ta letošní, ráda utíkám někam do tepla. Listopadový pobyt v Indonésii byl v tomto ohledu výborný. I když jsme tam celých osm dnů pilně pracovali.

To jste tuhle ostrovní zemi asi moc nepoznala…

Byli jsme na ostrově Bali. Přestože je hodně turistický, hostitelé nám připravili etnologický zážitek, který byl pro mě z celého pobytu nejsilnější. Členové komunity Gayo předvedli svůj tanec saman, který mezivládní výbor právě zapsal na seznam nehmotné kultury vyžadující naléhavou ochranu. Předtím jsme ho rok mohli posuzovat jen z videa a písemné dokumentace. Když jsme tanec spatřili na vlastní oči, byli jsme rádi, že jsme ho k zápisu doporučili.

Přes dvacet let jste se aktivně věnovala folkloru. Pokračujete v tom?

Tančím jen příležitostně. Třeba když soubory chystají slavnostní vystoupení, do kterého se má zapojit „stará garda“. Přestože jsem to neměla v plánu, začala jsem tancovat i ve Strážnici. Kolegyně mě přivedla do souboru Vracovjan ve Vracově. Tak se teď učím kyjovské skočné a podobné tance. To už ale spíše pro zábavu.


Eva Románková

• narodila se před 28 lety ve Valašském Meziříčí
• od narození žila v Rožnově pod Radhoštěm, od loňského podzimu bydlí ve Strážnici
• vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor etnologie a angličtina
• dva roky pracovala ve Valašském muzeu v přírodě jako kurátorka textilu a krojů, nyní jako výzkumný pracovník Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici
• od šesti let působila jako tanečnice střídavě ve valašských folklorních souborech Radhošť a Soláň v Rožnově a ve slovenském souboru Poľana v Brně
• další záliby: cestování, vycházky a domácí práce
• životní krédo: Nikdy neposuzujme druhé, když sami neprožijeme jejich život.

Josef Beneš