Valašský GEN: břišní tanečnice Marie Vaštáková

Jak vzpomínáte na své taneční začátky?

Začínala jsem někdy v roce 2000 nebo 2001 ve Zlíně v taneční škole Layly Abdel. Byla to jedna z prvních škol v České republice.

Orientální tance tehdy zřejmě nebyly moc obvyklé. Co vás k nim přivedlo?

Dostala jsem se k tomu tak nějak náhodně přes práci. Asi sedm let jsem pracovala ve Zlíně jako účetní. Kamarádky chodily po práci na kurzy, a když jsem neměla co dělat, přidala jsem se k nim. Kamarádka mě jednou vzala s sebou do tanců a už první hodinu jsem si zaplatila kurzovné. V tu první hodinu mě to tak chytilo, že jsem u toho zůstala.

Kdy jste se rozhodla, že kurzy sama i povedete?

Osobně bych si sama nedovolila kurzy vést. Vždycky jsem snila o tom, že bych chtěla učit děti, dospělé a věnovat se pohybu, tanci. Že by to ale byl přímo orientální, jsem neplánovala. Vždy mě bavil jakýkoliv moderní tanec, gymnastika nebo balet. S učením jsem začala až díky tomu, že mě oslovila sama lektorka, která školu vedla. A tím to vlastně začalo.

Vzpomínáte si na svou první hodinu, kterou jste vedla?

První hodinu jsem vedla ve Zlíně. Bylo to těžké. Tanečnice mě oslovila s tím, že jestli chci učit, mám na druhý den přijít, nachystat si hudbu a vedení hodiny. Přímo to na mě hodila. Byly to strašné nervy. Doma jsem si nachystala hudební doprovod, zkoušela jsem si sama před zrcadlem pohyby i mluvení. Bydlela jsem tehdy se sestřenicí, na které jsem si tu hodinu zkusila. Byla jako žačka, kterou jsem se snažila nějaké prvky naučit. První kurz jsem pak dostala ve Vsetíně na základní umělecké škole.

Jaký měla první hodina úspěch?

Líbila se. Žačky víceméně ani nevěděly, co to je tanec. Moje lektorka mi ale dělala dozor. Nahlížela přes dveře, měla s sebou ještě kamarádku, takže na mě byly perfektně nachystané. Bylo to ale v pohodě. Hodně se jim líbila má hudba, kterou jsem pak lektorce musela slíbit.

Po začátcích jste rozjela vlastní taneční školu Shanti dance. Jaký byl tehdy o kurzy zájem?

Tehdy byl zájem velký. Před těmi jedenácti dvanácti lety byly kurzy plné. Orient se sem totiž teprve dostával. V Praze a Brně možná už nějaké kurzy fungovaly, ale tady to vůbec nebylo. Začala až Layla Abdel. Působila ve Zlíně, tam si udělala jakoby sídlo své taneční školy, pak se rozšiřovala kolem. Vsetín, Napajedla, Uherské Hradiště, Otrokovice a další města. Každá z lektorek dostala nějaké město a postupně si přibírala další.

Jaký je zájem v dnešní době?

O Orient ještě zájem je, ale už to není takový boom, jaký býval. Učím neustále. Mám své klientky už těch osm deset let a učím je pořád.

Co se týká mužů, byl někdy ve vašem kurzu nějaký?

Byl asi dvakrát. Můžu ale říct, že chlapi se zaprvé mezi těmi ženami necítí a zadruhé tady v těch našich končinách je to vyloženě tanec pro ženy. A já jako lektorka jsem mnohokrát musela zadržovat smích.V orientálních zemích přitom tancovali hlavně muži. Jsou také tance specifické pro muže. Nevěnují se moc klasice, spíš dělají folklorní tance jako je například saidi – tanec s holí. Hodně vycházejí z bojových pohybů. Naznačují tanec s mečem nebo jiné mužské bojové akce. Je to trošku jiné než u žen. Pohyby jsou více přízemnější, dupanější. Já spíše vyučuji ty ženštější styly tanců.

U vás se tedy zájemkyně naučí jaký styl tance?

Učím klasický orientální tanec. Nazývá se Raqs Sharqi. Je to typický egyptský tanec, jehož Mekkou je Káhira. Oproti těm mužským se liší i kostýmy. Ženy mají třpytivé, lesklé, krásné kostýmy, kdežto muži jsou spíš zahalení. Mají tuniky až po zem, šátky si dávají málokdy. U mužů se to nepovažuje za přirozené, aby si vzali ty cinkací penízky. Málokterý si je dává. To jsou většinou baleťáci, kteří prošli baletními školami a mají takzvaný jiný pohled na tanec. Hodně tanečníků je i gayů, to se bavíme hlavně o těchto baleťácích.Ti už nemají problém se šátky i průhlednějšími kostýmy, podobající se těm, co používají ženy při tanci.

Jak moc vás vaše škola zaměstnává?

Každodenně, protože je to zároveň i má práce. Má práce je mým koníčkem a opačně, takže jsem ráda. Obživa výukou tanců je ale čím dál tím těžší a už se s ní dá těžko uživit. Proto vyučuji také již třetím rokem zumbu a chystám se na další styly tance. Mimo Orient také učím Flirt Dance, Španělské tance, Bollywood a jiné. Od září bych ráda obohatila svou nabídku také o Port De Bras a časem i pilates.

Máte vůbec nějaký svůj volný čas?

Ano, mám volná hlavně dopoledne. Učí se po večerech třeba od páté hodiny. V pondělky jezdím do Rožnova pod Radhoštěm, ve středy mám Nový Jičín nebo Nový Hrozenkov. Kurzy se otevírají tam, kde je poptávka a kde mám své holky.

To se asi musíte hodně ohánět?

Musím se ohánět a musím se i připravovat doma na hodiny. Neustále vymýšlet nové choreografie, což zabere nejvíce času. Když už mám hodně pokročilé holky, musím přinést něco nového. Už toho umí hodně, a proto člověk musí čerpat dál. To už se dostáváme k tomu, že je třeba se vzdělávat. Profi tanečnice nemůže sedět na místě. Nedávno jsme si dělaly akreditaci na ministerstvu školství a tělovýchovy v oblasti orientálního tance. Byla tam teorie, praxe, výuka s cizinci, baletní základy, pilates, dýchání, power jóga, rehabilitační cvičení, první pomoc, didaktika, rytmika a další potřebné předměty, které by měla každá tanečnice zvládat. Jezdíme na semináře i do ciziny. Jsou to asi tři, co jsme byly v Káhiře ( já a mé kolegyně z Belly Dance Group Aphrodité), na tanečním festivalu Nille Group. Festival trvá týden, a výuku tance tam vedou ti nejlepší tanečníci z Egypta i celého světa. To, co se tam člověk naučí, předává zase dál svým holkám.

Máte nějakou svoji vysněnou taneční metu?

Co se týká například nějakého umístění v soutěžích, tak to nemám. Nejsem zas tak soutěživý typ. Ale mým velkým snem je mít svůj taneční sál. Je to můj velký taneční sen, o který usiluji už několik let, ale ve Vsetíně marně. Bylo by krásné vytvořit si své taneční prostředí podle svých představ. Krásná zrcadla, místo pro relaxaci a podobně, kde bych se mohla zavřít a vymýšlet další nové věci a pracovat sama na sobě. To by bylo úplně super. Byla bych tam pořád. Měla bych možnost rozšířit nabídku tanců ještě víc. A mé holky by si mohly trénovat, kdy by potřebovaly a hlavně ve slušném prostředí, které k tanci patří. Zaslouží si to, tak jako já.

Zmínila jste soutěže, na které se svými svěřenkyněmi jezdíte. Jak takové soutěže vypadají?

Například měsíc nacvičujeme vymyšlenou choreografii. Holky už jsou šikovné, takže když jim to ukážu, opravdu to za dva dny zvládnou. Pak už se piluje, jen aby se sehrály. Až je vidím všechny čtyři, jak a co dělají, ještě s nimi pracuju co do prostoru.

Jaké úspěchy už máte za sebou?

Máme hodně prvních míst. Každoročně jezdíme do Uherského Ostrohu. Tam bývá výborná taneční soutěž Světlo Orientu, kde jsme získaly již řadu prvních míst. Odehrává se tam krajská i celonárodní soutěž. Tam jsme tři roky zpátky získaly první místa za skupinový tanec. Teď posledně jsme tam získaly druhé místo a třetí místo.

Je to impuls k tomu, abyste se dál zlepšovaly?

Přesně tak. Myslím, že každá soutěž je cesta, ne cíl. Je to cesta k tomu, aby se holky dostávaly dál a mě to těší za ně. Mám větší radost, když ony jedou dál, protože my lektorky moc nesoutěžíme. Spíš jen tak vystupujeme a obohacujeme taneční programy. Z dalších soutěží vzpomenu ještě slovenský Liptovský taneční festival,Talent Awards, Šance pro talent, Děti fitness a jiné.

Co vám podobné soutěže dávají?

Velkou radost, protože pro mě jako pro lektorku, je to nejlepší ocenění mé práce. Dále také nové kontakty. Když lidé holky vidí, a líbí se jim, máme většinou potom možnost vystupovat i na dalších pódiích. V říjnu jsme byly například na Tales of Sahara v Brně. Prostě si tam zajedeme vystoupit a zatančit si se známými cizími i českými tanečnicemi. Objeví se na jednom pódiu. Líbí se to také maminkám. Bez nich by to při věkovém průměru děvčat, kterým je kolem patnácti, nešlo. Maminky totiž šijí kostýmy, hodně se zapojují. Málokteří rodiče si mohou dovolit své děti takhle podporovat. Nákladné jsou cesty, ubytování i kostýmy. Proto tímto maminkám děkuji.

Kolik vůbec stojí kostým na orientální tance?

Cena kostýmu se pohybuje kolem dvou až čtyř tisíc, když si ho šijeme samy. Látky tady neseženete, musí se objednat přes internet. Pak to chce nakoupit nějaké kameny. Většinou se používají kameny Swarowski. K tomu výšivky a práce, čas. Když se to šije doma, není to zas tak nákladné. Ale přeci jenom holky mají každá dejme tomu šest kostýmů. Když se to spočítá, je to hodně. Na každou soutěž mají navíc každý rok nový kostým. A k tomu samozřejmě doplňky. Třeba když tančily s meči, tak ty stojí taky zhruba dva tisíce jeden. Tak si vezměte meč, kostým, šperky a hned se pomalu dostáváte k deseti tisícům. Je toho docela dost. Když se budeme bavit o profi kostýmech z Káhiry, Turecka a podobně, dají se pořídit od pěti do patnácti tisíc i více.

Úplné začátečnice kostýmy asi nepotřebují…

Ne, to vůbec není nutnost. Stačí si vzít pohodlné oblečení. Nejlepší jsou třeba legíny pod kolena nebo tepláky, tričko, tílko, protože se zpotíte. Záleží potom na povrchu podlahy, takže teď v létě je ideální buď naboso nebo si vzít taneční piškoty či ponožky. Není potřeba vůbec do ničeho investovat, jenom si zaplatit kurzovné, které vychází asi na třináct set na tři měsíce. Nové kurzy pro začátečnice i pokročilé zahajujeme od září. Zájemkyně mě mohou kontaktovat například přes mé internetové stránky shantidance.cz.

Vedete k orientálnímu tanci i svoji sedmiletou dceru?

Určitě, protože je šikovná. Kromě toho dělá také balet a gymnastiku, ať má zájmy a nelenoší. K orientu ji ale vedu taky. Ne vždy mám totiž hlídání, takže ji někdy beru s sebou. Ona to odkoukává a tajně si tancuje. Mrzí mě ale, že nechce tančit před lidmi. Stydí se. Když mě ale doma pozoruje při trénování choreografií, umí je všechny. Neumí to úplně nazpaměť, ale všechny prvky zvládá. Vždycky mi vleze do skříně, vezme mi věci, půjčuje si sukni a závoj, obleče se do toho a tancuje. Trénuje u zrcadla nebo v odrazu televize, to má nejradši. A dělá opravdu ty typické pózy a u všeho má i daný výraz. Chtěla jsem, aby tancovala s ostatními malými holčičkami, které s námi vystupují na našich show, ale nechtěla. Doufám, že ji to přejde a že na další velké akci už bude tančit s námi. Dokonce už má i svůj kostýmek, takže by se mi to moc líbilo.Byla bych pyšná maminka.

Co vám osobně tanec dává?

Myslím, že každý, kdo tancuje, kdo dělá něco, co ho baví, je šťastný a permanentně nabitý. Tanec je skvělý. Dá se jím vyjádřit strašně moc pocitů. Já jsem taková, že si pustím hudbu a už tancuji i v duchu. Už v tom vidím, co by se na to dalo tančit. Bez hudby nemůžu existovat, to je základ. Tanec mi dává všechno. Tanec dává velkou energii, a to jakýkoliv. Nebudeme se bavit jen o orientu. Když mi tanečnice přijdou do hodiny, jsou unavené z práce a skleslé. Po hodině jsou ale už nabité tak, že by zvládly milion věcí. Člověk přijde domů a ještě by uklízel nebo někam vyrazil. Já kolikrát jedu v autě a ještě zůstávám v té hodině. Pořád si prozpěvuju.

Život bez pohybu je tedy pro vás nepředstavitelný…

Bez pohybu to určitě nejde. Nemůžu být jen tak doma. Když teď nedávno bylo venku škaredě, jen jsem seděla a byla jsem naštvaná, skleslá. Ale jakmile si člověk zatancuje nebo se jde hýbat jinak, je úplně jiný. Nechápu lidi, kteří nedělají nic. Na druhou stranu chápu, že jsou unavení z práce. Taky jsem byla účetní, sedm let jsem seděla u počítače. Bavilo mě to, ale člověk byl rozlámaný, přišel domů a už byla jen televize, gaučink, ovladač. Lidé by měli cvičit. Dělat cokoliv a měli by lepší náladu. Protože spousta lidí kolem je neusměvavých. Kdyby se více hýbali, určitě by jim bylo líp.
A není to jen o tanci. Například kolo, brusle… Vždyť je nádhera jen tak si vyjet do přírody a vnímat tu svobodu.

Marie Vaštáková

• narodila se před šestatřiceti lety v Bílovci
• vystudovala SOÚ chemické ve Valašském Meziříčí, praxi se však nikdy nevěnovala
• pracovala sedm let jako účetní
• má sedmiletou dceru Klárku
• vlastní taneční školu Shanti dance, kde vyučuje orientální tanec, Flirt Dance, Španělské tance a rovněž zumbu
• jejím snem je mít vlastní taneční sál
• mottem její taneční skupiny je: Tanec je život, a náš život je pořádný tanec.