Už v minulém století zjistili folklorní badatelé, že v Karlovicích existují zvláštní písně, jinde na Valašsku neznámé. Pro toto výjimečné bohatství se obec, slavící 295 let, s výrazným slovenským vlivem stala doslova rájem sběratelů.

Počátek pětašedesátiletého působení souboru však není zcela jasný. „Ví se, že v roce 1942 sbor existoval v rámci národopisné skupiny. „V těžké době války se sbor odmlčel a znovu začal působit po válce,“ vnesla trochu světla do historie vedoucí pěvecké skupiny Jitka Ryplová.
Těžištěm jejich písní jsou podle ní hečené a helekačky, typické pěvecké útvary karpatského vrchařského osídlení.
Ve starých dobách se prý zpívalo hodně doma, při práci, a ty nejlepší zpěvačky byly najímány na zpěv těchto písní, kterými se ohlašoval právě konec žní. „Zpívají se s otevřenými hlasivkami, důležité je, aby byly slyšet do daleka,“ vysvětlila. S tím, že je členky zpívají rády, protože jsou to písně starobylé a krásné svou jednoduchostí a prostotou. Zpěv Karlovjanek je táhlý a zádumčivý.

Těch veselých a rychlých písniček je prý méně. „To neznamená, že bychom byly nějaké smutné a zamračené. Naopak, užijeme si na zkouškách spoustu legrace,“ vyvrátila Ryplová a jedním dechem dodala: „Naše starší členky tento styl zpěvu mistrně ovládají, protože byly zvyklé zpívat odmala při pasení dobytka.“ V současné době má soubor patnáct pěvkyň, ale prý se málokdy na zkoušce či vystoupení sejdou v plném počtu. „Někdy zdraví nedovolí, jindy zas různé povinnosti a občas i sněhová kalamita,“ řekla s úsměvem.
Nejstarší členka, sólistka Jiřina Bolfová, má úctihodný věk sedmdesát osm let. „A taky to má na zkoušky nejdále, jede dva kilometry na babetě na konečnou a teprve pak autobusem do dědiny,“ s úsměvem přidala vedoucí.

Všechny zpěvačky jsou z Karlovic. „Kdo zná Karlovice, ví, jak obrovská to je dědina. Bydlíme v různých údolích. Jezerné, Pluskovec, Miloňov, Léskové, Tísňavy a Podťaté,“ vyjmenovala. Když je sbírá auto, ujede prý jen v rámci obce třicet kilometrů.
Původní ženský pěvecký sbor vedla Zdenka Škorpichová, maminka současné zpěvačky Evy Juříčkové. Po její smrti a krátké odmlce se ujala vedení sboru v roce 1978 Helena Mičkalová, sběratelka karlovských pověstí.

„Necelé dva roky vedu Karlovjanky osobně, zpívám s nimi už šestnáct let. Sice nejsem původem z Valašska, ale valašský folklor mi přirostl k srdci,“ prozradila Ryplová.
Za sebou má soubor řadu zahraničních vystoupení v Polsku nebo Maďarsku, ale protože zpívají hlavně pro radost a na pozvání, považují za významný úspěch, když mohou zazpívat například v domově důchodců a mohou tak potěšit stařečky a stařenky.
V nejbližší době se chystají vystoupit na vernisáži fotografií v Karlovském muzeu dne 5. září. V ten samý den se ještě stihnou předvést na Soláni.

O další budoucnost folkloru má vedoucí opravdový strach. „Zaniká specifický výraz, typický pro danou oblast. Naše tetiny ještě umějí zazpívat tak, jak se dřív opravdu zpívalo. Mám obavy, že mladší generace už to umět nebudou,“ řekla smutně Ryplová.
Za desítky let vystupování není nouze ani o veselé historky. Jedna z nich se týká zpívání při příležitosti besedy ve vsetínské knihovně.
„Jezdíme většinou dvěma až třemi auty, a tak se stalo, že jsem jako řidička zapomněla vyzvednout hlavní protagonistku Helenu Mičkalovou, která představovala svou knihu,“ začala vyprávět Ryplová.

Do Vsetína prý dojely bez ní. „Střídavě jsem rudla a bledla, čas letěl. Helenka nikde a diváků plno. Tak jsme začaly ze zoufalství zpívat přiškrcenými hlásky,“ pokračovala. Členka Vlasta Chudějová pak přemýšlela, jak se ujme slova a co všechno bude povídat o Karlovicích.
Situaci podle jejích slov nakonec zachránil manžel, který svou ženu dovezl. „Akorát se nestačila převléct do kroje,“ dodala závěrem zpěvačka.