Úvodní otázka pro osmapadesátiletého meziříčského fotografa se přímo nabízela:

Jak tento snímek vznikl?

Fotografoval jsem pro jednu kosmetickou firmu. Terezka Maxová byla hlavní ikonou této akce. Na závěr jsem ji požádal o společnou fotku.

Pracovalo se vám s ní dobře?

Výborně. Přesně tak se pozná opravdový profesionál od různých „rychlokvašek". Terezka byla milá, usměvavá a pohodová. Zkrátka, profesionál každým coulem. Moje obavy, co řekne tomu, že s ní pracuje regionální fotograf, byly zbytečné.

Fotil jste i další známé osobnosti?

Kdybych se probral archivem, jistě by se jich našla spousta. Fotil jsem například Václava Havla, Václava Klause, Miloše Zemana a Radima Uzla, z umělců Marii Rottrovou, Halinu Pawlowskou, Pavla Zedníčka a Petra Nagye.

Je krásně barevný podzim, pro fotografa ideální příležitost. Neláká vás to do přírody?

Láká, ale většinu dne trávím v ateliéru, nemohu ho jen tak zavřít. Navíc mě čekají dva dny cestování po Moravě a Slezsku. Pro agenturu Prestige Models budu fotit účastnice konkurzu na modelky. Do přírody si vyjdu až potom. Nejvíce se těším na listopadový krajinářský workshop. Každý rok se na Vysočině scházíme parta krajinářů. Tam se, jak se říká, vyřádíme.

Máte široký záběr – děláte portréty, figurální, svatební a reklamní fotografie i dokumenty. Co je vám nejbližší?

Mám rád práci v ateliéru a jako každý fotograf i dokument. Ve větších městech často dělám „street photo". Také miluji portrét. Vnímám ho jako práci s lidmi, na které si udělám čas, a oni se při ní mohou uvolnit. Rád u nich hledám duši. Portrétní fotografie je hlavně záležitost hledání. A nevyhýbám se ani aktu.

Jak jste se dostal k fotografování?

V deseti letech jsem si od kamaráda půjčil fotoaparát a pořídil první snímky. Velkou zásluhu na mé nové zálibě měl také strýc, který byl farářem ve Vískách u Letovic. Byl nadšený fotograf. Pokaždé, když jsem k němu přijel na prázdniny, jsem se těšil, že mu vyvolám fotky, na jejichž zpracování neměl čas. Později mi daroval můj první lepší fotoaparát.

Fotografování je tedy vaší celoživotní láskou.

I když se jím živím, stále tvrdím, že nejšťastnější je amatérský fotograf, který může fotit, co chce. Občas se divím lidem, kteří se díky digitální technice derou mezi profesionály. Vůbec si neuvědomují, o jakou nádhernou pohodu se připravují.

Měl jste nějaký vzor?

Líbí se mi snímky německého fotografa Helmuta Newtona. I když fotil celebrity, zásadně je nepřikrašloval, a proto jeho snímky vyznívají syrově. Jsou jiné než dnešní móda dokonale vyretušovaných „bakelitových tváří", z nichž se vytrácí individualita, takže všichni vypadají stejně. Z domácí scény nemohu nevzpomenout zátiší a krajiny Josefa Sudka, reportáže Jana Šibíka, portréty a akty meziříčského fotografa Milana Borovičky a dokumenty Jindřicha Štreita. Mám rád i Honzu Saudka, přestože spousta lidí ho pro jeho schopnost provokovat nemusí. Osobně si myslím, že mu spíše závidí jeho životní styl.

Už jako mladý fotograf jste sklízel ocenění na soutěžích a se svými vrstevníky jste uspořádal výstavu v Holandsku. Co to pro vás znamenalo?

Poznání, že to, co fotím, se lidem líbí. A že své pocity a nálady mohu sdělit dalším.

Josef Knápek

Čím vás fotografování přitahuje?

Fotografie je úžasné médium. Jako jediné dokáže zastavit čas. Přesně podle přísloví o tom, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky. I kdybych vás za rok vyfotil ve stejném prostředí, situaci a póze jako dnes, nebudou to dva stejné snímky. To je kouzlo fotografie.

Na konci sedmdesátých let jste ve Valašském Meziříčí založili fotoklub Konfrontace. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Bylo to skvělé období. Parta nadšenců se scházela v zámku Žerotínů, kde nám tehdejší Jednotné kulturní zařízení vyčlenilo ateliér s fotokomorou. Pořádali jsme výstavy i vyhlášené fotoburzy, na které se sjížděli lidé až z Prahy a Bratislavy. Dnes bychom takovou podporu marně hledali, na všechno se hledí skrze peníze.

Fotoklub po revoluci zanikl. Potkáváte se s bývalými kolegy?

Potkáváme, ale mnozí nefotografují vůbec nebo jen okrajově. Klausova neviditelná ruka trhu rozmetala spoustu věcí, které předtím dobře fungovaly.

Zúčastnil jste se společných výstav v Rusku a Spojených státech, před osmi lety jste sám vystavoval v Číně. S jakým ohlasem se vaše tvorba v cizině setkala?

Podle zpráv, které jsem měl, byl ohlas dobrý. Moje černobílá fotografie Spona, na které jsem zachytil zezadu ženu s výraznou sponou ve vlasech, vyhrála mezinárodní soutěž v Rusku.

Jezdíte za hranice jenom vystavovat, nebo také fotit?

Pokud je to možné, tak i fotit. Mou oblíbenou zemí je Itálie. Mám rád italskou renesanci a ruch v tamních městech. Je to úplně jiný svět a život. My tady žijeme strašně uspěchaně.

A co Valašsko? To přece musí být také nádherná inspirace.

To je pravda, Beskydy jsou nádherné. Nejsem ale vysloveně krajinář. Když fotografuji Valašsko, zaměřuji se hlavně na folklor. Z účinkujících při folklorních vystoupeních vyzařuje soustředění a zároveň pohoda, líbí se mi také jejich kroje.

Považujete se za valašského patriota?

Samozřejmě. Vždy jsem se k Valašsku hrdě hlásil. Pochází odsud spousta dobrých lidí, jen nás trochu utlačuje doba. Po rozdělení federace se z našeho regionu stalo východní pohraničí, kde se sbíhají hranice tří krajů. Proto tvrdím, že Valašsko si zaslouží mít vlastní kraj.

Připravujete nějakou další výstavu?

Rád bych ve Valašském Meziříčí vystavil soubor svých ateliérových fotografií, představující průnik různými žánry. O dalších výstavách jednám v Olomouci a Praze. Podrobnosti si zatím nechám pro sebe, abych to nezakřikl.

Která z osobností nebo událostí vám nejvíce utkvěla v paměti?

Návštěva prezidenta Václava Havla ve Valašském Meziříčí. Na rozdíl od svého nástupce Václava Klause měl hodně důraznou ochranku. Její členové mu razili cestu jako buldozer. Až mě to štvalo. Ve chvíli, kdy jsem zamířil a zaostřil, někdo z ochranky do mě vrazil, a bylo po záběru.

Někdy se fotograf proslaví už tím, že je ve správnou dobu na správném místě. Potkalo něco takového i vás?

Jedinou takovou událostí byl srpen 1988. Pobýval jsem v Praze v době, kdy tam Bezpečnost rozháněla demonstranty. Byl jsem tak zděšený brutalitou zásahu, že jsem moc nefotil. S výjimkou srpna 1968 jsem do té doby nic takového nezažil. Tehdy jsem byl kluk a ještě jsem si neuvědomoval význam událostí, které se na naši republiku valily. Také mě jako fotografa zaujaly povodně před patnácti lety. Ale přiznávám, že lidské neštěstí fotografuji nerad. Honba za senzací je mi cizí. I když uznávám, že ve vypjatých situacích vzniká spousta emočně velmi silných snímků.

Co podle vás přinesl nástup digitální techniky?

Usnadnil fotografování, poskytl lidem větší tvůrčí svobodu a umožnil fotografovat každému. Nikdy předtím jsem ale neviděl tolik špatných snímků. Lidé přestali u fotografování myslet. Bezhlavě cvakají všechno, co je napadne. Důvodem je výrazný pokles nákladů. Dokud lidé věděli, že jedno zmáčknutí spouště je s následným vyvoláním filmu a výrobou fotografie přijde na deset korun, nad snímky více přemýšleli. A fotky už dělá málokdo. Většina lidí má tuny snímků uložené na fleškách, pevných discích a jiných nosičích. Přitom fotka, která není na papíře, podle mne není fotka.

Mnoho uměleckých fotografů nedá dopustit na černobílou fotografii, někteří stále používají klasický kinofilm. Co o tom soudíte?

To je v naprostém pořádku. Sám mám několik analogových zrcadlovek, s nimiž fotím některé své projekty. Člověka to úžasně zbrzdí a uklidní, nutí ho to nad snímkem přemýšlet. Fotografie z kinofilmu jsou jiné než z digitálního aparátu. Jsou trochu zrnité a to jim dodává jistou hloubku.

Nedlouho po revoluci jste si otevřel fotostudio, které funguje dodnes. Je těžké se v tomto oboru uživit?

Bude to znít příkře, ale jako člen předsednictva Komory fotografických živností tvrdím, že tento stát likviduje naše řemeslo. Poté, co se pořizování fotografií na doklady přesunulo na úřady, zaniklo osm set až tisíc fotoateliérů, které byly na těchto zakázkách závislé. Stát tak rozmnožil řady nezaměstnaných, zároveň zbytečně utrácel za techniku, kterou majitelé ateliérů dávno nakoupili. Celá tato eskapáda přišla daňové poplatníky na šest a půl miliardy korun.

Z pohledu občana se fotografování na místě, kde vyřídí i své doklady, zdá být jednodušší.

Co je na tom jednodušší? Na úřadě má jednu kabinku, kde se nemůže ani upravit. Namísto fotografa jej fotí úředník. Mnoha lidem se to nelíbí a chodí za mnou do ateliéru s prosbou, abych je vyfotil na cestovní pas. Všechny musím odkázat na úřad. Třeba Dánové se vzbouřili a prosadili, že si fotografa budou vybírat sami.

O které vaše služby mají lidé největší zájem?

Hodně fotografuji snímky na elektronické občanské průkazy, ale též svatby, rodinné portréty a domácí mazlíčky. Kromě psů a koček jsem fotil například slečnu s exotickým hadem.

Předpokládám, že sledujete nové trendy. Jak se za poslední léta změnily studiové portrétní a svatební fotografie?

Dříve jsme hodně fotografovali v ateliérech, nyní více využíváme přírodu, parky, hrady nebo zámky. Málo lidí si ale vymezí dostatek času na to, aby fotograf mohl uskutečnit své nápady. Svatebčané bývají občas nevrlí, když s ním snoubenci zmizí na dvě hodiny. Ve světě to řeší svatebními tréninky, které probíhají v plné parádě dva dny předem. Snoubenci při nich stráví s fotografem třeba celé dopoledne. Hosté na skutečné hostině si pak prohlížejí hotové snímky, které fotograf jen doplní o fotky z reálné akce.

Nosíte v hlavě nějaký nesplněný fotografický sen?

Rád bych se vrátil do Číny. Je to obrovská, nádherná země a lidé jsou tam velmi milí. Mají úctu ke stáří, jejich rodiny drží pospolu. Když podlehnete pocitu, že vaše země je pupek světa, Číňané vás rychle vrátí na zemi. Vzpomínám si, jak se čínská průvodkyně se mnou loučila slovy, že zítra poletím do Čeng-tu. „To je jedno z našich větších měst, ale zdaleka ne největší. Žije tam jen deset milionů lidí," dodala. V tu chvíli jsem si představil Česko naskládané do jednoho města.

Máte kromě fotografování nějaké další koníčky?

S oblibou jsem jezdil na kole a hrál šachy. Je to nádherná hra, při které se člověk musí oprostit od všech starostí a soustředit se jen na své a soupeřovy tahy. Na šachy ale nemám ani čas, ani partnera.

Plánujete už, co budete dělat v důchodu?

Budu pracovat. Tento stát se stará o to, abychom žádný důchod neměli. Jsem smířený s tím, že budu pracovat, dokud mě, jak se říká, nevynesou z ateliéru nohama napřed. Docela se děsím, do jaké doby vyrůstají moji vnuci.

Josef Knápek

• narodil se před osmapadesáti lety v Hranicích na Moravě
• od narození žije ve Valašském Meziříčí
• vyučil se soustružníkem, poté absolvoval strojírenskou průmyslovku, při zaměstnání vystudoval obor fotografie na Lidové konzervatoři v Ostravě a bakalářský obor tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě
• pracoval jako soustružník, požární technik, brusič skla a fotograf, od roku 1991 má vlastní fotostudio
• záliby: fotografování, jízda na kole, šachy, historie, návštěva hradů a zámků
• životní krédo: Žij tak, jako by tento den měl být poslední ve tvém životě.

Autor: Josef Beneš