Je prosluněné, i když trochu mrazivé jarní ráno. Venku nevidět ani živáčka. Jedinou bytostí, kterou teď může člověk v Kladerubech potkat, je dřevěná socha svatého Huberta. Dar zdejšího řezbáře stojí nedaleko myslivecké chaty. Přes obličej má samozřejmě roušku.

„Proč ne? Když ji mohou mít sochy bratří Baťů ve Zlíně,“ usmívá se starosta Miloš Konečný nad počinem neznámého šprýmaře a pochvaluje si, jak jsou místní lidé v nynější nelehké době rozumní a obětaví.

Ochranné roušky, jejich povinné nošení a vůbec všechno, co se týká koronaviru, patří i tady mezi hlavní témata posledních týdnů. Lidé roušky zprvu sháněli, kde se dalo, často improvizovali. Obec se jim snaží pomoci. I když chvíli trvalo, než se starostovi podařilo zajistit materiál potřebný pro svépomocnou výrobu, od úterý je pět místních dobrovolnic v pilné práci.

Ludmila Hadašová je vyučená švadlena. Doma šije softshellové kalhoty pro začínající oděvní firmu a oblečení pro svou rodinu. Teď ji zaměstnává výroba roušek pro lidi z jejich vesnice.

„Chci pomoci, obecní úřad mě o to požádal. Zatím jich mám rozdělaných šedesát,“ říká dvaašedesátiletá žena, které však začínají docházet nitě do obou šicích strojů.

„Pokusím se je sehnat, bude to rychlejší, než si je nechat poslat poštou,“ slibuje starosta.

Do konce týdne chtějí mít na obecním úřadu okolo pěti set roušek, pro každého obyvatele jednu. Hned je rozvezou do domácností, možná jim s tím pomohou dobrovolní hasiči. Mají už zkušenosti, v úterý po návratu z práce rozváželi po vesnici dezinfekci, kterou z dodaných ingrediencí namíchali v laboratořích valašskomeziříčské chemičky Deza.

„Každá rodina dostala půl litru. Zbytek jsme ponechali na horší časy a na dezinfekci školy před jejím opětovným otevřením,“ informuje starosta Konečný.

K základní škole zatím rozvážně kráčejí dva kluci v rouškách a s papírovými složkami v rukou.

„Jdeme si pro domácí úkoly na další týden a neseme ty napsané,“ vysvětluje páťák Zdeněk Holáň, jenž na mimořádné volno nemá vyhraněný názor.

„Nemusíme každé ráno chodit do školy, zato máme více úkolů,“ srovnává Zdeněk za souhlasného přikyvování spolužáka Petra Horáka, jenž prý se doma nenudí.

„Chodím do lesa, hraji si s mobilem nebo píši úkoly,“ vypráví Petr.

Škola je zavřená, ale v její kuchyni se provoz nezastavil.

„Vaříme pro důchodce, denně dvaadvacet porcí. Kdo může, pro oběd si chodí na výdejní místo, ostatním ho rozvážíme,“ upřesňuje kuchařka Sandra Stašová a dodává, že dnes si senioři pochutnají na květákové polévce a zapékaných bramborách.