Všechny filmy, které kdy svým divákům promítal, musel sám nejprve zhlédnout. Ať už se jednalo o oceňované dílo či propadák.

„Když film dorazí, musím se ujistit, že je vše v pořádku a film není nijak poškozen. Proto absolvuji první promítání. Při dalších reprízách pro veřejnost už se nedívám. Poslouchám zvuk, protože na audiu poznáte, zda je vše v pořádku. Jen sem tam nahlédnu okénkem, jestli je v pořádku i obraz,“ říká Josef Scharf.

Ze všech filmů, které měl možnost při své práci zhlédnout, se mu líbil zhruba jeden z deseti.

„Je samozřejmě o vkusu každého, kterému filmu dá přednost. Lidé u nás na Valašsku však dají hodně na názor svých přátel a známých než na placenou reklamu a propagaci filmu. Je to vidět v návštěvnosti. Na první promítání máme narváno, u druhého už hrajeme pro polovinu sálu a na třetí nepřijde nikdo,“ popisuje své zkušenosti Josef.

Pokud je film dobrý, lidé si cestu najdou

„A samozřejmě to funguje i naopak. Na film, o kterém nikdo neslyšel, se pomalu stojí fronty,“ dodává promítač.

"Pokud je film dobrý, lidé si do kina vždy cestu najdou. Svědčí o tom i minulý rok. I u nás slavil úspěch film Bohemian Rhapsody. Někteří jej viděli i pětkrát,“ vzpomíná na největší trhák loňského roku Josef Scharf.

Diváky lákaly také Ženy v běhu.

„Lidé chodí rádi také na filmy, ve kterých hraje Eliška Balzerová,“ má vypozorované Josef.

Díky pátečnímu nočnímu kinu jsou ve Vsetíně v oblibě také horory. Většinou tato promítání vyhledávají mladí.

„Já se těch kluků občas ptám, jestli se nebudou bát. Že jsem ten film viděl a je to fakt hrůza. Ale oni se většinou těší. Parkrát se ovšem stalo, že nedokázali vydržet až do konce,“ směje se Josef.

Promítačku už si sám neopravví

„Když jsem nastupoval, jelo se na filmech 35 milimetrů. A teď už máme digitální mašinu. Má to své pro i proti. Výhodou samozřejmě je, že film může mít premiéru hned ve stejný den ve všech kinech. Nevýhodou je, že na nových mašinách nedokážu nic opravit,“ smutní Josef.

Zatímco dříve tak při poruše přišla na řadu zručnost a trocha té ruční práce, dnes se volá servisní technik.

„Často jsme dokázali zachránit představení. Něco se pokazilo, my jsme to opravili a jelo se dál. Dnes se musím postavit před plátno a omluvit se divákům, že film končí,“ vysvětluje Josef.

„Pohasínala nám například lampa v promítačce. Věděl jsem, že mám 17 minut na to, abych ji stihl vyměnit, protože pak je třeba do ní dát další kotouč. Byl to závod s časem, ale nakonec se zadařilo. Přetržený film jsem lepil mnohokrát. Například při jednom promítání jsem poslední díl Charlieho Chaplina musel lepit desetkrát. Byl jsem celý zpocený,“ vzpomíná Josef a přidává i historku svého kolegy.

„Nalepil film opačně a diváci najednou viděli obraz vzhůru nohama,“ říká Josef.

Své povolání si pochvaluje. Nedal by na něj dopustit. Má však, stejně jako každá jiná profese, své nevýhody. „Pro někoho, kdo má rodinu, malé děti, to není vhodné zaměstnání. Každý den jdu do práce na 15. hodinu a vracím se o půl jedenácté,“ podotýká šedesátiletý promítač.