Rozdíl oproti podobným akcím tu však byl. Účastníci závodu si své vozy totiž nesli v rukou. „Jedná se o soutěž modelů aut velikosti jedna ku deseti, které jedou na elektrický pohon,“ vysvětlil organizátor Jan Španěl.

Soutěž se na dráze pod střediskem konala už potřetí. Mezi nadšenými automobilisty, kteří svůj vůz ovládali vysílačkou, byli dospělí i děti. „Postupem času jsme do soutěžení zapojili také naše děti a kluky navštěvující kroužek v Domečku,“ přiblížil historii závodů Španěl.

Pravidla jízdy si organizátoři soutěže nevymýšlejí sami. Jedná se obecně dané normy, kterými se řídí i na evropských soutěžích.„Jezdíme pět minut rozjížďku a šest minut samotný závod. V závěru se mimo jiné vyhodnotí tři finálové jízdy,“ nastínil organizátor.

Skutečnost, že jsou „autíčka“ vhodným koníčkem pro každého potvrdil i pracovník Domečku Jaroslav Skořepa.„Akce se účastní také muž, který je na vozíčku. Máme radost z toho, že se mohou zapojit i lidé s handicapem,“ doplnil Skořepa.

Do sobotní soutěže se zapojilo na třicet účastníků z Půchova, ze Vsetína, z Vizovic, ze Zubří či z Valašského Meziříčí.Mezi nimi hostovalo také známé Grand Prix Elišky Junkové.

Závody na živo jsou mnohem lepší než je hrát jen na počítači

Zadívá se do objektivu fotoaparátu a svůj závodní elektrický vůz si položí před sebe. Po chvíli jej, na požádání, bere do rukou. „Profesionální závodníci nosí modely takto,“ upozorní druhého nejmladšího účastníka závodů aut na elektrický pohon procházející muž, který drží vůz konečky prstů.

Jindru Španěla to z míry nevyvede. Moc dobře ví, že více než na tom, jak se vůz nese, záleží na tom, jak dobře jede. „Taťka se mě jednou zeptal, jestli to nechci také zkusit. Sám mi to vlastně vybral,“ přibližuje své závodní začátky šestiletý chlapec.

Během jednoho roku, co se koníčku věnuje, se mu podařilo porazit už několik soupeřů. Závody aut ho skutečně nadchly. „Auto mám červené. Řídím dálkově vysílačkou. Ćasto soutěžím s kamarády,“ prozrazuje žáček z mateřské školy.

Skutečnost, že při závodech klukovské kamarádství leckdy vystřídá soutěžní napětí, chlapec nikterak nezastírá. Případná prohra by mu však příliš nevadila. „Většinou ale vyhrávám,“ usmívá se Jindra.

Kromě chvílí, kdy zajede lepší čas než jeho soupeři, zažívá také okamžiky napětí. „Jednou už se mi auto převrátilo. Jelo moc rychle. Také se může stát, že se přehřeje motor. To by pak mohlo bouchnout,“ prozrazuje rizika oblíbeného sportu Jindra. Na závody ho někdy také doprovází jeho sestry. Autům však zatím nepropadly. „Ale je to koníček i pro holky,“ připouští závodník z Valašského Meziříčí.

Kromě ovládání modelů, rád sleduje automobilové závody. „Díváme se na ně v televizi a také se na ně chodíme podívat, když se jezdí venku,“ prozrazuje Jindra.

Zkušenost má i s počítačovou simulací. Přednost ale dává skutečným závodům.„V zatáčce mám menší rychlost. Pak zatočím a podívám se, jak jedu,“ vysvětluje závodník úskalí zatáček na dráze.

K tréninku používá prostor před domem, kde někdy jezdí i s dospělými. „Jednou se už stalo, že mi došly baterky. Ale nepamatuji si, jestli to bylo při závodech