„Tuhle legendu přiživujeme celá desetiletí s vírou, že zámek získá další genius loci,“ usmívá se valašskomeziříčský pamětník Milan Orálek.

S ochránci přírody za tu dobu několikrát vyčistil osm metrů hlubokou zámeckou studnu v suterénním M-klubu.

Zároveň šířil pověst o tom, jak z ní hlavní hrdinka divadelního dramatu nabírala vodu, aby si mohla uvařit kávu. Historikové takový scénář považují za čirou fantazii. Už jen proto, že vězeňkyně dostávaly k pití vodu nebo šlichtu.

„V letech 1855 až 1911 tady mnoho žen vykonávalo trest za vraždu. Většina z nich zabila své dítě,“ připomíná archivář Zdeněk Pomkla.

Ve snaze najít vražedkyni, jež připravila o život manžela, prostudoval stohy soudních spisů a novinových článků. Z vylíčených případů ale nevyplynulo, že by si některá travička odpykala alespoň část trestu ve Valašském Meziříčí.

Po rok trvajícím pátrání nastal zlom. Jméno vražedkyně archivář objevil v záznamech o sčítání lidu.

„Příběh Josefy Sittové z Leštiny u Zábřeha se začal psát v roce 1905,“ vypráví Pomkla.

„Byla to žena smyslná a záletná, jež po svatbě s Antonínem Sittou udržovala styky s jinými muži. Manžel ji patrně miloval, avantýry jí odpouštěl. O to více jím opovrhovala.“

Josefa jej otrávila otrušíkem, známým také jako arsenik.

„Sypala mu ho mezi chléb, který zapíjel kávou, i do léku na žaludek. Jed chtěla podávat v menších dávkách, jednou ale jeho množství neodhadla a muž v ukrutných bolestech zemřel,“ popisuje archivář.

Soud travičku odsoudil k trestu smrti provazem. Popravy žen ale byly v Rakousku-Uhersku zcela výjimečné, a i tento ortel císař změnil na dvacetiletý těžký žalář.

„Do zámku Žerotínů převezli Sittovou v září 1905, o pět let později je prokazatelně zmíněna při sčítání lidu. Po zavření trestnice ji zřejmě převezli jinam, její další osud zatím neznáme,“ dodává Pomkla.

Chladnokrevná vražedkyně však nemá nic společného s Maryšou z dramatu bratří Mrštíků.

„Její zasazení do příběhu mohlo být pomstou za to, že se Alois marně ucházel o ruku krásné Marie Horákové, která milovala chudého chasníka. Z otcovy vůle se provdala za bohatého sedláka a vdovce Felixe Turka, tím však podobnost s divadelní hrou končí. Jejich svazek trval devětatřicet let a vzešlo z něj osm dětí,“ uzavírá archivář.

Ačkoli Maryša práh valašskomeziříčské ženské trestnice nikdy nepřekročila – a podle všeho vůbec nežila – zámku Žerotínů dodává tajemný a dramatický nádech.

„Byla by škoda nepovzbudit fantazii zdejších návštěvníků třeba zřízením symbolické vězeňské cely nebo zařazením kávy à la Maryša na nápojový lístek zdejší kavárny,“ je přesvědčen pamětník Orálek.