„Většina osad měla tábořiště, ale Windy Camp se tomu vymykal, protože jeho členové byli z různých míst republiky,“ říká tramp Milan Orálek, který je dodnes členem osady. Členství je totiž nadosmrti. „Kolik ale máme přesně členů, nevím. Jsou ve světě a nezvěstní. Bude jich ale asi kolem dvaceti,“ říká Orálek, kterého trampi neosloví jinak než Cody.

Většina trampů jezdila na osady, ale Windy Camp neměl chatu. Takže se jezdilo a stále jezdí do přírody. „Scházíme se pětkrát do roka, teď už se svoláváme pomocí mobilních telefonů, mailů, dříve to ale bylo divoké,“ líčí.

Když se chtěli trampové sejít, někam vyjet, posílali si korespondenční lístky. To proto, že málokdo měl telefon. „A právě to je možná důvod, že jsme si stále blízcí. Viděli jsme se totiž jen občas. Dnes máme všichni přes padesát, ale stále jezdíme do přírody. Na každou akci nás přijede šest až osm,“ vypráví Cody.

Chlapi vezmou stany, spacáky. Dříve spávali pod širým nebem, to už dnes neplatí. Byla to ale krásná doba. Žádná pevná pravidla. Dostávali jsme se ale do situací, kdy jsme se na sebe museli spolehnout. A tak vznikla celoživotní kamarádství,“ líčí Orálek. Trampi se dělili o jídlo, o oblečení.

„Museli jsme vydržet i za krušných podmínek. Já začal jezdit od dvanácti let, patnáct let jsem jezdil každý víkend, daly by se za tu dobu spočítat na prstech jedné ruky srazy, kdy jsem nikam nejel,“ popisuje.

Teď už mají lidé jiné možnosti, dělají námořní jachting, sjíždějí divoké řeky, lozí po skalách, dělají vysokohorskou turistiku. „Ale do pětadevadesátého nic nebylo. Žádná zábava ve městech, televize taky nic pořádného nedávala,“ říká Cody.

Podle něj je proto tramping v útlumu. „Pořád sice vyrážíme do přírody, ale už to není takové, jako kdysi. Dnes si každý najde to své,“ míní Orálek