„Tohoto trabanta mám už asi… to už je dlouho. Asi pět let,“ zamýšlí se mladík. Červený model odkoupil od jiného trabantového nadšence. „Nejde však o mého prvního trabanta. Toho jsem měl po svém otci. Bohužel už ale není. Jaksi to karosářsky nedal a zrezivěl,“ usmívá se pětadvacetiletý řidič.

Svůj život má s oblíbeným a kuriózním vozidlem spjat už odmalička. „V trabantech jsem byl odchovaný od děcka,“ přibližuje. Trabant bylo první auto, které mu jeho otec dovolil v osmnácti letech řídit. Trabanta měl navíc Macurův otec i děda. „Tak nějak to přešlo na mě,“ vysvětluje. Z malého vozítka se tak stala rodinná záležitost a tradice.

„Nejprve jsem ho nechtěl. Pak mi ale přirostl k srdci,“ přiznává Macura.Kdo by si myslel, že vlastnit trabanta je levná záležitost, plete se. Jako každý koníček spolyká šperkování auta hodně času i peněz. „Kolik do něj investuji, radši ani nepočítám,“ podotýká mladík.

Srazů trabantů se zúčastňuje pravidelně. Záleží na tom, kdy co je. „Teď je tady ten sraz Trabanti na sněhu, v květnu pak máme Český ráj. To je takový největší sraz v celé republice,“ nastiňuje Macura. V Českém ráji se trabantisté dočkají zahájení sezony na příslušný rok. Pak už je na každém zda se zúčastní i těch další. „Záleží na tom, kdo jak finančně stačí a má čas. Po celé léto je nějaký sraz prakticky co dva týdny,“ přibližuje.