Jako vedoucí Dobrovolnického centra Adra ve Valašském Meziříčí se podílí na organizování humanitárních sbírek a akcí v regionu i daleko za jeho hranicemi.

Uplynulý čtvrtek jste za dlouholetou práci v sociální oblasti dostal Cenu města Valašské Meziříčí. Jak se na toto ocenění díváte?

Když jsem se to dozvěděl, byl jsem šokován. To byla první bezprostřední reakce. Nečekal jsem to. Upřímně řečeno, já si nemyslím, že si ji zasloužím. Dělal jsem v životě jen to, co mě bavilo. Chápu ji spíše jako poděkování mým spolupracovníkům a stovkám dobrovolníků a lidí, kteří se kolem humanitární činnosti pohybují.

Než se dostaneme k dobrovolnictví, které označujete za největší ze svých koníčků, prozraďte něco o sobě? Co jste studoval? Čím se živíte?

Jako dítě jsem byl poznamenaný ideologickou výchovou svých rodičů, která se neslučovala s tehdejším trendem. Měl jsem to samozřejmě patřičně zapsáno v papírech a nemohl jsem proto studovat. Nešlo to. Přesto, že jsem neměl známky nejhorší. Vyučil jsem se proto malířem – natěračem, což byl vrchol možností v dané situaci. A v tomto oboru jsem se potom po celý život pohyboval. Další vzdělání už jsem si nedodělával. Dlouhá léta jsem pracoval v OSP Vsetín. Těsně před revolucí, hned, jak to bylo možné, jsem pak začal podnikat. Byl jsem údajně první malíř – natěrač ve městě, který se dal na podnikání. Vím, že jsem měl číslo 007 jako agent. Sedmý soukromý podnikatel ve Valašském Meziříčí. Později jsme otevřeli ještě obchod s potřebami na malování a úpravu ploch. Vznikla částečně rodinná firma, která nyní živí osm až deset lidí.

Jak jste se dostal k práci dobrovolníka?

Před revolucí to ještě dost dobře nešlo. Z různých důvodů. Až poté, co vypukla krvavá revoluce v Rumunsku, koncem roku 1989, jsme se přihlásili a nabídli pomoc. S tím, že Rumunsko známe a domluvíme se, protože jsme tam dříve jezdívali na hory. Přišla reakce, že pod hlavičkou Červeného kříže míří do Rumunska konvoj kamionů. Byl jsem členem jedné z prvních výprav. Dostali jsme se i do míst, kde předtím probíhaly boje. Tam jsem poprvé na vlastní oči viděl stopy po kulkách, stopy bojů, hořící svíčky, lidi, kteří oplakávali své příbuzné. Poprvé jsem se natvrdo setkal se stopami války, přestože v té době už se nestřílelo. Akorát stále platil zákaz nočního vycházení. Ale už bylo po revoluci. Tak jsem se dostal k humanitární práci.

Jak pokračovala?

Shodou okolností jeden z řidičů kamionů jedoucích do Rumunska, Rudolf Rajc, byl pozdějším zakladatelem české Adry. Založena byla v roce 1992, zrovna v době, kdy začínala válka na Balkáně. Tam se Adra poměrně výrazně angažovala. Vozila pomoc z České republiky, zajišťovala poštu, vozila balíky pro lidi v obklíčeném Sarajevu. A protože jsem se s panem Rajcem znal z Rumunska, kde jsme byli dvakrát, začali jsme spolupracovat. Nejprve jsme se snažili organizovat sbírky a později, když už to bylo možné a válka končila, dostali jsme se i přímo do Bosny. Nejprve do Mostaru. Ten byl totálně rozmlácený. Později i do Sarajeva. To bylo v roce 1995. Ve stejném roce jsme ve Valašském Meziříčí založili pobočku Adry, která tady funguje dodnes. Takže když to shrnu, nejdříve bylo Rumunsko, potom Bosna, později se přidalo Kosovo a potom ještě zakarpatská Ukrajina a Bangladéš.

Které místo na vás nejsilněji zapůsobilo?

Nejsilnější zážitek mám přirozeně z Bosny, z Mostaru. Tam jsme těsně před Štědrým dnem přivezli kamion dárků od valašských dětí. Zapojilo se kolem čtyřiceti škol z celého okresu. Centrum Mostaru bylo totálně poničené, bylo to srovnáváno se zničeným Berlínem. To byl nejsilnější zážitek. Stejně jako průjezd vypálenými vesnicemi, totálně mrtvými. Tenkrát se tam ještě běžně nejezdilo. My jsme byli jeden z prvních konvojů, který tam vůbec pustili. Velmi silné bylo také vyprávění lidí. Jedna věc je, vidět to na vlastní oči. Na to si ale člověk po chvíli zvykne. Ale když slyšíte vyprávět konkrétní lidi, jejich konkrétní příběhy z války, to je síla.

Dostal jste se sám do nějaké nebezpečné situace?

Řidiči, kteří tam jezdili, se často vraceli s prostřílenými plachtami. Jednou to řidič dostal i do nohy. Jezdili tam s rizikem, že se nemusí vrátit. My jsme na Balkáně byli už v době relativního klidu. Že bych se tedy já dostal přímo do nějaké přestřelky, to ne. Alespoň o tom nevím. Střelba se sice ozývala, ale to nikdy nevíte, jestli střílí někdo do vzduchu nebo na někoho míří. Tenkrát v Bosně říkali – když slyšíš kulku, tak není pro tebe. Největší nebezpečí v té době, které ještě stále do jisté míry přetrvává, byly ale nástražné miny. Těch byla všude spousta. Takže pohybovat se mimo zpevněné cesty bylo velice riskantní. Já si vzpomínám na jeden lehce úsměvný zážitek. Těsně po té válce jsme organizovali výpravu z Valašska na pomoc při obnově. Nejprve jsme byli v Sarajevu a pak jsme se přesunuli do severních oblastí Bosny, kde bylo nejvíce uprchlíků. Bydleli jsme v domku jednoho z aktivních odbojářů na bosenské straně. Když začali Srbové obléhat jeho město, jmenovalo se Tešanj, zaminoval svůj dům. My jsme to nevěděli a v tom domě jsme asi čtrnáct dní normálně bydleli. Až při loučení nám říkal: když tady přišli Srbové, tak jsem kolem baráku nastražil deset min, devět už jsem našel, ale tu jednu ne a ne najít. To nám řekl až při loučení. Pomáhali jsme také v domku jednoho staršího pána, který zůstal ze šestičlenné rodiny jen se svými dvěmi dcerami. Jeho manželku a další dceru zabil granát, když pracovaly u domu na zahrádce. Jeho syn se zase otrávil houbami. Neměli totiž co jíst, on tedy šel a nasbíral houby, které ale byly jedovaté. Zrovna když jsme k němu přijeli, kousek od nás u řeky vybuchla mina, kterou tam asi řeka naplavila. O život přišla malá holka. Takže nebezpečí bylo spíše tohoto druhu.

Jak se na vás dívali příjemci humanitární pomoci? Jak jste získávali jejich důvěru?

Protože v Bosně česká Adra působila po celou dobu války, místní lidé už věděli, o koho se jedná. Proto nás přijímali velice vděčně. Pomáhali jsme jim s opravami bytů. Nejprve jsme museli zadělat díry po kulkách a prostřílené zdi, potom jsme vymalovali. Byli jsme přímo s lidmi, kteří tu válku prožívali. To bylo velice zajímavé. Byli to velice milí lidé. A kupodivu měli stále smysl pro humor. Byla to jakási jejich psychoterapie. Dokázali si i ve válce dělat srandu z různých věcí. To jim pomáhalo. Cítili jsme se mezi nimi velice dobře. Bylo ale zřejmé, že v nich válka zanechala hluboké stopy. Prakticky každý, s kým jsme se setkali, někoho ztratil. Třeba v Sarajevu, v jedné čtvrti, která byla totálně obklíčená, museli mrtvé pohřbívat na zahrádkách, mezi paneláky. Mezi záhony mrkve a kedlubnů tak náhle trčel křížek nad mělkým hrobem. Ale pomoc přijímali velice vděčně. Říkali, že nebýt této pomoci přes válku, nepřežili by.

To byla Bosna. Co další humanitární mise?

V devadesátém devátém jsme byli v Kosovu. Tam tehdy existoval projekt adopce na dálku v té podobě, že lidé z České republiky konkrétní rodině nebo konkrétním dětem připravili dvakrát za rok balík s konkrétním potřebami. Vytipovali je naši vojáci v Kosovu, se kterými jsme spolupracovali. A my jsme tam balíky rozváželi.

Zmiňoval jste také Ukrajinu či Bangladéš?

I poté, co opadla potřeba pomoci v Bosně, byla stále velmi silná poptávka hlavně z řad studentů po prázdninových dobrovolnických brigádách. Volba tedy padla na Ukrajinu, která byla jednak blízko, jednak zde byla minimální jazyková bariéra a riziko bylo také poměrně malé. Pomáhali jsme ve vesnici, která vznikla díky tomu, že tam Češi kdysi dávno postavili sklářskou huť. Takže i nářečí místních bylo ovlivněno češtinou. Pracovali jsme na opravách ozdravovny. Shodou okolností to byla původně škola, kterou tam za Masaryka postavili také Češi. Pak jsme opravovali i normální školu postavenou už za sovětské éry. Byli jsme tam asi třikrát. Osobně jsem se na Ukrajinu dostal později ještě několikrát, už ale se zlínským sdružením Samari, které jsem pomáhal zakládat a asi dva roky jsem byl jeho předsedou. Také ve zmíněné Bangladéši fungoval projekt adopce na dálku, zaměřoval se na sponzorování školního vzdělávání.

Kromě toho, že cestujete po světě, zapojujete se do pomoci i doma. Například při povodních. Co obnáší tato pomoc?

Samozřejmě v tomto případě pomoc humanitárních organizací není pomoc srovnatelná s hasiči a záchranáři. Přichází až poté. V našem případě jsme v roce 1997, když se tady přehnala velká voda, pomáhali především v domově důchodců v Podlesí. Organizovali jsme dobrovolnické brigády při obnově přízemí. Odvedli jsme práce v hodnotě asi tří set padesáti tisíc korun. Pracovali jsme také ve škole v Poličné, pomáhali při povodních v Čechách, také v Jeseníku nad Odrou – to už se zlínskou organizací, později ještě na Liberecku.

Jak se podle vás u nás dobrovolnictví vyvíjí? Je o ně zájem? Je dobrovolníků dostatek?

Dobrovolníků nikdy nebude dostatek. Co se týká zahraničních brigád, které jsou poměrně atraktivní, tam by zájem stále byl. Co se týká pravidelného dobrovolnictví, které převážně organizujeme v současné době, tam už to není až tak slavné. Je určitý druh lidí, které baví a naplňuje to, že mohou pro druhé něco zadarmo udělat. Naše meziříčské centrum má v současné době asi osmdesát pravidelných dobrovolníků, kteří docházejí za našimi klienty. Pokud bychom sečetli i jednorázové dobrovolníky, tak bychom za loňský rok došli k číslu asi sto třicet lidí.

Říkáte, že dobrovolníků není nikdy dostatek. Jinak jsou ale Češi vnímáni jako štědrý národ. Souhlasíte?

Češi jsou vnímáni jako jeden z nejštědřejších národů. Když bylo před deseti lety tsunami, tak pomoc, která přišla z České republiky, byla v přepočtu na jednoho obyvatele skutečně ze všech národů nejštědřejší. Jsme vnímaví k potřebám, ale musí to být potřeby naléhavé. Horší už je to s pravidelným přispíváním, což je zase běžnější na Západě. Tam patří k dobrým mravům, že člověk část svého příjmu odkládá většinou pravidelně pro nějakou organizaci, která se stará o pomoc potřebným. Tady se to ještě tak neujalo, ale to je otázka budoucnosti a vyspělosti národa. Na druhou stranu například, když jsme pracovali na Ukrajině a řekli jsme, že to děláme zadarmo, neměli na to vůbec škatulku. Nebyli schopni to pochopit. Pokud tedy u nás dobrovolnictví funguje, je to důkaz toho, že jsme už vyspělá země, nebo že jsme alespoň na dobré cestě.

V čem spočívá každodenní dobrovolnická činnost?

No, není to činnost každodenní. My doporučujeme dobrovolníkům, že stačí třeba jednou týdně pár hodin. V našem případě je to pomoc seniorům například v domovech důchodců v Podlesí, Rožnově či Choryni. Dobrovolníci chodí za těmi, kteří zpravidla nemají nikoho, kdo by je navštěvoval. Chodí s nimi na procházky, povídají si, čtou knihy. Snaží se starým lidem vyplnit čas, který by jinak trávili o samotě. Pak jsou dobrovolníci u dětí z azylového domu, který spravuje Charita v Meziříčí, potom je tady klub romských dětí Zeferino, také mladiství z nízkoprahového centra Zastávka. Pak jsou ještě dobrovolníci také v denním stacionáři Diakonie nebo v hospici. Zájem o dobrovolníky nyní hlásí také meziříčská nemocnice, dobrovolníky budeme vysílat také do zařízení pro mentálně postižené v Zašové. Takže práce je to docela pestrá.

Dobrovolníci za svou práci odměny neberou, činnost centra ale je třeba financovat…

Samozřejmě žádáme o peníze pomocí různých grantů. Výrazně nás podporuje město Valašské Meziříčí. Pokud to srovnám s jinými dobrovolnickými centry v republice, ne všude to takto funguje. Žádáme také ministerstvo vnitra, tam je ale peněz stále méně, něco dostáváme i z kraje. Pořádáme sbírky, oslovujeme sponzory.

Co podle vás musí mít člověk, aby mohl být dobrovolníkem?

Musí jej to především bavit a naplňovat. Musí mít také kladný vztah k lidem. Mě osobně to částečně přinášelo i jakýsi adrenalin. Podíval jsem se do jiných zemí a kultur. A nabyl jsem dobrý pocit z toho, že má práce někomu posloužila. Zpětně to navíc vždy posloužilo i mně. Možná nakonec více, než samotným příjemcům pomoci. Získal jsem cenné poznání. I když člověk pomáhá tady, ať už jsou povodně nebo zajdete za starým člověkem, přenastavíte si životní priority. Mít je správně poskládané, je v současné době důležité. Kromě toho se na dobrovolnických akcích schází vždy dobrá parta lidí. Dobrovolníky považuji za naprosto úžasnou krevní skupinu. Pokud by se chtěl někdo kvalitně vdát či oženit, ať hledá partnera mezi dobrovolníky. I takových případů se našlo několik.

František Tomanec

- narodil se 7. prosince 1946 v Kateřinicích
- značnou část svého života zasvětil humanitární práci
- stál u zrodu Dobrovolnického centra Adra ve Valašském Meziříčí, jehož je vedoucím
- spoluzakládal také zlínské humanitární sdružení Samari
- účastnil se dobrovolnických brigád v Rumunsku, v Bosně, v Kosovu, na Ukrajině i v Bangladéši
- několikrát pomáhal s odstraňování následků při povodních v Čechách i na Moravě
- ve Valašském Meziříčí pravidelně pořádá cestovatelské besedy
- za dlouholetou práci v sociální oblasti si v minulých dnech převzal Cenu města Valašské Meziříčí