Proč muselo tolik Tibeťanů uprchnout ze své země? V roce 1949 začala čínská vláda okupovat tibetské území a v roce 1959 dosáhla hlavního města Lhasy. Pro tibetský národ nastalo období temna. Čína přišla v plné zbroji, Tibeťané měli jen holé ruce a svou víru, která je nikdy neopustila. Pro spoustu lidí nebylo jiné cesty než uprchnout ze své rodné země. Z místa, kde žili po generace, kde mají původ jejich tradice a po staletí také stejný způsob života, který byl narušen. Od té doby je systematicky ničen čínskými vojsky. Pokud by tito lidé neuprchli, čekala by je nejspíše smrt, tak jako 1 200 000 Tibeťanů, kteří během čínské okupace zahynuli. Ti šťastnější uprchli do Nepálu nebo do Indie, kde je v tuhle chvíli i dalajlama a celá tibetská exilová vláda. Tibetské uprchlíky dnes můžete v menším počtu potkat po celém světě.

Mnoho Nepálců přišlo v dávných dobách právě z Tibetu, a to také pravděpodobně napomohlo dobrým vztahům, které vládly mezi uprchlíky a nepálskou vládou až do devadesátých let. Poté nastal zvrat. Uprchlíkům přestaly být vydávány jakékoliv identifikační průkazy včetně karty uprchlíka, jejíž udělení je dle mezinárodního práva povinné. To znamená, že děti, které se narodily v devadesátých letech a později, nemají v tuhle chvíli žádnou osobní dokumentaci, kterou by se mohly prokázat. Nemohou cestovat, studovat, založit si podnik, téměř nic. Jsou zapsáni jen v uprchlických kartách svých rodičů, ale to nestačí. A v poslední době se osud tibetských uprchlíků zamotává ještě mnohem více. Nepál se změnil z monarchie na maoistickou republiku a spolupráce s Čínou narůstá. Veškeré demonstrace, které dříve Tibeťané konali, jsou dnes zakázany. A tak mají svázané ruce a vypadá to, že není nikdo, kdo by měl odvahu a moc čínské vládě říci, že to, co dělá, je nezákonné, nemorální a neetické. Čína má silnou ekonomiku a dodává své produkty celému světu, jsou levné, může si je tak dovolit koupit téměř kdokoli, ale to, že tímto člověk podporuje Čínu i s jejím temným nelidským pozadím, si už málokdo uvědomuje.

Tibetský uprchlický tábor už dávno není stanové městečko s nevyhovujícími hygienickými podmínkami a nedostatečnými zdroji vody, jak to zpravidla bývá, když tábor vzniká. Je zde již skoro 50 let a vypadá spíše jako vesnice než místo, kde tisíc lidí čeká, jestli se kdy bude moci vrátit zpět domů, do vlasti. Možnosti zaměstnání jsou omezené, a tak většina lidí vyrábí tibetské tradiční předměty, které prodává turistům. Bohužel jde o výdělek sezonní a je třeba z něj ušetřit peníze na půl roku žití, což je hodně složité.
Jde vidět, že Tibeťané jsou mnohem větší obchodníci než Nepálci. Smlouvat jde těžko, ale člověk chápe, že v jejich situaci by se asi choval stejně. Uprostřed tábora se nachází buddhistický klášter, kde bydlí kolem 50 mnichů. I nám je umožněno podívat se na Puju – bohoslužbu. Asi hodinu trvající ceremoniál doprovází mniši bubnováním, zpěvem a hrou na lastury a zvláštní píšťaly. Je to dech beroucí zážitek. V tento měsíc se narodil Buddha, proto můžeme vidět nespočet modlících se lidí, víra je zde všudypřítomná. Ženy i muži posedávají na zápraží a stále dokola opakují buddhistickou mantru Om Mani Pad Me Hum, kterou doprovází točením modlitebních mlýnků. Kéž by se také kolo osudu otočilo a Tibeťané se mohli vrátit zpět do své vlasti, která jim právem náleží!

Ludmila Heriánová