Taky jsem to zažil. Po noci strávené v nemocnici a následném téměř tříměsíčním polehávání doma, jsem každou chvíli absolvoval nějaké CT vyšetření, rentgen a další průzkumy těla. Doktoři nevěděli, co mi přesně je. Prý atypický zánět plic.

Pak jsem na bůhví kolikáté kontrole zaslechl z úst mé praktické lékařky: „Víte co, uděláme test na COVID.“ V dubnu to ještě nebyla obvyklá věc, doktoři zpočátku neměli možnost posílat pacienty na vyšetření.

Nemocnice ve Vsetíně, v městě mého bydliště navíc testy nedělala. Nezbývalo, než jet do Zlína. Sedl jsem do auta a vydal se do „Baťovky“.

Dnes už testují na infekčním oddělení, v té době bylo odběrné místo pod stany na jednom z parkovišť.

Přijel jsem tam deset minut před půl jedenáctou dopoledne. Přede mnou ve frontě tři auta a dva skládací červené stany, pod nimiž se pohybovaly bílé postavy od hlavy až k patě zahalené do bílých kombinéz.

Z průzoru zpoza štítů jim vykukovaly jen oči. Kolem poskakovali také vojáci, kteří poskytli technické zázemí.

Řada na mě přišla za necelých deset minut. Věděli o mně, protože doktorka, co pacienta vysílá na odběr, musela dopředu zaslat na dané místo všechny iniciály včetně mobilního čísla.

Odsouhlasili jsme si vše, osoba v bílém se dvakrát ujišťovala, zda sedí telefonní číslo.

Pak už v rychlém sledu – sundat roušku, záklon, otevřít pusu a stěr z krku dlouhou tyčinkou. Než jsem se rozkoukal, zaslechl jsem jen:

„To je všechno, děkujeme, výsledek vám přijde esemeskou na dané číslo do osmačtyřiceti hodin.“

 Pro mě to čekání nebylo tak dlouhé. Ještě týž den mi ve 23.15 zapípal mobil.

„Vysledek testu SARS-CoV-2 pacienta M.M. je infekce neprokazana…“