Těším se, až pomine doba „roušková", říká držitel ceny Křesadlo

Václav Pavlůsek je jedním ze tří dobrovolníků, které dobrovolnické centrum Adorea za jejich nezastupitelnou a nezištnou práci za rok 2019 ohodnotí cenou Křesadlo.

Co pro vás udělení ceny Křesadlo znamená?

Udělení ceny Křesadlo je pro mě především velkým překvapením, ale současně i výzvou. Ono totiž, když mě Diakonie na tuto cenu nominovala, bral jsem to, s ohledem na délku mé dobrovolnické činnosti a zkušenosti z této práce tak, že v mém případě jde vlastně o naplnění seznamu jmen. A tudíž, že na něm budu figurovat takzvaně do počtu. I proto jsem s nominací souhlasil. Nemám totiž, jak jsem již naznačil, ještě řekněme odslouženo tolik let, abych na nějaká ocenění pomýšlel. Proto ani netuším, jak se mně podařilo na vyhlašovatele tak zapůsobit. Nicméně udělení ceny, za níž všem, kteří o ní rozhodli, upřímně děkuji, je pro mě dalším impulzem či motivem k tomu, abych se dobrovolnictví věnoval i nadále a dá-li zdraví, snad i s větší intenzitou.

Roste zájem o letní dovolené, lidé dávají přednost delším pobytům a přírodě

Dobrovolníků – mužů, kteří vsetínské Diakonii pomáhají stejným způsobem jako vy, mnoho není. V čem spočívá vaše dobrovolnická práce, jak často za svými přáteli chodíte?

Dva roky se věnuji práci v Domově Harmonie na vsetínské Ohradě. Až dosud spočívala v pravidelných návštěvách. Do doby, než dosavadní rytmus přerušila koronavirová pandemie, jsem „za těmi svými“ docházel jednou týdně vždy na celé dopoledne. Mým prvním seniorským kamarádem se stal, a stále jím je, Tonda. Navázali jsme spolu blízký vztah, takže se snad nebude zlobit za to familiární uvedení jeho jména. Tonda je vozíčkář. Pokud to jenom trochu jde, vyrážíme spolu na projížďky kolem Bečvy i po městě. To má moc rád. Donedávna jsem měl ještě jednoho seniorského parťáka, taky se jmenoval Antonín. S ním jsem hrával lízaný mariáš a marně sháněl někoho třetího do hry. Bohužel, Antonín před časem zemřel. Pro mě to byla a stále je hodně bolestná ztráta. Těším se, až pomine tato nešťastná roušková doba a budu moci co nejdříve navázat na předchozí návštěvy.

Současnost je zatěžkávací zkouškou pro každého z nás. Avšak pro seniory obzvlášť a zejména pro ty, kteří jsou vytržení z toho, na co byli zvyklí než naše životy ovládla koronavirová pandemie a přinesla řadu především omezujících opatření. Jste se svým zmiňovaným kamarádem i v této době?

Tato otázka ve mně vyvolává jednu velkou výčitku. Ne proto, že jsem se sám se svou rodinou musel přizpůsobit všemu tomu novému a dosud nepoznanému, a tak i toho času bylo jaksi méně. Ne proto, že epidemie znemožnila a svým způsobem zpřetrhala možnost pokračovat v tom, na co jsme v dobrovolnické práci byli zvyklí. Za to nikdo z nás nemohl. Osobně se však kárám za to, že jsem se až dosud nedokázal přenést nad jednu svou vlastnost: jsem ten typ člověka, jenž velmi nerad telefonuje. Uvědomuji si ale, že ztráta kontaktu s Tondou je už příliš dlouhá. A že jiná možnost, než alespoň s ním prohodit pár slov přes telefon neexistuje. Musím to napravit a co nejdříve se Toníkovi ozvat. Moc mně schází procházko-vyjížďky s ním a všechno to nefalšované kamarádské povídání, vzpomínání a podobně.

Co si myslíte, že bude nejdůležitější pro vaše „babičky a dědečky“, až tato nepříjemná doba pomine?

Co by mohlo být pro naše seniory důležitějšího než to, aby se život co nejdříve zase vrátil do podoby, na jakou jsme všichni, ale zejména naše babičky a naši dědové, byli zvyklí. Abychom se mohli všichni zase bez obav setkávat a radovat se z každého nového dne, z každé další návštěvy, z času, který budeme opět společně prožívat a žít.

Rekonstrukce na ortopedii Vsetínské nemocnice je dokončena