Jak jste se dostala k tanci? Věnovala jste se mu už od dětství?

Prvním impulsem bylo, když jsem viděla tancování v televizi. Bylo mi kolem deseti let. Okouzlily mne ty krásné šatičky, vznášení se po parketu. Ve čtrnácti jsem nějaký čas chodila do kroužku, který ve Vsetíně byl a po ukončení ekonomické školy jsem tanci propadla už úplně.

Přivedli Vás k lásce k tanci Vaši rodiče?

Rodiče netancovali. Táta sice měl tancování rád, nějak výrazně se tomu ale nevěnoval. Ten mě hodně podporoval. Maminka mě samozřejmě podporovala taky, vztah k tanci ale neměla.

Máte nějaký oblíbený tanec?

Ani nevím. Nějaké rozlišování jsem v tancích nedělala. Hrozně ráda jsem tančila anglický waltz, cha-chu nebo jive. Všechen ten taneční pohyb je pro mě taková moje láska.

Zúčastnila jste se například nějakých tanečních soutěží?

Abych tancovala soutěžně, mě ale jinak ani nenapadlo. Dělali jsme plesové choreografie, skupinové vystoupení. Byla to spíš zábava a měla jsem z tancování spíš takové vnitřní naplnění. Jedné soutěže v Přerově jsme se ale zúčastnili. Tehdy jsme se umístili na prvním místě v krajském kole.

Ovlivnilo to nějak Vaši další kariéru učitelky tance?

Právě tam se to tak nějak nastartovalo. Z poroty mě totiž oslovili lidé z Prahy s tím, že bych se tomu měla věnovat. Začala jsem tedy studovat konzervatoř v Ostravě na trenérku společenského tance, poté jsem na učitelku tance studovala na konzervatoři v Praze.

Tam už se to začalo utvářet. Bylo mi sedmadvacet a věděla jsem, že za chviličku už nebudu moct tancovat. Tance jsem se ale nechtěla vzdát. Učitelství tance pro mě byl způsob, jak se mu věnovat pořád, i když aktivně tancovat nebudu.

Co Vás na vyučování tance nejvíc těší?

Po vystudování konzervatoře jsem si uvědomila, že přenášet lásku, kterou mám k tanci, dávat ji dětem, je úžasné. Když vidíte, že se ty děti naučí chovat a vidíte rozzářené oči, první lásky, mě naplňuje. To mě nejvíc těší. Když vidím, že se děti umí chovat, tancovat, jak jsou úžasně vyspělí.

Když srovnáte současné žáky s těmi ze začátku Vaší učitelské kariéry, vidíte u nich nějaký rozdíl?

Lidé říkají, že se děti změnily nějak k horšímu. Já to v těch tanečních ale nějak nepoznávám. Možná je to tím, že taneční navštěvují lidé, kteří se chtějí naučit tancovat a poznat labyrint společenského chování. Tam se děti chovají pěkně.

Něco jiného je to v předtaneční výchově. Do té chodí třinácti až patnáctiletí, kteří zkouší co si mohou dovolit, takže je musím trošku krotit. Velká taneční na středních školách jsou ale poslední roky úplně zlaté kurzy, nemám tam žádný problém.

Jak své působení coby učitelky tance vidíte do budoucna?

Mám své roky, nejsem člověk, který si myslí, že bude do sedmdesáti let zdravý a bude moct dělat všechno. Už teď mám taneční pár, jemuž se věnuji. Dělají mi asistenty a přemýšlím o tom, že tak do pěti let bych skončila. Všechno bych pak předala jim i s tou licencí, kterou mám.

Co byste vzkázala zájemcům o taneční, kteří nemají odvahu nebo se dosud nerozhodli taneční kurz navštěvovat?

Když jsem kdysi pracovala v bance a vedení kurzů měla jako druhé zaměstnání, když jsem přišla do tanečních, dokonale jsem si vyčistila hlavu. To samé jsem chtěla pro ty dospělé. A myslím si, že se mi to daří. Vzkázala bych jim: pojďte se pobavit, naučit se něco tancovat, zapomenout na pár hodin na starosti. Ten večer je takový večírek se zábavou, výukou tance, smějeme se, bavíme se, čistá hlava.