Přijmout skutečnost, že nemoc zvítězila nad člověkem, je obtížné. Útočiště mohou nemocní i jejich blízcí najít v hospicích

Před časem jsem po stejné cestě kráčela jako člověk, který chtěl pro svou nevyléčitelně nemocnou matku to nejlepší. Toužila jsem jí zajistit důstojné a klidné prožití krátkého času, který jí ještě zbýval.

Minulý týden jsem se vrátila na toto místo proto, abych přiblížila všem, kteří si nedokážou představit, co to přesně hospic je. Jak se v něm žije klientům a jak záslužná a náročná je práce veškerého personálu.

Moderní dvoupatrová budova tohoto zařízení se nachází v klidné části Zlína Malenovic. Spolu s hospicem v ní sídlí také domov pro seniory. V hospicové části je poskytována péče nejen nevyléčitelně nemocným onkologickým pacientům, ale rovněž těm, kteří se nacházejí v pokročilém stadiu závažných neonkologických onemocnění. Nebo jsou třeba po těžkých úrazech a nemohou zůstat v domácí péči.

Jedná se o klienty, u kterých již není možné počítat s vyléčením. Péče o ně spočívá především v tišení bolestí a zajištění důstojných podmínek v poslední fázi jejich života. Pro ně i pro rodinu samotnou znamená nástup do hospice smíření se s tím, že postup onemocnění je nezvratný.

Všichni pracovníci malenovického hospice vykonávají svou práci srdcem a vkládají do ní kus sebe samých.

Profesionálem může být člověk v každém věku

Nejvíce času tráví s pacienty pochopitelně zdravotní sestřičky a ošetřovatelky. Denní směna začíná v šest hodin ráno. Po probuzení pacienty umyjí a připraví k snídani.

„Každý klient si může říct, jak chce upravit jídlo. Přímo z kuchyně se přiváží buď vcelku, mixované nebo mleté. Tady ho dále podle potřeby rozmačkáme, nakrájíme na kostky nebo třeba klidně i na rybičky,“ vysvětluje mladá vrchní sestra Daniela Matysíková. I ve svých 24 letech je zkušenou profesionálkou a práci umí nejen zorganizovat, ale i na vše dohlédnout. Má dokonalý přehled o veškerém dění na oddělení a umí si sjednat respekt.

Po snídani mohou jít klienti na ergoterapii, tedy léčbu prací. V přízemí v aule, kde veškeré dění z klece bedlivě sleduje všemi oblíbený zelenavý papoušek Pepík, se společně scházejí klienti hospice i domova seniorů. Pokud jim to jejich zdravotní stav dovoluje, věnují se výtvarné činnosti. Kdo chce, sedí na terase s výhledem do krásně zelené udržované zahrady. Ti, kteří nechtějí nebo nemohou opustit pokoj, sledují televizi, poslouchají rádio nebo odpočívají.

Oběd se podává ve dvanáct hodin. Po něm sestřičky a ošetřovatelky pacienty umyjí a vymění jim inkontinenční pomůcky. Na pokoje přicházejí ergoterapeutky a věnují se pacientům. Povídají si, čtou jim, sledují spolu televizi. Odpoledne rychle uběhne, zvolna se změní v podvečer a je čas na večeři. Denní směna připravuje vše k předání směně noční, vyhotovuje se administrativa. Noční směna nastupuje v šest hodin večer. Připraví klienty k spánku a čeká ji dvanáctihodinová služba s pravidelnými kontrolami na pokojích.

S vedoucím lékařem hospice Vlastimírem Kostíkem jsem se rovněž nesetkala poprvé. Byl to on, kdo mi tenkrát na základě maminčiny lékařské zprávy velice citlivě a ohleduplně sdělil, jaký je předpokládaný vývoj jejího onemocnění. Po nejasných a vyhýbavých odpovědích jiných lékařů jsme stále ještě chovali naději na to, že by mohlo dojít ke zlepšení.

On jako první nám sdělil, jak strašlivě krátký společný čas nám zbývá. Díky němu jsme přestali plýtvat časem a všechny chvíle jsme naplno prožívali s ní, abychom nepřišli už ani o jediný den. Tohoto vysoce lidského a profesionálního přístupu používá jak ve vztahu ke klientům, tak také k jejich rodinám. Respektuje přitom fakt, že každý člověk má svůj vlastní způsob přijímání informací a reakce na ně jsou individuální. Proto vždy pečlivě volí formu, v jaké budou podány.

Když jsme spolu seděli v jeho příjemné kanceláři, hovořili jsme o jeho životní cestě, praxi, zkušenostech a vztahu k medicíně. Láska k lékařské profesi, moudrost a životní zkušenosti z něj vyzařují na dálku.

„Práce lékaře ve zdravotnickém zařízení je radostná v tom, že pomůže někomu zachránit život nebo jej uzdravit a vrátit do života. Zde jsme rádi, pokud se jeho stav zlepší a stává se i to, že se na čas přeloží do domova pro seniory. Náš úkol je pomoci mírnit utrpení pacientů a zachovat jejich důstojnost až do konce,“ řekl jedenaosmdesátiletý Vlastimír Kostík.

Na pracovním stole před sebou měl stoh novin. Nadšeně mi ukazoval články o novinkách v medicíně i nové tituly. Tento člověk se zřejmě nikdy nepřestane zajímat o nové věci a sebevzdělávání.

Podobně by se dalo hovořit o ředitelce zařízení Miroslavě Kalivodové. Ve chvilce volného času, který jí zbyl mezi osobní účastí při kontrole pacienta, kterému se neočekávaně zhoršil zdravotní stav, a cestou do lékárny mne vzala do stínu za budovu zdravotnického zařízení. V parném dni se zde krásně sedělo a zeleň zahrady působila uklidňujícím dojmem.

„Když posekáme trávu, je z toho pětadvacet pytlů sena,“ usmála se, když si všimla mého pohledu.Tato energická žena se osobně účastní chodu celého zařízení.Nepovažuje to za nic výjimečného, ale za naprosto normální věc. Sedět jen v kanceláři není nic pro ni.

„Musíme se umět zastoupit, zejména v době dovolených nebo při mimořádných situacích. Pacient musí dostat za každých okolností veškerou možnou péči. Pokud je třeba a dojde například ke zhoršení jeho stavu, posílíme službu na oddělení o jednoho nebo i dva lidi. Ti se plně věnují pouze jemu,“ vysvětlovala.

Ona i veškerý personál se snaží co nejvíce vcítit do každého z pacientů, pomoci jim i jejich rodině. Proto pro ně úmrtí klienta neznamená konec péče. Tu poskytují i pozůstalým, kteří jsou smrtí svého blízkého traumatizováni a snaží se jim pomoci projít tímto nelehkým obdobím.

Vyhrajte vstupenky na Hudečkovy koncerty

Vyhrajte 2 vstupenky poskytnuté pořadateli na jeden ze sedmi koncertů.

Více informací o koncertech a soutěži zde!

Veřejnosti schází osvěta a informace

Otevřeli také edukační centrum, kde rodina i nemocní získají podrobné informace, související s onemocněním a možnostmi péče. Jeho součástí je kout v aule v přízemí, kde mohou pacienti i jejich rodinní příslušníci sledovat na velké plazmové televizi vzdělávací pořady.

„Snažíme se pomoci, jak se dá. Osvěta a dostatek informací stále schází. Navíc přicházejí stále mladší lidé, v domácí ošetřovatelské péči máme i děti. Protože v terénu musí sestra zvládnout spoustu věcí včetně nejnáročnějších úkonů péče o pacienta, umisťujeme sem pouze zkušené pracovnice s dlouholetou praxí. Zdarma půjčujeme pomůcky jako polohovací lůžka, mobilní sprchy anebo třeba kálecí křesla. Každá věc ulehčí rodině péči o nemocného,“ dodává.

Během povídání s ředitelkou přišla za námi usměvavá recepční Ludmila Vičíková. Vážila sem kvůli nám cestu už podruhé. Tentokrát přinesla chlazenou vodu, která v parnu byla velmi ověžující.

„Vždyť byste tady uschly,“ bránila se při poděkování.

Ona je většinou první osobou, na kterou v budově návštěvník narazí. Pro každého má úsměv a ochotně poradí, přivolá příslušného pracovníka nebo podá potřebnou informaci. Právě to je pro celé malenovické zařízení typické. Příjemný personál a vlídnost v ovzduší celé budovy, která naprosto postrádá strohý vzhled zdravotnického ústavu. Chodby, vymalované příjemnými pastelovými barvami, na zdech obrázky, z nichž mnohé jsou dílem pacientů, moderní nábytek, v aule spousta zeleně a velké okna. Na pokojích, dvou nebo jednolůžkových, je klimatizace, telefon a další nadstandardní vybavení. Pacienti si sem smí přinést věci, které jim připomínají domov, například obrázky, fotografie, oblíbené drobnosti. Rodinní příslušníci mohou bydlet na pokoji společně s nemocným anebo v samostatné garsoniéře, které jsou v hospici celkem čtyři. Návštěvy jsou možné po celých čtyřiadvacet hodin. Nejen příjemné prostředí má navodit uklidňující atmosféru.

„Míváme zde různá pěvecká nebo hudební vystoupení, jezdí nám sem ženy z Tlumačova nebo třeba mažoretky seniorky,“ jmenuje namátkou ředitelka.

Zároveň však dodává, že klienti jsou často již velmi unaveni a nemají už zájem účastnit se podobných aktivit. To je samozřejmě respektováno. Na dobrovolnosti je zde založeno prakticky vše. Klient není k ničemu nucen, personál se mu snaží vyjít maximálně vstříc ve všech jeho přáních.

„Náš hospic není církevní. Mnohé lidi totiž odradí od umístění příbuzného a pobytu tam často fakt, že jej provozuje církevní organizace. Do denního programu je začleněna pravidelná modlitba, bohoslužby a podobně. Kdo na to nebyl zvyklý celý život, ve chvíli, kdy je na jeho konci a není v optimálním duševním stavu, to pro něj může být neúnosné,“ vysvětlila Miroslava Kalivodová.

Přesto je na duchovní život věřících pacientů kladen v hospici Hvězda velký důraz. Jednou týdně se koná katolická bohoslužba, podle přání zajistí klientům návštěvu duchovního jakékoliv církve.

„My vlastně nejsme vůbec takový dům smutku, jaký by lidé očekávali. Díky tomu, že zde je jak domov pro seniory, tak hospic, se lidé z obou oddělení setkávají ve společných prostorách,“ nastínila dále.

Pomáhají sponzoři i dotace

Zmínila se také o tom, že léto využívají k úpravám v budově. Právě malují a vybavují pokoje novým zařízením. K tomu je samozřejmě třeba financí. Na mou otázku, jak je těžké je sehnat a zda se v době krize dají sponzoři sehnat, odpověděla, že ano.

„Máme už své skalní sponzory, kteří nám pomáhají, ať je krize nebo není. Také nás podporuje zlínský magistrát i krajský úřad dotacemi a pomáhá nám i ministerstvo zdravotnictví,“ vysvětlila.

Rozhovor s ředitelkou zařízení byl velmi zajímavý a příjemný, ale povinnosti ji volaly zpět do práce. Obešly jsme budovu a před vstupem potkaly ženu, která přišla navštívit svou maminku. S úsměvem vítala ředitelku a za něco jí dojatě děkovala. Nezaslechla jsem přesně za co, protože jsem se taktně vzdálila. Když jsme minuli jeden z pokojů, nahlédla dovnitř. Promluvila s jednou z pacientek a ta se na ni usmála, evidentně ji ráda viděla. Paní ředitelka Kalivodová jí vysvětlila, že v jejím pokoji už bude brzy vymalováno a bude se moci vrátit. I když starší paní již mluvila s obtížemi, na otázku, jak se jí v hospici líbí, odpověděla jedním, výstižným slovem:„Líbí,“ a přidala úsměv.

Jsem ráda, že jsem mohla být svědkem obou těchto situací. Hodně to o hospici a péči v něm vypovídá. Také seznámení s mladou sociální pracovnicí Gabrielou Šťastovou nebo s vedoucí zařízení Marií Parobkovou, zkušenou zdravotnicí s dvacetiletou praxí, mne utvrdilo v tom, že jsem vloni zamířila na správné místo.

Bohužel mamince nebyl vyměřen takový čas, aby se dočkala, až se zde uvolní lůžko. Kapacita zařízení je omezená a zájemců o co nejpoklidnější dožití mnoho.

Pacienti, kteří v malenovickém hospicu jsou, si mohou být jistí, že provozovatel pracovníky vybírá skutečně pečlivě. A já jsem po dni, který jsem zde mohla strávit, odcházela s jakýmsi vnitřním smířením. Když ztratíte blízkého člověka dříve, než by se to podle přírodních zákonů stát mělo, kladete si otázky. Říkáte si, nešlo tomu zabránit? A neměli lékaři postupovat jinak? A vůbec, proč šlo vše tak rychle? Je to divné… Vyčítáte si, že jste možná měli dát svého milovaného do jiného zařízení, k jiným lékařům. Přiznám se, že i mne trápily podobné myšlenky. Poněkud symbolicky jsem se jich zbavila právě zde.

Pomohl mi v tom stejný člověk, který mi zde tenkrát řekl pravdu o tom, že Vánoce už s maminkou neoslavíme. A že pravděpodobně se ten rok už nedočká ani toho, co měla ráda. Barevného padajícího listí. Pan doktor Kostík mi stejně klidně a s obrovskou empatií odpověděl na všechna moje „proč“. Ohlédla jsem se z cesty po hospici. Byl zalitý letním sluncem. Paní ředitelka měla pravdu. Tak přece nemůže vypadat typický dům smutku…

Vizitka Hospice Hvězda:

Hospic funguje od r. 2004.
Kapacita hospice je 14 lůžek.
V hospici je zaměstnáno 22 pracovníků.
Ubytování: 8 060,–/měsíc.
Stravu a léky hradí klientům pojišťovna.
Za 1 rok se na hospicových lůžkách vystřídalo 83 klientů/pa cientů.

Zaměstnanci organizace se řídí svými krédy:

- kvalita služeb = spokojenost klienta
- chovej se ke klientovi tak, jak by sis přál, aby se choval k tobě, kdybys byl na jeho místě
- úsměv a milé slovo nic nestojí
- pohlazení je někdy lepší, než nejdražší lék
- nepřijímám dary nebo jiné výhody od klientů, jejich příbuzných ani od třetích osob, abych nepoškodil(a) dobré jméno organizace.