Jaroslavě Kudlíkové bylo tehdy čtyřicet let. Byla první Vsetíňankou, která vyjádřila podporu studentům, proti kterým den před tím v hlavním městě brutálně zasáhly bezpečnostní složky.

„V pátek, když byla demonstrace v Praze, jsem pak poslouchala Hlas Ameriky. Tam říkali, že kdo souhlasí a chce podpořit studenty, tak má jít na náměstí rozsvítit svíčku. Každý den v sedmnáct hodin. Tak jsem v sobotu vyrazila,“ vzpomíná paní Jaroslava.

U památníku nestála bůhví jak dlouho.

„Zapálila jsem svíčku s pocitem, že nevím, co se bude dít. A šla jsem pryč. Někdy je něco v člověku, že dělá různé věci. Nepřemýšlela jsem o tom. Z dnešního pohledu to není nic světoborného, ale v té chvíli jsem si nebezpečí ani neuvědomovala. Den po sedmnáctém jsem svíčku zapálila jediná. Nikdo jiný. Známí pak říkali, že stáli opodál, ale nikdo se nepřidal,“ posteskla si pamětnice.

První občanské fórum mimo Prahu

V sobotu se na vsetínském náměstí rozhodně netlačil dav lidí. A den poté to taky nebylo o zástupech.

„V neděli jsem šla zase a to už nás tam bylo šest. Jarda Tkadleček, Jirka Adámek, Pavel Liškutín, pan Mozga – nevím, jak se jmenoval a ještě takový šestnáctiletý brýlatý mladíček, říkali jsme mu Lennon. Jmenuje se Richard Badošek,“ pokračuje ve vzpomínkách.

Těch šest statečných se v neděli domluvilo, že v pondělí založí Občanské fórum.

„Protože v naší práci byli všichni naklonění a šéf byl dobrý, tak za mnou přišlo těch pět chlapů a celé dopoledne jsme telefonovali, až jsme se dovolali do činoherního klubu v Praze,“ vzpomíná Jaroslava Kudlíková a vytahuje z peněženky lístek. „Ještě pořád ta čísla mám,“ usmívá se.

V pondělí ráno 20. listopadu v Praze věděli, že na Vsetíně je Občanské fórum. „Řekli nám, že jsme první mimopražské Občanské fórum. Ale jestli je to někde zapsané, to nevím.“

Začátkem nového týdne se na Náměstní osvobození osmělilo asi dvacet lidí.

„To už přišli Žárští, Segrado, Šimara a další. Ale pořád to bylo takové nejisté. V té chvíli ale nemyslíš na to, že se ti může něco stát. Manžel (Jaromír Kudlík, pozdější starosta a místostarosta Vsetína – pozn. redakce) přišel také, protože se o mě bál. Sledovala nás Státní bezpečnost, a tak toho dvacátého už šel se mnou,“ vysvětluje.

Až vás budou věšet, nezastanu se vás

Pak začaly hektické dny. V úterý pomáhala zakládat Občanské fórum ve Valašském Meziříčí.

„První týden do 27. listopadu byl nejdůležitější. Pořád jsme ale nevěděli, jak to skončí. Ve středu mě šéf z Kelče pozval na kobereček a říkal mi: Paní Kudlíková, já jsem byl na STB, viděl jsem vaše fotky. Co to děláte? Nemyslete si, až vás budeme věšet, tak se vás nezastanu.“

Stateční Valaši se ale už nechtěli vzdát a pracovali na plné obrátky. Kde se dalo.

„Neměli jsme sídlo. V mojí práci jsme nemohli pořád být, tak jsme se různě přelévali. V té době jsme byli v nějaké klubovně u haly Na Lapači. Když už to vypadalo, že všecko skončí dobře, dostali jsme místnost naproti nádraží, kde pak byla budova ČSOB,“ popisuje Kudlíková.

Scházeli se o večerech v odborové radě.

„Klíčový člověk, který to řídil, nechci říct hlava, protože ve Fóru všichni pracovali, byl Aleš Šimara. Rozdělovali jsme si úkoly, plánovalo se, co se bude dělat a kam se půjde. Aleš byl takový hybatel,“ vzpomíná na motor sdružení.

Domácnost u Kudlíků v té době vedl jejich desetiletý syn.

„Do dneška mi to vyčítá, že mu skončilo dětství. Starší dcera už měla patnáct, studovala na gymplu a taky chodila na náměstí. Pak už tam chodily spousty lidí. No a o generální stávce na Vsetíně už toho nemůžu moc říct, protože někdo musel zůstat hlídat telefon. Kdyby volali z Prahy, že se něco děje, abychom to věděli. A někdo se musel také starat o rodinu, nemohli jsme s manželem oba demonstrovat,“ vysvětluje matka dvou dětí.

Stálo to všechno za to?

„Mrzí mě, že se neudělala tlustá čára. Pořád se mluví o demokracii a po třiceti letech mlátíme lidem o hlavu, že ten, nebo tamten se baví s komunistama. Přitom ve straně byli i normální lidi, které k tomu přinutili. Myslím, že Češi si neumí vládnout. V historii Česká republika vzkvétala, jedině když nám vládli cizáci. My se jen hádáme, na ničem se nedokážeme domluvit a házíme si klacky pod nohy. To mě nejvíc mrzí,“ hodnotí s odstupem Jaroslava Kudlíková.

„A také mě štve, že společnost má špatné priority. Lidi jdou jen po penězích, jestli mám televizi takovou, nebo makovou. To jsme také nechtěli. Ale to je dobou. Kdoví, jaké by to bylo, kdyby to tehdy, před třiceti lety nepřišlo….“