Velká polštářová bitva pořádaná zlínskými vysokoškoláky přilákala nejen přes stovku bojovníků, ale i pěkný hlouček diváků tvořících téměř neprostupnou bariéru kolem kolbiště. „Podívej, jak ho mydlí,“ chichotala se jedna z divaček. „Však mu můžeš jít dát taky ránu. Polštář si půjčíš,“ odtušil její soused.

Zdálky bylo vidět jen poletující peří, a až když jsem se prodrala přes diváky více dopředu, viděla jsem i bíle zasněžené bojovníky. Přeslechnout nešlo ani funění, kýchání a těžko identifikovatelné výkřiky. Teď jen sebrat polštář a odvahu, a hurá do davu…

Přesto, že bylo sotva dvacet minut od začátku akce, zdálo se, že hlavní bitva už pominula. Hodně znavených studentů se už totiž odpotácelo odpočívat na obrubníky. S velkým polštářem vcelku a bez šarvátky jsem ale dlouho nezůstala, někteří bojovníci totiž jen krátce nabírali síly.

„Musíš ten polštář roztrhnout, ať z něho lítá peří,“ poradila mi už občerstvená slečna ve žlutém tričku a ochotně mi jej pomáhala trhat. Spoj byl ovšem kvalitní stará ruční práce, a tak jsme jej nezmohly, ani když jsme na něj byly čtyři. Pomohl až klíč, kterým se muselo bodnout do pevného sypku. Pak už se to ale sypalo, vířilo a prášilo tak, že člověk skoro ztratil pojem o čase.

Na place najednou přibylo bojovníků. Koho jsem kam uhodila a kdo kam mě, těžko říct. Všechno se ztratilo v peří, kterého jsem měla plné oči, nos a při pokusu o úsměv nebo nějaký pokřik i pusu. „Za to odreagování to stojí,“ letí mi hlavou, zatímco kolem poletují pírka. Všichni vypadáme jako sněhuláci, nebo spíš kachny. „Holky, to mě těší, že se o mě perete,“ nadchlo mladíka, se kterým jsem chvíli hrála na honěnou… Proti mně totiž vyběhla nějaká jeho fanynka, která mi to nedarovala…

Poté, co jsme na sebe vyprášily munici, jsme si šly svorně nabírat další. O peří rozhodně nebyla nouze. Parta zametačů s velkými košťaty se starala o to, aby se příliš mnoho pírek nedostalo do širšího okolí, ale aby jej měli k dispozici polštářoví rváči.

Po nějakých dvaceti minutách jsem toho měla tak akorát dost. Už jsem se nedivila těm odpočívajícím studentům. Na place se sice střídali, ale stále na něm bylo dost bojechtivců, kteří se mydlili hlava nehlava.

„Už se ani nenadechnu. A to můžu být ráda, že nemám na peří alergii,“ říkám směrem ke kolegovi. Hážu torzo polštáře do koše a odcházím. „Uklidíme tady a zbytky dáme do popelnic,“ osvětlila osud zbytků zbraní polštářové bitvy organizátorka Pavlína Grombiříková.

Tahle velká postel pro sto lidí tedy skončí v popelnici. Snad studenti vymyslí zase něco zábavného. Ale přimlouvala bych se propříště za něco ekologičtějšího.